Komentář: Josef Abrhám symbolizoval uměřenost. Tedy něco, co dnešku chybí

„Josef Abrhám míval tendenci říkat o sobě, že není žádný herec. Narážel tím na jisté problémy s jevištní mluvou (‚Nejlépe je mi rozumět v kuchyni‘), ale především na určitý ‚civilismus‘ svého herectví, jenž jako by mezi životem a životem na jevišti nadělal téměř žádný rozdíl,“ napsal v roce 1999 k hercovým šedesátinám dramaturg a později i ředitel a umělecký šéf Činoherního klubu Vladimír Procházka v textu pro Divadelní noviny. „Abrhám, na rozdíl od některých svých impulzivnějších kolegů, jako by si vždy nechával od postavy jistý odstup, který by mu mohl umožnit zahrát svou roli přece jen ještě trochu jinak. Právě ten odstup vzbuzující u někoho pocit, že do své role nejde naplno, mu občas jeho kolegové vyčítali. Právě ten odstup je ovšem součástí kouzla Abrhámova herectví,“ napsal Procházka v tom přesném celostránkovém textu, který nazval Pochybování Josefa Abrháma.

Související článek: Zemřel herec Josef Abrhám. Vrána, primář Blažej i Ferdinand Vaněk

Důraz této glosy na divadelní dráhu Josefa Abrháma v Činoherním klubu, kde působil v letech 1965–1995, je záměrný. V aktuálních zprávách a nekrolozích „prvního sledu“ je a bude toto působení ve stínu Abrhámových filmových a televizních rolí, přičemž role z toho ranku budou vzpomenuty především ty, které natočil za normalizace. Abrhám věru nebyl žádný disident, když se podíváte na jeho filmografii, vidíte, že za normalizace točil docela čile, ale rozhodně to nebyl herecký prominent oné éry. Jeho hraní před kamerou započalo v letech šedesátých, když v Praze studoval herectví na DAMU a po absolutoriu nastoupil do Divadla na Vinohradech. Byl součástí oné šťastné dekády československé kinematografie – hrál v tak důležitých filmech jako jsou Křik, Každý den odvahu, Dita Saxová, 322. V následujících dvou dekádách zastával filozofii slušnější herecké šedé zóny: Role brát, ale pokud možno si nezadat. Jeden z paradoxů jeho života: Právě tehdy se stal čímsi jako hvězdou, byť jen v domácích poměrech.

Paralelní Abrhámova herecká existence se odehrávala právě v Činoherním klubu, k jehož zakladatelskému hereckému ansámblu v roce 1965 náležel. („Měl jsem deset dní před podepsáním smlouvy s Národním divadlem, když za mnou přišli s Činoherákem, a já málem spadl ze židle. Fascinovala mě ta myšlenka klubu. Klubu coby intimního prostoru, vnitřního fungování lidí, kteří si jsou rovnocenní a spojení stejnou myšlenkou. Najednou mi přišlo, že v Národním divadle bych sice mohl příjemně dožít, ale já jsem si potřeboval ještě mnoho věcí vyzkoušet.“) Respektive: zatímco v šedesátých letech existovala mezi tuzemskou divadelní a filmovou tvorbou základní tvůrčí a myšlenková spřízněnost, za normalizace se tyto nůžky rozevřely: Některá divadla se pokud možno snažila, s dovolením, „nezkurvit“, tedy nějak čestně přežít v závětří ideologického dozoru, kdežto kinematografie musela zapomenout na svou slavnou „novou vlnu“ minulé dekády (o to větší čest výjimkám – viz Hra o jablko Věry Chytilové). Mezi divadla, která se aspoň nějak snažila uchovat étos přechozí dekády, v níž vznikla, náležel i Činoherní klub, ovšem bez nemalých kompromisů to nešlo. Josef Abrhám byl součástí zdejšího souboru a hrál i v některých inscenacích, na něž pamětníci nemohou zapomenout (pro autora těchto řádek to byla například O’Neillova Cesta dlouhého dne do noci v překladu, úpravě a režii Ladislava Smočka).

