Komedie bez humoru od autora Amores perros. Do současné společnosti nezavrtal moc hluboko
To nejlepší, co se o filmu Digger dá říct, je to, že v něčem vystihuje svou dobu – i když trochu bezděčně. Satirický snímek, který chce totálně znemožnit postavu stárnoucího amerického ropného magnáta, je totiž především výpovědí o bezmoci. Nejen o nemožnosti jakkoli změnit katastrofické směřování současného světa, ale také o neschopnosti vyprávět o postavách bohatých starých bílých mužů, kteří civilizaci k finální katastrofě sunou.
Mexický režisér Alejandro González Iñárritu (* 1963) si udělal jméno dílem Amores perros, jehož kombinace povídkového vyprávění a emoční naléhavosti se dokonale trefila do dobových trendů. Ovšem postupem času se z něj stal spíš mistr filmů, které působí skvěle, dokud se na ně nepodíváte. Jeho opulentní, originálně vypadající koncepty – spojené se špičkovými hollywoodskými herci, ale i brilantními kameramany (Emmanuel Lubezki), střihači (Stephen Mirrione) či skladateli (Rjúiči Sakamoto, Cosmo Sheldrake) – vždy dokázaly navnadit náročnější publikum. Jenže obvykle se ukázalo, že výsledek je mnohem plytčí, než se zdálo z trailerů a předběžných zpráv. Protivné je na nich především to, jak se usilovně tváří jako velké umění s všemožnými vypravěčskými výstřednostmi, vypjatými hereckými výkony a vytříbenými vizuálními prvky. Tohle všech nakonec ovšem působí jako kamufláž, jež má zakrýt fakt, že ty filmy před velkými tématy buď jen uhýbavě kličkují nebo se k nim staví banálním a konformním způsobem. Ve výsledku jde o popcornové umčo, které se tváří hluboce, ale velké umělecké ani estetické výzvy neklade.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Padouch se vyznává
Digger do tohoto modu operandi dokonale zapadá. Naladí už úvodními, barokně stylizovanými záběry, v nichž sledujeme stárnoucího magnáta vstávajícího z postele uprostřed svého okázalého sídla, doprovázenými nervním hudebním podkresem evokujícím groteskní nadsázku, ale také pocit nejistoty. Podobně grandiózní je i vrcholná scéna filmu, v níž protagonista s prvoplánovým jménem Digger Rockwell hájí americký ropný kapitalismus před rozzuřeným plénem evropských politiků. Tom Cruise je ve scéně strhující a její křiklavě symbolická mizanscéna i barevné řešení jí dodávají na dramatičnosti. Ale výjev přesně odpovídá tomu, jak ho později zhodnotí jedna z postav – jde o procítěně a od srdíčka podané vyznání bondovského padoucha.
Nejproblematičtějším „uměleckým“ tahem ovšem je zcizovací dějový úkrok stranou, k němuž dojde pár desítek minut po začátku vyprávění a který příběh Diggera Rockwella postaví do úplně jiné perspektivy. Kromě toho, že tento pohled za kulisy působí efektně, visí ve vzduchu pochybnost, co tím vlastně scenáristé pro film získali. Ve výsledku nic moc pozitivního. Bez něj by snímek vypadal jako variace na nedávnou apokalyptickou satiru K zemi hleď!, která sice měla sympatickou perspektivu, ale byla příliš přímočará, takže se rychle vyčerpala, a pak už neměla čím překvapit.
Diggerův příběh působí, jako by nám nechtěl sdělit nic zásadnějšího, než že mocní mužové tohoto světa jsou do jednoho nekompetentní sebestřední pitomci – což není ani překvapivé, ani dostatečně sofistikované, abychom si s tím vystačili na 129 minut trvání filmu. Druhá, ona zákulisní rovina k té první přidává vlastně jen varování, že poté, co muži jako Digger způsobí globální katastrofu, už bude pozdě a nám nezbude, než chodit do divadel a vybíjet si svou nenávist na dramatizacích jejich příběhů. Ani to není zrovna nosné dramaturgické východisko. Film nám vlastně říká, že lidem Diggerova typu se lidé budou smát až poté, co se z nich stanou reální strůjci celospolečenského kolapsu. Což je trochu zvláštní už proto, že snímek jako takový po nás chce, abychom se jim smáli už teď.
Alejandro González Iñárritu se tím vytvořil ryze praktické alibi – možnost distancovat se od čehokoli, co se nám v hlavní dějové lince zdá nedotažené, anebo přehnané. Díky paralelní divadelní linii se jakýkoli nedostatek hlavní zápletky dá omluvit coby záměrná stylizace. Pokud nám například poloha, do níž film tlačí třeba Johna Goodmana, připadá až pitvořivě přehnaná, může se to vydávat za záměr tvůrců, kteří si od Diggerova příběhu zachovávají odstup. Ještě horší je, že podobně alibisticky vyznívá i celý satirický tón vyprávění o mocnářích, kteří se zoufale snaží vyrovnat s katastrofou.
A sdělit chtěl co?
Právě tím se Digger staví do pozice bezmoci – jako by své vlastní satiře vlastnoručně vylámal zuby a udělal z ní akademické cvičení. U většiny komických situací není jasné, zda se jim máme smát, nebo jen pozorujeme, jak se protagonisté pokoušejí být vtipní. Pokud Iñárritu chtěl říct, že dnes není možné dělat satiru, protože skutečnost je absurdnější než jakýkoli gag, tak to nesděluje přesvědčivě. Spíš jen dokládá, že satiru dělat neumí. Zároveň v některých scénách parafrázuje satirická mistrovská díla, jako jsou Chaplinův Diktátor či Kubrickův Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Ta dokazují, že i extrémně absurdní časy lze ztvárnit s jízlivým nadhledem.
Ve výsledku je Digger dalším z režisérových grandiózních pokusů říkat prosté věci tak složitě, až nám přestanou připadat jednoduché. Jeho pokus o meta-satiru nastražil sám sobě do cesty banánovou slupku. Sledovat to uklouznutí a pád tady není zrovna zábavné.
Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment
Digger (USA, Velká Británie, Mexiko, 2026, stopáž 129 minut)
Režie: Alejandro G. Iñárritu, scénář: Alejandro G. Iñárritu, Alexander Dinelaris, Nicolás Giacobone, Sabina Berman, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Cosmo Sheldrake, produkce: Tom Cruise, Alejandro G. Iñárritu, Mary Parent, Michael Sharp, střih: Stephen Mirrione, Conor O’Neill, scénografie: Dennis Gassner, Toby Britton, Claire Fleming, Anna Pinnock, masky: Alessandro Bertolazzi, kostýmy: Jacqueline West. Hrají: Tom Cruise, John Goodman, Riz Ahmed, Sandra Hüller, Michael Stuhlbarg, Jesse Plemons, Robert John Burke, Emma D’Arcy a další.
Premiéra v ČR: 1. října 2026.
