Láska, smrt a podnikání. Drama Minotaur ukazuje, jak krutost války proniká do ruské společnosti
Jak vypadá klasický scénář manželské nevěry a vraždy ze žárlivosti v atmosféře současného Ruska? Na tuto otázku odpovídá drama Minotaur od Andreje Zvjaginceva, ruského režiséra momentálně žijícího ve Francii, jenž náleží k ostrým kritikům poměrů ve své rodné zemi. V nejnovějším sžíravém sociálním dramatu si vzal na pomoc klasického francouzského režiséra Clauda Chabrola a starořecké mýty.
Režisér Andrej Zvjagincev (* 1964) se stal hvězdou uměleckého filmu už od svého debutu Návrat z roku 2003, sociálně-spirituálního dramatu o dvou chlapcích, kteří znovu hledají vztah ke svému otci, jenž se k rodině vrátil po dvanácti letech nepřítomnosti. Už tady bylo znát, že za kriminálními zápletkami u něj vždy stojí morální drama a v pozadí za ním ještě zájem o křesťanskou spiritualitu. Ve svých dalších dílech postupně přesouval těžiště od spirituality ke společenské kritice. Zatímco druhotina Vyhoštění (2007) je ještě poněkud těžkopádnou variací na Tarkovského, jeho dosud nejlepší snímek Leviatan (2014) už přináší nesmlouvavý sociálně kritický pohled na ruskou společnost, kde nelítostná arogance moci ničí každého, kdo se jí postaví do cesty. Leviatan i Minotaur mají názvy odkazující k mytickým monstrům, ale namísto poetických přesahů přinášejí pohled do světa ovládaného čistě právem silnějšího.
Trailer k filmu Minotaur, zdroj: YouTube Byznys běží, lidé umírají
Minotaur sleduje ruského podnikatele Gleba, jehož svírají dva palčivé problémy. První: podezřívá svou ženu z nevěry. Druhý: odvody do plnohodnotné války na Ukrajině, která nedávno začala – starosta města totiž s odvodovou komisí vyjednal dohodu, podle níž mají Gleb a další majitelé zdejších firem dodat stanovený počet svých zaměstnanců vojenské správě. Odejít mají ti postradatelnější, aby chod podniků nebyl ohrožen. Gleb tak musí vyřešit rodinnou situaci, ale i otázku, kdo z lidí, kteří pro něj pracují, odjede na frontu.
Linie s manželskou nevěrou je přiznaně inspirovaná klasickým kriminálním dramatem Clauda Chabrola Nevěrná žena z roku 1969. Hledání zaměstnanců, které je třeba obětovat válečné mašinérii, má zase paralely s řeckým mýtem o Mínotaurovi, v němž Athéňané pravidelně posílali čtrnáct mladých mužů a žen jako potravu pro netvora sídlícího v krétském labyrintu. Zvjagincev ovšem nevypráví chabrolovsky koncentrované komorní drama ani mu nejde o moderní obdobu antické tragédie. Volí chladně věcný přístup, který ještě podtrhuje ústřední téma filmu: normalizaci násilí a krutosti ve společnosti, v níž je součástí každodennosti nesmyslné válečné tažení, jemuž denně padne za oběť množství lidí.
Zvjagincev Minotaura pojal jako konverzační drama plné diplomatických odtažitých dialogů, v nichž postavy spolu mluví spíše prostřednictvím formálních žádostí nebo prázdných frází, než že by si něco reálného sdělovaly. Situaci vnímáme především z perspektivy Gleba, ustaraného muže ve středních letech, jehož hlavním zájmem je udržovat status quo, ideálně tak, aby se v něm cítil co nejpohodlněji. Když mu manželka dává najevo, že se v pozici ženy v domácnosti cítí jako v pasti, útrpně si to vyslechne, ale nemíní s tím nic dělat. Obdobně vyhlíží schůze místních papalášů nad požadavky válečné odvodové komise – jako věcné, pragmatické „damage control“ setkání, na němž jde především o to udržet byznys nad vodou, i když to znamená poslat pár lidí na smrt.
Monstrum je tu s námi
Gleb zkrátka vystupuje coby mistr v disciplíně zametání nepohodlných věcí pod koberec – nebo v případě nutnosti i jejich zabalení do koberce. K zoufalým nářkům své ženy zůstává podobně rezervovaný jako k požitkářským avantýrám svých kolegů podnikatelů při společné večeři. Cynicky v něm pracuje mechanismus nynějšího válečného Ruska, který nutí zacházet s lidskými životy jako s položkami v obchodních tabulkách.
Vyprávění je zdánlivě soustředěné především kolem rodinné zápletky s nevěrou, avšak realita války tu představuje širší rámec – mnoho lidí z Glebova podniku z Ruska uteklo, přes železniční přejezd, u něhož je Gleb ve svém volvu nucen zastavit, míří na frontu vlak naložený těžkou vojenskou technikou označenou písmenem Z. Teprve ke konci snímek vystoupí z Glebovy perspektivy: scéna odvodu branců na frontu ve zhuštěné formě zachycuje narůstající apatii ve společnosti živené vyprázdněným nacionalismem, v nějž sice už málokdo věří, ale nikdo se mu nepostaví.
Brutalita současné ruské společnosti je v Minotaurovi maskována neosobní estetikou sterilních prostor Glebova procovského rodinného domu a kancelářských prostor. Zvjagincev si libuje v odrazech skel, oken a reflexních ploch, které ještě zdůrazňují neprůhlednost samotných postav a zároveň jim doslova „nastavuje zrcadla“. Spirituální rozměr morálního dramatu naplno vyjeví úplně poslední scéna, kde se režisér vrátí k přírodním motivům. Mraky na fotografii, jíž snímek končí, mohou působit hrozivě i bezmocně, každopádně tvoří nejširší rámec, do nějž režisér své drama o nelidskosti uzamyká. Zároveň tím stvrzuje, že se naučil natáčet filmy, které nepotřebují být explicitně mystické ani okázale symbolické. Minotaur je na pohled stylisticky přehledný film. Ale podobně jako v krétském labyrintu, tak i v jeho centru cítíme přítomnost monstra.
Plakát k filmu, zdroj: Film Europe
Minotaur (Francie, Lotyšsko, Německo, 2026, stopáž 135 minut)
Režie: Andrej Zvjagincev, scénář: Semjon Ljašenko, Andrej Zvjagincev, kamera: Michail Kričman, hudba: Jevgenij Galperin, Saša Galperin, produkce: Charles Gillibert, Elisha Karmitz, Nathanaël Karmitz, Gerhard Meixner, Roman Paul, Marco Perego Saldana, Andrej Zvjagincev, střih: Andrej Zvjagincev, zvuk: Andrej Dergačev, scénografie: Andrej Ponkratov. Hrají: Dmitrij Mazurov, Iris Lebeděva, Varvara Šmykova, Yuriy Zavalnyouk, Anatolij Bělyj, Artur Smoljaninov, Juris Žagars, Vladimir Friedman, Michail Safronov.
Premiéra 15. října 2026
