Kučera byl úžasný kameraman, škoda, že takový není jeho profil
Jaroslav Kučera (1929-1991) náležel k nejpřednějším českým kameramanům. Vytvářel svébytné, vizuálně promyšlené světy jak po stránce kompoziční, tak světelné; rovněž si všímal struktur předmětů. To vše nejprve v černobílé škále, později rovněž ve škále barevné.
Režiséři Jakub Felcman a Tomáš Michálek ve svém hodinovém dokumentu Jaroslav Kučera zblízka nešetřili výpověďmi Kučerových profesních kolegů (Jaroslav Brabec, Marek Jícha, Svatopluk Malý), dále filmových historiků (britský znalec československé kinematografie Peter Hames, ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant) a v neposlední řadě Kučerových dětí Štěpána (rovněž kameraman) a Terezy (kostýmní návrhářka a výtvarnice). Všichni, nasnímáni coby „mluvící hlavy“, obdivují Kučerova génia. Zvolené obrazové výňatky zpravidla dokládají právě vyřčená slova a stvrzují umělcovy záměry, které si chtěl ohlídat i při laboratorním zpracování. Avšak o Kučerově soukromí, přesněji o jeho charakteru a povaze – s výjimkou informace, že se jednalo o submisivního, navenek nenápadného člověka – se toho dovíme pramálo. Nadto nezazní ani jediná výpověď samotného Kučery, ať by už byla prezentována jakkoli.
Podívejte se na trailer k dokumentu Jaroslav Kučera zblízka, foto: NFA, video: NFA /YouTube Ostatně i Kučerova profesní dráha je v profilu omezena na éru jeho největšího věhlasu. Vyslechneme si, jaký jeho práce vyvolávaly úžas, ať již to bylo u černobílých snímků Touha, Démanty noci nebo u povídky Automat svět z Perliček na dně, případně u barevných projektů Až přijde kocour, Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci, Ovoce stromů rajských jíme. (A to byl pominut novátorský Křik!) Ve všech těchto titulech i odborníky ohromila svébytnost Kučerou budovaného časoprostoru, ať již rozevíraného k nekonečnu, či naopak schouleného jakoby do sebe; mluvčí prozrazují i případnou technickou náročnost, oceňují vytrvalost, kdy se Kučera nevyhýbal velmi pracným postupům. Vzpomíná i jeho student z katedry kamery na FAMU, které neučil jak natáčet, nýbrž je nutil ke schopnosti nahlédnout „dovnitř“ obrazu, uvědomit si jeho významy a aspekty.
Hlad jen na něco malého. Snímek Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové a ikonická podívaná očima kameramana Jaroslava Kučery, foto: NFA
Spatříme mnoho výmluvných dokladů Kučerova umu: slavný záběr z Touhy, kdy mezi bělostnými, ve větru vlajícími prostěradly poletují černí ptáci, trikově rozmnožení do většího počtu; podíváme se na pověstnou scénu útěku do strmého vrchu z Démantů noci; uvidíme výjev z moderní pohádky Až přijde kocour se zbarvováním postav podle jejich vlastností; nechybí umírání Menšíkova kradáka ze Všech dobrý rodáků, v poetickém změkčení pokrývaného poletujícím peřím. A samozřejmě nemohu chybět záběry ze Sedmikrásek a z Ovoce stromů rajských jíme, mezinárodně uznávaných, divácky nesnadno přístupných podobenství Věry Chytilové, tehdejší Kučerovy manželky, přičemž tento svazek je téměř jen pokradmu zmíněn. Dokument bohužel neodhaluje, jak konkrétně vyhlížela protagonistova spolupráce s režiséry, nakolik se jim podřizoval a nakolik se mu dařilo prosazovat svá pojetí. (Sám se uplatil jako režisér jen jednou, když natočil dokument Pražský hrad – vévodily v něm rozsvícené lustry, když snímal jeho interiéry této architektonické památky.) Při sledování všech zmíněných ukázek si jistě uvědomíme, v čem spočívala Kučerova výjimečnost, ale sotva postřehneme vývojové kontexty jeho tvorby a vliv či „nevliv“ jeho soukromí na dílo.
Záběr ze snímku Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného, foto: NFA
Vysloveně matoucí je část věnovaná Kučerově tvorbě v časech posrpnové normalizace, kdy dokument, zjevně inspirován výpravnou obrazovou publikací Kateřiny Svatoňovo o Kučerovi, sugeruje, že se především věnoval soukromým experimentálním průzkumům stylizovaného obrazu; dokonce lze tuto pasáž považovat za jakýsi vizuální doplněk k oné knize. Tyto širší veřejnosti neznámé materiály byly nalezeny v Kučerově pozůstalosti a jejich zařazení patří k unikátní příležitosti seznámit se s nimi. Avšak jen ze závěrečného titulku se dozvíme, že i v oněch smutných časech natáčel díla dodnes divácky oblíbená (Jáchyme, hoď ho do stroje; Noc na Karlštejně; Adéla ještě nevečeřela), aniž by jim byla věnována sebemenší pozornost. Navíc i tehdy vznikly snímky vizuálně svébytné jako Malá mořská víla nebo Kouzelné dobrodružství (bez ohledu na to, zda se plně zdařily dle představ svých tvůrců).
Zbývá dopovědět, že Jaroslav Kučera rád spolupracoval s režiséry, s jejichž uměleckými náhledy souzněl – byl to zejména Vojtěch Jasný, s nímž v průběhu dvou desetiletí natočil snad všechny jeho filmy, později Oldřich Lipský; dále vedle Věry Chytilové byli jeho spolupracovníky Jaromil Jireš, Juraj Herz či Karel Kachyňa. V posledních letech života jej zaujal Petr Weigl se svými vizuálně náročnými hudebními projekty. Navíc mějme na paměti, že Jaroslav Kučera podnikal své „rukodělné“ experimenty v časech předdigitálních. I to je aspekt stojící za pozornost.
Jaroslav Kučera zblízka (ČR 2019, 62 minut)
Režie: Jakub Felcman a Tomáš Michálek, scénář: Jakub Felcman, kamera: Peter Zeitlinger, Jaroslav Kučera.
Premiéra: 4. dubna 2019
