Malíř Mark Rothko chtěl diváky pohltit. Ve Florencii se to nyní daří, ale i nedaří

Michelangelův David, Botticeliho Zrození Venuše nebo Primavera. To jsou díla, která ve Florencii nejvíce „táhnou“. Stojí se na ně dlouhé fronty, vstupenky do galerií se rezervují s předstihem. Podobný zájem je v těchto dnech ovšem i o výstavu Marka Rothka (1903–1970) v Paláci Strozziů. Není divu. Jeho barevné plochy zásadně ovlivnily dějiny moderního umění, nedávno se jedno z jeho pláten nabízelo za čtyřicet milionů dolarů… Sám autor si přál, aby se publikum do jeho děl „nořilo“ naživo, v galeriích, nikoliv v reprodukcích. Přál si, aby jeho plátna byla „intimní a lidská“, aby do nich divák mohl vstoupit a nechat na sebe působit jednotlivé barvy. Vztahy barev nebo forem ho přitom nezajímaly, chtěl pomocí nich pouze vyjádřit základní lidské emoce.

Tady ale přichází zásadní problém. K tomu, aby to tak opravdu fungovalo, je zapotřebí čas, klid a pokud možno dostatek prostoru, ideálně bez davu lidí. Nejznámější florentské galerie jako Uffizi nebo Galleria dell’Accademia jsou na nával turistů zvyklé a pokud si zakoupíte lístky dopředu, fronta poměrně rychle ubíhá a davy se ve velkých prostorech rychle rozprostřou… Na výstavě Rothka jsem ovšem takový „nátřesk“, přiznávám, nečekala. Rozptýlení davů bohužel příliš nepomáhá ani samotná koncepce výstavy, za kterou stojí syn Marka Rothka, kurátor Christopher Rothko a Elena Geuna.

Pořiď si mobilem svého Rothka. Florencie, květen 2026, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Totiž – Rothko sice proslul velkoformátovými abstraktními plátny, ale ty už tolik nepřekvapí. Ještě ve třicátých letech nicméně zachycoval ulice, výjevy z newyorského metra, figury a ovlivnil ho i surrealismus. Tato díla nejsou tak známá a možná právě proto si je všichni touží pořádně prohlédnout. Výstava jimi také začíná, k vidění je jich mnoho, všechny jsou zároveň koncentrované do jednoho poměrně malého sálu. A tak se tu také koncentruje hodně lidí… Může se zdát, že to s výstavou nijak zvlášť nesouvisí a je zbytečné to zmiňovat, návštěvnický zážitek to však bohužel významně ovlivňuje.

Gesta, která nelze získat od lidí

Ještě před vstupem do prvního sálu se návštěvník může seznámit se základním životopisem malíře. Nejde přitom o suchý výčet životopisných dat. Když bylo Marcusu Rothkowitzovi, židovskému chlapci z území dnešního Lotyšska, deset let, ocitl se ve Spojených státech, kam rodina odcestovala kvůli sílícímu antisemitismu a finančním potížím. Poté, co otec zemřel, jedenáctiletý Marcus chodil prodávat noviny, aby domů přinesl nějaké peníze. Ve dvacátých letech získal stipendium a studoval filozofii, francouzštinu, historii, psychologii a literaturu. Studia nedokončil, odcestoval do New Yorku a tam se zamiloval do umění. První výstavu měl v roce 1933 v Portland Art Museum. Ve čtyřicátých letech si začal říkat Mark Rothko.

Obálka malířovy biografie, která je brána za stěžejní. Sedmisestránková práce vyšla poprvé v roce 1993. James E. B. Breslin (1935-1996) byl profesorem angličtiny a vedoucím katedry umělecké praxe na Kalifornské univerzitě v Berkeley, repro: University of Chicago Press

Do tohoto období návštěvník vstupuje v prvním sále. Rothko umění nestudoval na žádné univerzitě, nicméně navštěvoval hodiny malování na Art Students’ League v New Yorku. Podobně jako ostatní malíři začínal i on figurální malbou. Už tehdy byly jeho figury lehce stylizované. K vidění je jeho Žena v metru z roku 1938 ze soukromé sbírky, Dvě ženy v okně z let 1938–1939 (sbírka Christophera Rothka), Dívka na gauči nebo známý Portrét Mary ze stejných let. A nechybí tu ani Autoportrét z roku 1936. Způsob, jakým Mary stojí u okna i její modré šaty nápadně odkazují k obrazu Alegorie malířství Johannese Vermeera ze sedmnáctého století. Rothkův Autoportrét je prý pro změnu ovlivněn autoportrétem Rembrandta.

