Lidé z mramoru i ze železa. Některé souvislosti Wajdových filmů, které nyní uvádí ČT art
Minulý týden Člověk z mramoru, tento týden Člověk ze železa. Dva polské filmy, které v době svého vzniku nemohly být u nás promítány. Oba režíroval Andrzej Wajda. Jejich nynější uvedení se koná ve dnech čtyřicátého výročí zavedení výjimečného stavu v Polsku, který měl utnout tamní antikomunistický vývoj.
V sedmdesátých letech získávalo mezinárodní věhlas – zvláště v zemích, které se nacházely v sovětském bloku – polské „kino moralnego niepokoju“, tedy kinematografie morálního neklidu. Vyznačovalo se kritickým přístupem ke stávající společenské realitě, vnímané jako zosobnění pokrytectví a trpící mocenskou zvůlí. Často se předkládaly víceméně modelové případy lidí, kteří se ocitli v konfliktu se zavedenými pořádky. Jsou-li dnes těmto dílům šmahem přisuzovány antikomunistické záměry, jde o nadnesené hodnocení, protože v otevřeném konfliktu s mocí se polští tvůrci ocitli až během krize v roce 1981, kdy řada tehdy vzniklých snímků byla vzápětí zakázána.
Díla morálního neklidu byla jinak primárně považována coby výzva k naplňování deklarované socialistické morálky. Ostatně tyto tituly vítězily na přehlídkách domácí tvorby, byla jim přisuzována angažovanost a jeden z nich, Kieślowského Amatér, nedávno vysílaný na ČT, dokonce uspěl na známém festivalu v Moskvě. K čelným tvůrcům tohoto hnutí náležel i Andrzej Wajda (1926–2016), v sedmdesátých letech vlastně už žijící klasik polské kinematografie. A svého druhu vlajkovým titulem kinematografie morálního neklidu se stal jeho Člověk z mramoru (1976).
Reakce na to, co se děje
Člověk z mramoru nevznikl coby odraz režisérových aktuálních společenských pocitů. Prošel dlouhým a křivolakým vývojem. Wajda jej společně se scenáristou Aleksandrem Ściborem-Rylským chystal od počátku šedesátých let, avšak téma spjaté s křivdami stalinské minulosti a zároveň vztažené k přítomnosti bylo dlouho neprůchodné. Přesto se scénář podařilo už tehdy zveřejnit jak v Polsku (na několik pokračování v časopise Kultura), tak i v ruském překladu v měsíčníku Iskusstvo kino.
Dlouholetý filmařský činovník Jiří Levý, když hodnotil gdaňský festival, což byla pravidelná přehlídka polské kinematografie, napsal do Filmu a doby, že dokončený Člověk z mramoru se dotýká degradace člověka v padesátých letech, což „je stanovisko ideově přinejmenším problematické“. Naopak ruského básníka Jevgenije Jevtušenka, jehož slova otiskl stejný časopis, Člověk z mramoru zaujal více než jiné Wajdovy filmy. Diskuze, ostatně nijak rozsáhlé, nepomohly ovšem k tomu, aby se snímek dostal na plátna tuzemských kin. Na příběhu studentky filmové školy, která chce natočit dokument o někdejším úderníkovi, ale on jako by zmizel z povrchu zemského, vadilo, že konfrontačním prolínáním dvou časových rovin prý až příliš připomíná takové produkty domácí provenience jako Kunderův a Jirešův Žert (1968), Honzíkové a Mášovo Ohlédnutí (1968) či Kantůrkové a Sirového Smuteční slavnost (1969).
Wajda se proměnil v podezřelou osobnost, avšak nálepku nepřítele mu vynesl až Člověk ze železa (1981). Ten naopak vznikl téměř ze dne na den, pod tlakem stávek vedených odborářskou Solidaritou, s vědomím rychle se vyostřujících politických poměrů v zemi (ty nakonec vygradovaly 13. prosince 1981 vyhlášením výjimečného stavu). Člověk ze železa – scénář opět sepsal Ścibor-Rylski, tentokrát za pouhé dva týdny – nezastírá publicistickou vzrušivost. Publikum na ni slyšelo: Než jej necelý půlrok po premiéře stihl zákaz, přilákal přes pět milionů diváků. Na festivalu v Cannes, kam dorazil na poslední chvíli po svém dokončení, zvítězil. Uznejme, že spíše z politických než uměleckých důvodů.
Protagonisty Člověka z mramoru (ztvárnili je Krystyna Janda a ve dvojroli Jerzy Radziwiłowicz) sice v Člověku ze železa rovněž spatříme, avšak ústřední postavou se tu stává rozhlasový redaktor Winkel (ve ztvárnění Mariana Opanii), na alkoholu závislý slaboch. Nadřízení jej pověřili, aby pronikl do ohniska nepokojů a přichystal „svědectví“ o kontrarevolučních živlech svádějících poctivé dělníky na scestí. Jenže muž se ocitne takříkajíc mezi mlýnskými kameny a kolísá: I když zblízka poznává, co dělníci vlastně požadují a sympatizuje s nimi, současně jej vydírají bezpečnostní složky a nutí ke spolupráci.