Když „okovy padly“, zdálo se, že Josef Abrhám bude mít na růžích ustláno. Polistopadový prezident Václav Havel, tehdy muž značné autority i moci, „pověřil“ tohoto herce, aby spolu s Pavlem Landovským provedli jeho jednoaktovku Audience. Premiéra se konala 10. ledna 1990 a byla to Abrhámova hvězdná divadelní chvíle. Následovala role Macheatha v jiném Havlově kusu, v Žebrácké opeře – premiéra se konala 14. června 1990. Oba zmíněné tituly režíroval Jiří Menzel a v následujícím roce Žebráckou operu týž režisér i zfilmoval. To však zároveň byla Abrhámova poslední velká role v „Činoheráku“. Z jeviště v půli devadesátých let odešel. „Není na něj kam jít. Samozřejmě, filmy, televize, ale ano. Jsou-li však v našem divadle věci, které mohou být vnímány jako nenormální, pak mezi ně patří i to, že Josef Abrhám divadlo nehraje,“ poznamenal Vladimír Procházka ve výše již citovaném textu pro Divadelní noviny. „Mám k tomu takový blok. Zdá se mi, že jsem tam už všechno zažil, vyzkoušel. Kvůli divadlu jsem musel dát bokem některé své zájmy, jako klavír a fotografování. Už z divadla nemám takovou radost,“ vysvětloval později Abrhám tuto svou zdrženlivost.

Vlastně se o tom prakticky nepíše, a to nejen v souvislosti s nynějším Abrhámovým skonem, ale i dlouho před ním. Není vyloučeno, že odklon tohoto herce od jeviště souvisí s tím, co se s tuzemským divadlem jako takovým stalo po listopadovém převratu. Rozpadly se „staré party“, které nějak přežily mizérii přechozích dvou desetiletí; provoz se velmi zrychlil, zhlučněl; nastoupili noví režiséři, kteří k divadelním textům přistupovali s daleko větší „drzostí“ než generace Ladislava Smočka či Jana Kačera, které Abrhám v Činoherním klubu zažil. A také: Image se postupně stala skoro vším. A na mix těchto vlivů a trendů nebyl Josef Abrhám prostě stavěn. Neokázalost byla jeho programem. Proto se rozešel s novou dobou.

Josef Abrhám a Libuše Šafránková v inscenaci Cesta dlouhého dne do noci (1978, režie Ladislav Smoček).
foto: archiv Činoherního klubu

Josef Abrhám získal „všeobecnou“ popularitu díky roli lékaře Arnošta Blažeje v Dietlově seriálu Nemocnice na kraji města a díky roli číšníka Dalibora Vrány ve filmu Vrchní, prchni!, ale polistopadový zájem bulváru o něj souvisel především s tím, že byl manželem herečky Libuše Šáfránkové, která se stala zcela specifickým objektem tohoto mediálního segmentu. Specifickým jednak proto, že stejně jako manžel s médii prakticky nekomunikovala, jednak proto, že se každoročně v televizi vysílala pohádka Tři oříšky pro Popelku, která ji takříkajíc znovu a znovu vracela do hry. Dlouholeté herecké manželství bez skandálů a výjimečně střídmá komunikace s novináři nezabránily tomu, aby se tato dvojice stala vděčným objektem bulváru. To jsou paradoxy, pane Vaněk…

Zpět k „Činoheráku“. Při výběru fotografií pro tuto glosu jsem projížděl archiv Činoherního klubu. Pavel Landovský – mrtvý. Petr Čepek – mrtvý. Jiří Hrzán – mrtvý. Miloslav Štibich – mrtvý. Jiří Zahajský – mrtvý. Libuše Šafránková – mrtvá. Jiřina Třebická – mrtvá. A takto bych mohl pokračovat. Z generace, která stála u zrodu a věhlasu Činoherního klubu, zůstávají z herců naživu už jen Jana Břežková, Jana Marková, Josef Somr a Vladimír Pucholt. A pak jsou mezi námi samozřejmě ještě zakladatelé této scény – dramaturg, teoretik, dramatik Jaroslav Vostrý a režisér a dramatik Ladislav Smoček. A zapomenout nelze na režiséra Jana Kačera. Vladimír Pucholt už dávno nehraje. Takže odchodem Josefa Abrháma odešla další herecká erbovní osobnost spjatá s Činoherním klubem; zbývá z ní právě už jen jiný Josef, totiž Somr…