Kterak hra na poslíčka po apokalypse zachycuje environmentální úzkost

Katastrofa, která naši planetu v Death Stranding postihla, nemá jednoznačné vysvětlení. Co se za hranicemi (bývalých) Spojených států děje kvůli kolapsu komunikačních sítí a drastickému omezení dálkové dopravy, neví nikdo. Respektive: jistě je, že zbytek kontinentu se proměnil v nehostinné místo, plné kyselých dešťů urychlujících tok času a neviditelných přízraků. Když někdo zemře, je potřeba jeho tělo do čtyřiadvaceti hodin spálit, neboť jinak hrozí výron smrtící nicoty. Jediné spojení mezi prepperskými bunkry a podzemními městy zajišťují „porteři“, neboli poslíčci, mezi něž se počítá i Sam Bridges. Hlavní hrdina a podle prozatímní vlády nového národa UAC (United Cities of America) člověk, který má celou zemi znovu sjednotit a zapojit do „chirální“ sítě, rozuměj jakési herní podoby internetu.

Reálná současnost konce roku 2020 a prvního měsíce 2021 zní povědomě. Obdobně jako jednotliví lidé v Death Stranding, žijeme ve vlastních obydlích, zatímco venku číhá okem nespatřitelné nebezpečí. Jídlo a potraviny si objednáváme, s ostatními jsme ve spojení často výlučně přes online nástroje a virtuální avatary. Zmíněný Sam Bridges komunikuje s nostalgickým filmařem, s místním doktorem nebo se správci distribučních center pouze skrze hologramy. 

Nesnadné mise poslů. Screenshot ze hry Death Stranding, repro: Ondřej Trhoň

Přiléhavý duch doby je však jen menší částí síly, kterou Death Stranding v sobě nese. Japonský videoherní designér, scenárista, režisér a producent Hideo Kodžima (*1963) prý původně chtěl zachytit odcizení lidí skrze sociální sítě. Jenže Samovo plahočení brzy dostane daleko existenciálnější nádech – zjistí, že nejde o nic menšího, než o přežití celého lidstva.

Proti klimatické krizi hrou

Kodžima je známý svým eklektickým rukopisem, který jakoby naplňoval znaky středoškolské postmoderny. V Death Stranding míchá závažná témata, filozofické diskuse s odkazy na egyptská náboženství a product-placement energetického nápoje Monster (Sam ho používá k doplnění sil). Vedle diskusí o post-antropocénu píše béčkové dialogy, za něž by se nemusela stydět telenovela, mezi drama planetárních rozměrů vměstná epizodu o manželských problémech. Amalgám hromady vlivů přitom funguje a zachycuje roztříštěnost zkušenosti na začátku druhého desetiletí. 

Prvním vodítkem je všudypřítomná smrt. Doslovná metafora pláže coby herního očistce, kam se mrtví vydávají před cestou na onen svět, se brzy propojuje s časovým horizontem celé planety. Herní vědec Heartman vyloží Samovi svou teorii, podle níž zdánlivě nadpřirozené události jsou projevem planetárních cyklů vymírání a znovuzrození. Svět Death Stranding odráží aktuální situaci v pozemském světě, v němž lidskou civilizaci hrozí proměnit klimatická krize. S tím rozdílem, že varování herním obyvatelům bylo o něco důslednější a Samova mise mění v boj o odvrácení šestého vymírání druhů. Death Stranding dává lidský život do přímé souvislosti s předchozími dramatickými proměnami zemského ekosystému, včetně zániku dinosaurů. Nepřátelé připomínají zkameněliny prehistorických olihní a v Heartmanově teorii se mluví o sedimentačních vrstvách hornin a hlubokém geologickém čase. Planeta v Death Stranding mluví cizím, ale o to naléhavějším jazykem.

Kodžimova hra může být mimo jiné vnímána coby hromosvod rezignací z liknavého postupu národních vlád, či naopak jako herní obdoba rituálního vyrovnávání se s klimatickou krizí, kterou praktikuje třeba hnutí Extinction Rebellion. 

