Lord Huron sahají na novém albu ke hvězdám
Americká skupina Lord Huron svá alba pojímá jako ucelená multimediální díla s originální mytologií čerpající z pokleslých literárních žánrů. Zároveň soubor aspiruje na popovou velkolepost vlastní ikonickým hudebníkům minulých dekád. Nejinak je tomu na nové desce Vide Noir.
Pokud do prohlížeče v telefonu naťukáte adresu www.followtheemeraldstar.com a zapnete možnost sledování polohy svého zařízení, objevíte pokyny k návštěvě určitého místa. Po dosažení cíle (v mém případě to byl metronom, který se nad Prahou tyčí na místě někdejšího Stalinova pomníku) se v telefonu spustí skladba americké skupiny Lord Huron. Ta tímto způsobem láká k poslechu své desky Vide Noir, jež koncem dubna vyšla na značce Republic Records. Výlety na geograficky zajímavé lokace jsou součástí širší kampaně, která zahrnovala například dubnové odvysílání – na vybraných amerických TV kanálech – šotů parodujících teleshopping či telefonní infolinku s podobným obsahem.
Teleshopping parodující propagační video k desce Vide Noir, zdroj: Youtube Není to poprvé, co Lord Huron zvolili k propagaci nezvyklé marketingové metody. Minulé album Strange Trails třeba doprovázelo vydání komiksu s postavami z písňových textů. Tyto doplňky pomáhají vybudovat kolem jednotlivých nahrávek ucelené světy s vlastní mytologií. Pro svůj debut Lonesome Dreams (2012) si Lord Huron vymysleli postavu spisovatele šestákových románů z dob Divokého západu, jehož příběhy se staly základem písňových textů na desce. Druhé album Strange Trails (2015) se odehrávalo v týchž kulisách, na scénu ovšem uvedlo zcela novou sestavu protagonistů inspirovaných pokleslou literaturou v rozsahu od béčkových komiksů přes sci-fi kovbojky až po noir detektivky.
Všechny ty nápady pocházejí z hlavy Bena Schneidera, který kapelu založil počátkem nynější dekády. Původně se jednalo o jeho sólový projekt, ale po úspěchu raných EP přišly nabídky na živá vystoupení. Schneider proto do Los Angeles, kde žije, povolal své dávné přátele z rodného Okemosu ve státě Michigan. Od té doby fungují Lord Huron v nezměněné čtyřčlenné sestavě, pouze se posunuli od americanou říznutého folk-rocku à la Fleet Foxes či My Morning Jacket k současnému plnějšímu indierockovému zvuku. K této proměně jim výrazně pomohlo upsání se velkému labelu, jemuž předcházel úspěch v podobě seriálového hitu 13 Reasons Why. Tvůrci seriálu o dívce, která v jednotlivých dílech rozkrývá důvody své sebevraždy, si do jednoho z dílů vybrali skladbu The Night We Met z desky Strange Trails. Dnes má tato skladba na YouTube 55 milionů zhlédnutí, přičemž je tu k nalezení i klavírní coververze a dokonce i tříhodinová smyčka, v níž píseň hraje stále dokola.
Videoklip k písní Wait By The River, zdroj: Youtube Podobný překvapivý úspěch může být pro kapelu prokletím i požehnáním. Existují soubory, které v minulosti podobně závratný nárůst popularity nezvládly a utopily svůj talent v marné snaze dostát enormním očekáváním. Lord Huron naopak příležitost, kterou jim zvýšený zájem přinesl, využili nejlepším možným způsobem. Radikálně změnili svůj zvuk, aniž by přitom obětovali to, co na nich bývalo nejcennější – schopnost psát výrazné písně, které obratně mísí vypjatou popovou melodramatičnost se zvukovou vytříbeností.
O to, aby jí dosáhli, se postaral věhlasný studiový inženýr Dave Fridmann. Zakládající člen Mercury Rev stál u zrodu řady desek Flaming Lips, výrazně se podílel také na nahrávkách MGMT, Clap Your Hands Say Yeah či Tame Impala. A právě bohaté Fridmannovy zkušenosti s vytvářením expanzivního psychedelického zvuku mají lví podíl na posunu, který novinku Lord Huron odlišuje od jejích folkrockových předchůdců. Na hudební rovině připomíná Vide Noir průnik zadumaného indie rocku kapel typu The National s post-punkovou energií raných White Lies. K těm mají ostatně Lord Huron blízko i temnými melancholickými texty, vokál Bena Schneidera se zase často blíží pěveckému výrazu Matta Berningera z The National. Jindy dává zpěvák vzpomenout na ležérnost Damona Albarna, ve skladbě Moonbeam pak civilním projevem připomene dokonce Paula Simona.
Trailer k albuVide Noir, zdroj: Youtube Schneiderovy písňové texty se na novince točí kolem tématu ztráty blízkého člověka a následného tápání, kudy se vydat dál. Občas přitom autor zabrousí na tenký led popové banality. „If we can’t be together / What’s the point of life?“ ptá se Schneider v jedné z nejlepších skladeb alba, v rockovém valčíku Wait By The River. Ano, je to sentimentální a melodramatické až na půdu, jenže zároveň se tady kapela dotýká univerzality, jaká je vlastní klasickému popu broadwayské a sinatrovské éry. Navíc Schneider vyvažuje banalitu vyzrálými poetickými obraty zapadajícími do celkové nálady desky, která se tentokrát od Země odráží ke kosmickým výšinám. „If I follow the starlight and call your name / Will I see you again on the astral plane?“ zpívá se v písni Balancer’s Eye. Jako by tím kapela naznačovala nicotnost pozemských milostných strastí ve srovnání s velkolepostí vesmíru, jehož jsme součástí. Vesmíru, ve kterém naštěstí existují desky, jako je Vide Noir.
