Kousek nebe patří k filmovým vrcholům letošního roku

Zatímco v České republice se jméno Švýcara Michaela Kocha (* 1982) dostává do distribučního povědomí teprve letos, na festivalovém okruhu se skloňuje už několik let. Rodák z Lucernu nastartoval svoji kariéru jako herec, k filmové režii se dostal krátce po přelomu milénia. Jeho absolventský, krátkometrážní film Polar ocenila porota na Berlinale pro autentické zachycení křehkosti i pro řadu dobře zachycených, poetických momentů. Kochův talent posvětil v roce 2016 dramaturgický tým festivalu v Locarnu, když zařadil do mezinárodní soutěže jeho celovečerní debut Marija, morálně ambivalentní portrét lidského individualismu, demonstrovaný skrze postavu ukrajinské imigrantky a její klikaté, místy nezákonné cesty k životnímu snu. Marija, oděná v konturách sociálního dramatu bratří Dardennů, poodhalila Kochův cit pro syrový realismus i jasné odmítnutí dramatických berliček hysterie a sentimentu.

Kousek nebe, uvedený v hlavní soutěži letošního Berlinale, vypráví příběh z prostředí izolované vesnice ve švýcarských Alpách. Anna má malou dceru z předchozího vztahu, ve dne roznáší poštu a večer čepuje pivo v putyce. Marco je ve vesnici teprve rok, vypomáhá místnímu farmáři a více než málomluvná ústa za něho promlouvá statná postava a pracovité ruce. Přestože semknutá komunita outsiderovi příliš nedůvěřuje, chemie mezi Marcem a Annou zesiluje a postupně přerůstá v pevný manželský svazek. Rodinné štěstí však zakalí momenty, kdy Marco začne ztrácet kontrolu nad svými impulsy vinou mozkového nádoru.

Trailer k filmu Kousek nebe, zdroj: YouTube

Dichotomie lásky a nemoci patří odjakživa k vyhledávané dramatické ingredienci. Ale jen málokdo ji dokáže aktualizovat uspokojivým způsobem – bez kýče, velkohubosti nebo podbízivé snahy o ždímání prvoplánových emocí. Kousek nebe sice na této dichotomii stojí, ale ani na okamžik ji neromantizuje. Naopak. Hned v závěsu totiž přidává další rozpor, a sice nečekaný kontrast mezi nádhernou krajinou a těžkou realitou jejích obyvatel. Skloubením syrového realismu a naturalistických lokací film demytizuje domnělou alpskou idylu a předkládá drsný obraz pracující třídy farmářů, v němž není prostor pro hledání cituplných frází. Postavy mnohem více spoléhají na svůj vlastní instinkt, na netečný chod přírody a jednoduchá pravidla. Vědí, že pokud zvíře přestane být k užitku, odvedou je na porážku. Co však s psychicky nemocným člověkem, zaslouží si stejný osud? Otázka rozděluje. Pro komunitu se Marco stává méněcenným, nepotřebným. Anna však svádí vnitřní boj. Neumí se odpoutat od milované osoby, obzvlášť ve chvílích, kdy nechápe, zdali z Marca mluví jeho stoická povaha, nebo nemoc. „Nemůžeš alespoň ztratit nervy?“ ptá se.

Simon Wisler a Michèle Brand ve filmu Kousek nebe, foto:
Armin Dierolf / Hugofilm / Film Europe

Jedním z emocionálních vrcholů filmu je scéna, v níž na vrcholku zasněžené hory tancují bollywoodští herci. Koch je nejprve snímá z detailu, posléze kameru oddálí a rozkryje natáčecí štáb. Nakonec zaostří na Annu, která celé scéně přihlíží. Její oči jsou dojaté, vidí ideální, v Kochově chytré hře ovšem spíše idealizovaný obraz lásky, na míle vzdálený od její vlastní zkušenosti.

Vizuální identita snímku Kousek nebe stojí na odtažité režii v akademickém ořezu, na eliptickém vyprávění a statických, často několikaminutových záběrech. Divák nemá rozkrýt všechny významy, interpretační pole je široké, instinktivní a zatažené – stejně jako protagonisté. Bytostně realistickou linku sem tam znejistí lehce absurdní, ale v jádru povznášející intermezza patnáctičlenného chóru, který se pasuje do role vypravěče, dodávajícího filmu nádech antické tragédie. Lokální folklor utváří působivou opozici k titulní, devadesátkové písni What Is Love, jejíž refrén snad ještě nikdy nezněl tak výmluvně.

Výsledný dojem podtrhuje sebevědomé využití neherců. Role Marca se zhostil místní farmář Simon Wisler. „Našli jsme ho na jednom Schwingfestu, populární zápasnické akci. Přemlouval jsem ho více než rok, nakonec souhlasil. Pamatuji si na jeho první reakci, když jsem se ho ptal, jestli si umí představit hrát ve filmu. Možná dva, tři dny – když nebude pršet, odpověděl s ohledem na intenzitu své farmářské práce, kde není dobré promeškat jediný den, obzvlášť v létě,“ vzpomíná Koch v jednom z rozhovorů.

Kousek nebe přináší inteligentní, sentimentem neředěnou aktualizaci příběhů o lásce a nemoci. Funguje jako drtivá elegie, která upozorňuje na zjevný fakt: lidská porážka, na rozdíl od té zvířecí, má mnohem delší poločas rozpadu. Musí se popasovat s vědomím vyloučenosti, otázkou důstojného konce i se samozřejmou morálkou všech přihlížejících – a to včetně těch milujících.

Autor je studentem filmové vědy a spolupracovník MFF KV