Nikdy o samotě

A přece je Death Stranding ve výsledku optimistickou hrou! Během příběhu nabírá na důležitosti lidská spolupráce, okolnostem a nehostinným podmínkám navzdory. Odráží se to v samotných herních mechanikách. Po vzoru série Dark Souls můžete nepřímo interagovat s ostatními hráči: nechávat jim vzkazy, číst ty jejich, využívat materiály ze sdílených skříněk nebo odkládat motorky do online garáže. Vámi postavené kryty proti kyselému dešti nebo generátory elektřiny se objeví ve světě ostatních hráčů, společně můžete na dálku přispívat na stavbu vnitrostátních dálnic, bez nichž jsou některé z náročnějších dodávek neuskutečnitelné. Když při překonávání hřebenu využijete žebřík, zůstane pro použití jiným hráčům. Stisknutím správného tlačítka můžete nechat Sama zakřičet do otevřené krajiny a s velkou pravděpodobností vám někdo z dálky odpoví. Ve světě Death Stranding nikdy nejste úplně sami, i když fyzického kontaktu se v něm vyskytuje málo.

Tvůrci apokalyptických světů se rádi vyžívají v brutálních bojích o přežití nejsilnějšího. Death Stranding namísto adrenalinového nihilismu třeba série Mad Max představuje opatrnou naději. A na rozdíl od Falloutu nebo ještě spíše série Last of Us se svět nerozkládá před vašima očima. Zbytky paneláků z doby před celosvětovou katastrofou tu najdete víceméně jen při střetech s nepřáteli. Ne náhodou se až poté z černého „dehtu“ (hra používá mnohoznačný výraz tar) začnou vynořovat zbytky civilizace a vraky zrezivělých aut. Vždycky jsou to jen připomínky uzavřené minulosti.

Etuda o potřebě rekonstruovat

Death Stranding se tudíž odklání od pojetí katastrofického scénáře jako varování. Každá apokalyptická fikce odráží společenské neurózy doby svého vzniku, ať je to dejme tomu strach z nukleární války nebo nyní z klimatické krize. Death Stranding vztyčuje varující prst, ovšem mnohem spíš podává ruku s opatrnou nadějí. Pokračovat a stavět dříve spálené mosty.

Země onemocněla, naděje nezemřela. Screenshot ze hry Death Stranding, repro: Ondřej Trhoň

Klimatické poselství hry by šlo číst jako herní obdobu konceptu Spektrální země filozofa Lukáše Likavčana. Ten ve své knize Introduction to Comparative Planetology rozebírá různé představy planety Země a role lidstva v nich. Jeho Spektrální země připomíná, že Země ve svých geologických vrstvách nese pozůstatky už dávno vyhynulých druhů. Nutí nás přemýšlet o našem druhu jako o dočasných obyvatelích ekosystému, který svým trváním lidstvo dalece přesahuje. V Death Stranding je to zmíněný „dehet“ vyvěrající z travnatých planin, přízraky připomínající zkameněliny z muzeí i Heartmanův monolog o hluboké paměti planety. Řešením, jak se vyhynutí lidstva vyhnout, přitom není technologický zázrak nebo návrat k předmodernímu světu. Je jím lidská spolupráce a schopnost vzdorovat i zdánlivě neřešitelné a neuchopitelné hrozbě. 

Death Stranding je samozřejmě stále „jen“ hra. Plní se v ní mise, počítá se skóre a sbírají achievementy. Je plná vysokorozpočtových filmečků, hereckých hvězd (Léa Seydoux, Norman Reedus, Madds Mikkelsen), občasného humoru a její vyprávění rozvíjí řadu dalších témat, od mateřství po roli komunity v lidském životě. Když však Death Stranding hrajete na přelomu let 2020/2021, tak jako multimediální gesamtkunstwerk zachycuje rozporuplnost světa zpomaleného globální pandemií, kde zároveň Nestlé privatizuje vodní zásoby a klimatická krize hrozí proměnit podmínky na celé planetě. Namísto trudomyslnosti však Kodžima nabízí katarzní naději, že s odvahou a s odhodláním se dají chmurné vyhlídky překonat. 

Je to zcela jiný emocionální zážitek, než číst knihu nebo sledovat dokument. Skrze herní plahočení za pomoci páček gamepadu dokáže Death Stranding budovat environmentální citlivost, kterou budeme pro přežití dalších desetiletí potřebovat všichni. A taky v duchu herního hesla „keep on keeping on“ připomíná, že nikdy nesmíme přestávat doufat v lepší zítřky.