Chcete si zahrát jen někdy, jen trochu a pohodově? Za tím účelem existují (post)casual hry
Malé a výtvarné hry, označované casual, posunuly konvence digitálního vyprávění. Místo rychlých reflexů vyžadují trpělivost, pozornost a otevřené srdce. Casual hry ukázaly, že existuje vrstva lidí, kteří chtějí hrát, ne však vysokorozpočtové spektákly — už proto, že hrát „velkou“ hru vyžaduje spoustu zdánlivě samozřejmých dovedností.
Casual hry — tedy tituly pro příležitostné hráče — se objevily kolem roku 2006. Možná jste o nich slyšeli; patří sem arkáda Zuma s žábou plivající balony, pinballová Peggle nebo „spoj-tři“ Bejeweled. Jejich nynějším pokračováním jsou free-to-play tituly, třeba stále populární Candy Crush. Herní média o casual hrách tehdy psala přezíravě jako o titulech „pro vaši mámu“. Byly to kusy vizuálně atraktivní, přístupné, měly jednoduché herní mechaniky, a co bylo snad nejdůležitější: nemuseli jste v nich trávit desítky hodin.
Zadostiučinění se casual hrám dostalo s rozšířením smartphonů. Právě chytré mobily umožnily rozvoj herních žánrů. Mezi ně patří i hry, o kterých bude řeč a které můžeme označit jako post-causal. Navazují na étos původních casual titulů. Mluví se v nich o lásce, řeší záhady, ale taky vlastní úzkosti.
Láska na displeji
Britský list The Guardian prohlásil drobnou hru Florence studia Annapurna Interactive za jeden z nejlepších herních titulů roku 2018. Příběh pětadvacetileté Florence Yaoh je plný mileniálských reálií — finančních a rodičovských tlaků, pocitu nesmyslné pracovní rutiny. Změní to až setkání s muzikantem Krishem.
Florence na ploše jednoho displeje ukazuje všechny fáze moderního městského vztahu: od společného stěhování, přes hádky až po odcizení. Funguje jako rozhýbaný komiks i videohra, přičemž obě půlky od sebe nejde oddělit. Ať už musíte klikáním/dotykem na displeji rozbalovat lepenkové krabice v novém bytě anebo skládat čím dál rozbitější komiksové bubliny během partnerské krize, Florence balancuje na hraně dvou médií tak dokonale, že nikdy nejde říct, kdy jedno končí a druhé začíná.
Florence totiž kromě vizuálních a textových metafor zapojuje interaktivitu. Inovativně využívá spoluúčast, kterou hraní her provází, pro práci s emocemi. Když už k sobě jednotlivé dílky na konci nejhorší hádky nesedí, tak to za doprovodu silného soundtracku v hráči/hráčce otevírá vlastní vzpomínky. Jde o jednoduchý princip, ovšem je zabalený do vycizelované audiovizuální formy a funguje skvěle. Nebýt té interaktivity, byla by Florence přinejlepším středněproudým animovaným filmem.
Guma na minulost
Mnohem minimalističtějším, ale ve výsledku stejně zajímavým a inovativním způsobem s interaktivními vypravěčskými prvky pracuje letošní If Found… od studia Dreamfeel. Herní grafický román se odehrává v devadesátých letech minulého století, na stránkách deníku, na jehož deskách stojí Kasio. Popsané a vykreslené jsou v tom deníku scény rodičovského nepochopení, útěků z domova, života ve squatu i několikerých návratů do Severního Irska. Kromě ostrovních reálií If Found… nezvykle pracuje s herní plochou. Hlavním nástrojem při čtení je totiž virtuální guma, která odhaluje staré vrstvy, maže začerněná místa, zůstávají po ní dobře známé (byť virtuální) žmolky.
Postupné fyzicky-virtuální odmazávání minulosti odpovídá hlavnímu tématu hry: stejně tak mizí z Kasiina života staré vztahy, mění se scenérie, namísto špatně placeného doktorátu a výčitkami rodičů za zády se pod další vrstvou tuhy ukrývá komunita ve špatně udržovaném domě na pobřeží. Část příběhu If Found… se navíc odehrává v imaginativní sci-fi rovině. Na stírání temnoty černé díry je něco překvapivě příznačného. Mezi irskými reáliemi a existenčním poselstvím (a skrze jednoduchou mechaniku) nabízí If Found… metaforu pro fungování vlastní paměti a úporné snahy lidstva ji jakkoliv zaznamenat.
Oživlé plátno
Zatímco Florence a If Found… mají kromě videoher blízko i ke komiksům, ručně kreslená Gorogoa staví své interaktivní vyprávění na tradici puzzle žánru. A i když ji třeba v obchodě Steam najdete v hádankové škatulce, nemusíte se obávat logických výzev a la The Witness. Gorogoa je mnohem víc interaktivní malbou, meditací nad prostorem a časem, výpravou do fantazie umělce Jasona Robertse. Slova jsou skoro zbytečná, neboť rozpohybované malby v ústředním herním čtverci jsou příliš alegorické na to, aby stálo za to je vysvětlovat. Cesta do snů malého chlapce na pozadí (možná?) světové války po vás žádá jediné: najít všechna (kouzelná?) jablka. Jednotlivé části interaktivní malby jde přibližovat, jako políčka pomyslného puzzle překrývat a skládat vedle sebe, prvky v nich rozdělovat, a zase spojovat. Sepnout hodinkový stroj, vytvořit nové schodiště, přehodit perspektivu tak, aby plod z korun stromu spadl přímo do herní mísy.
Ručně kreslená Gorogoa staví své interaktivní vyprávění na tradici puzzle žánru. Screenshot z této hry, repro: Medium Adventura, která se objevila koncem roku 2017, získala cenu BAFTA za nejlepší debutovou hru. Podobnou výtvarnou kombinatoriku nabízí série Rusty Lake. Mysteriózní série, započatá roku 2015, jako inspiraci přiznává třeba Lynchovo Městečko Twin Peaks. Detektivní příběh se rozprostírá na ploše mnoha adventur, které herní příběh vyprávějí právě skrze prostředí. Řada z nich je dostupná zdarma a v roce 2020 se remaku dočkala vůbec první hra série Samsara Room.
Screenshot z remaku hry Samsara Room, prvního titulu ze série Rusty Lake, repro: Steam
Hranice interaktivních příběhů
Všechny zmíněné tituly tedy pojí snaha inovativně využít interaktivitu videoher a hledat neotřelé způsoby, jak lze v digitálním prostředí vyprávět příběhy. Velkému videohernímu světu připomínají, že i s málem to jde dělat působivě a zajímavěji, než jen skrze dialogové bubliny a text na obrazovce. Tomu výtvarnému zase fakt, že i jednoduchá mechanika může třeba komiksové nebo výtvarné vyprávění obohatit. A nám ostatním? Ne vždy je potřeba nechat ve hře dejme tomu deset hodin života. Občas stačí půlhodina a zážitek, který namísto napětí přináší trochu interaktivní poezie.