Wajda se dívá neúprosně: Srovnává aktuální události se střelbou do demonstrantů v roce 1970, začleňuje autentické dokumentární vsuvky, aby postihl rozporné okamžiky dějin novodobého Polska, kdy „dělnická moc“ brutálně potlačovala právě dělníky. Dokumentaristka z předešlého snímku, jíž nebylo dopřáno dokončit fakultu, se nejen dovídá, co se přihodilo jejímu marně hledanému úderníkovi, ale hlavně se seznámí s jeho synem, když se zamotají do stávkového hnutí. Za povšimnutí stojí, že Lecha Walęsu, jednoho z organizátorů stávkového hnutí, tu ztělesnil on sám. Wajda mu po mnoha letech věnoval životopisný film Wałęsa, člověk naděje (2013), kde oživil právě i tyto události.
Zaprodanec s netřídním pohledem
Člověk ze železa si v dobovém československém kontextu okamžitě a „povinně“ vysloužil obvinění z antikomunistické propagandy: Ve Filmu a době zveřejněné obsáhlé pojednání o canneském festivalu, kde se film objevil poprvé na veřejnosti, naznačilo, že tam soutěžily zdařilejší snímky, třeba Szabóův Mefisto nebo Boormanův Excalibur.
Podrobnější zdůvodnění odsudku přinesl v témže časopisu kritik Vladimír Kolár, když napsal, že malý odstup od zobrazených událostí vyloučil potřebnou racionální analýzu. Wajda se podle něho dopustil mylného přístupu vědomě a dobrovolně: „Wajdův pohled na problém je vyloženě netřídní, opomíjející reálný obsah socialistické moci. Cožpak moc v lidovém Polsku reprezentují (či reprezentovali) jenom manipulátoři, špinavci, pokrytci, zvrácení jedinci nebo zbabělci, a dělnickou opozici zase jenom čistí, bezúhonní, romantičtí hrdinové? K takovémuto schematismu se ovšem Wajda nepropůjčil v žádném svém předchozím filmu, stejně jako dosud nevydával povrchní karikaturu div ne za historický dokument. Právě neschopnost umělecky zobecnit empiricky pravdivé dílčí momenty, neschopnost analytického pohledu na události a lidské osudy je příčinou nepravdivosti Wajdova filmového poselství, důvodem zneužitelnosti filmu antikomunistickými centrálami na Západě.“
Filmový historik a vědec Zdenek Štábla se ve čtrnáctideníku Scéna domníval, že Člověk ze železa je jedním z nejslabších Wajdových filmů a byl tvořen coby agitka pro Solidaritu: „Připomíná nám tak trochu špatné schematické politické filmy z padesátých let, jenže je v něm vše naruby – černí jsou všichni ti, kteří reprezentují politický režim za Gierkova vedení, bílí pak všichni ti, kteří byli jeho odpůrci a kteří uvedli v život hnutí Solidarity.“
Zatímco „odborné“ komentáře aspoň předstíraly objektivitu, denní tisk – zvláště Rudé právo – hanil bezostyšně. Jednou se vysmíval puncu světovosti, podruhé soudil, že dílu, jež s uměním nemá nic společného, tleskaly pouze reakční síly, jde o pouhý paskvil. Podle dalšího názoru si Wajda proklestil cestu mezi přední antikomunistické exponenty. A nenávist stíhala i Wajdovy jak předchozí, tak následující snímky, které stvořil již v emigraci, kam se po vojenském převratu na několik let uchýlil. Když ve Francii natočil Dantona (1982), deziluzivní průhled do krvavého zákulisí francouzské revoluce, která požírá i ty, již ji pomáhali roztáčet, v týdeníku Tvorba se vynořilo ostré odsouzení z pera Ivo Havlíka, jehož tón prozrazuje už název článku – Andrzej Wajda falšuje historii. Rudé právo pak zaútočilo na tmářství těch, kteří Wajdovu filmu nestydí zatleskat. Wajdovo jméno bylo v Československu osmdesátých let tabuizované a žádný jeho snímek zde nepronikl do kin, natož do televize. Pokud o Wajdovi probleskla v tisku zmínka, pak ve vyhroceně negativní poloze.
Teprve těsně před rozpadem pražského režimu se situace začala měnit. Jako příloha dvou čísel Informací Rady československých filmových klubů vyšla obsáhlá studie o Wajdově celoživotní tvorbě. Film a doba publikoval jeho zamyšlení nad vyznávanými tvůrčími postupy, čtvrtletník Dramatické umění publikoval překlad polského textu o podobách ženských postav v soudobé kinematografii, kdy jsou zmíněny i Wajdovy hrdinky. Jejich postavení v Člověku z mramoru i v Člověku ze železa jsou rozebrána bez nadávek či ideologického zpochybňování zkoumaných děl. Wajda se zde tudíž dočkal aspoň verbální rehabilitace.
Wajdova díla se na česká plátna vrátila až po „sametu“ a počátkem devadesátých let tehdejší Československá televize odvysílala na deset Wajdových titulů! Muž z mramoru se k divákům dostal již tehdy. Na televizní uvedení Muže ze železa jsme si však museli počkat až do pátku 10. prosince 2021.
ČT art 10. prosince 2021, 23:05 hodin.
Plakát k filmu Člověk ze železa, foto: archiv ČT
Člověk ze železa / Człowiek z żalaza (Polsko, 1981, stopáž 152 minut)
Režie: Andrzej Wajda, scénář: Aleksander Ścibor-Rylski, kamera: Edward Kłosiński, hudba: Andrzej Korzyński, střih: Halina Prugar-Ketling. Hrají: Marian Opania, Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Bogusław Linda, Irena Byrska, Andrzej Seweryn, Janusz Gajos, Jerzy Trela, Maja Komorowska, Stanisław Michalski, Lech Wałęsa a další.