Ve čtyřicátých letech se však Mark Rothko od figurativní malby odvrátil. Výrazně ho přitom ovlivnil surrealismus, maloval mytologická stvoření – tvrdil, že především kvůli gestům, která nemohl nalézt u lidských postav. Je ovšem škoda, že raná Rothkova tvorba ve Florencii nedostala větší výstavní prostor, který by umožnil exponátům pořádně se nadechnout.

To naštěstí neplatí u novějších, a také mnohem známějších děl. Někdy v roce 1946 se Rothko začal věnovat takzvaným „multiformám“. Figury se z jeho děl zcela vytratily, plochu obrazu zjednodušil. A ve zjednodušování forem radikálně pokračoval…

Červená a žlutá, blednutí a smrt

Nepřekvapuje, že výstava ve Florencii výrazně připomíná Rothkovy cesty do Evropy v padesátých letech. Tenkrát navštívil Benátky, Florencii i Řím. Prý na něj velmi zapůsobily fresky Giotta i Fra Angelica stejně jako vestibul medicejské knihovny, který navrhl Michelangelo. „Smysl pro rovnováhu a měřítko, který Rothko v těchto dílech objevil, ovlivnil jeho přístup k malbě, i když usiloval o výtvarný jazyk oproštěný od zobrazování,“ vysvětluje kurátorský text. Nadále ho přitom zajímalo, jakým způsobem může barva ovlivňovat divákovy emoce. Využíval zejména červenou a žlutou – k tomu ho prý inspirovaly návštěvy antických měst jako Paestum nebo Pompeje. Ovšem v polovině padesátých let se jeho paleta změnila: barvy ochladly a ztlumily se. Rothko se začal obracet do sebe.

V roce 1958 dostal od architekta Philipa Johnsona nabídku: vyzdobit svými díly restauraci Four Seasons v Seagram Building v New Yorku. Více než sto padesát metrů vysoký mrakodrap navrhnul ve spolupráci s Johnsonem německý modernistický architekt Mies van der Rohe. A tak se Rothko dal do práce, i když budovou i podobným typem stravování opovrhoval. Na výstavě je vidět několik menších přípravných skic pro tento rozsáhlý projekt. Ovšem jakmile Rothko restauraci osobně navštívil, ze zakázky okamžitě odstoupil. Prý to tenkrát odůvodnil slovy: „Nikdo, kdo bude jíst takové jídlo za takové ceny, se nikdy nepodívá na můj obraz.“

Na začátku šedesátých let však přijal další „stravovací“ zakázku – tentokrát pro jídelnu ve střešním bytovém komplexu Harvardské univerzity. I skici pro tento projekt jsou na výstavě k vidění. Malby na stěnách visely pouhých patnáct let. Do prostoru proudilo sluneční světlo natolik intenzivně, že barvy na malbách postupně vybledly. Pak se plátna nadlouho ztratila ve skladu. Tyto zakázky nicméně Rothka přiměly pracovat v sériích.

Na konci šedesátých let se jeho zdravotní stav radikálně horšil. V roce 1968 skončil hospitalizovaný s výdutí aorty. Lékař mu proto doporučil, aby se nadále věnoval spíše menším, méně náročným formátům na papíře. Právě ty jsou k vidění v posledním sále. K velkým formátům se výtvarník v závěru svého života přece jen vrátil. Začal pracovat na sérii Black and Gray, ovšem nedokončil ji. V únoru 1970 si ve svém ateliéru na 69. ulici v New Yorku vzal život.

Z výstavy Marka Rothka ve Florencii. Série Black on Grey, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Navěky narážet hlavou do zdi

Výstava Marka Rothka, kterou florentský Palazzo Strozzi hostí do 23. srpna, je bezesporu událost. Nutno ovšem podotknout, že to není událost zcela výjimečného charakteru. Poměrně velkou Rothkovu retrospektivu nedávno hostila Paříž, kde bylo možné zhlédnout mnohá díla nyní prezentovaná v Itálii – včetně raných prací. To, co dělá výstavu ve Florencii jedinečnou, tak paradoxně není expozice v Paláci Strozziů, nýbrž propojení Rothkových děl s dalšími místy ve Florencii. Do dialogu s freskami Fra Angelica v Museo di San Marco vstupují jeho další díla a menší studie doplňují také vstupní halu medicejské knihovny. Ačkoliv se nejedná o tak velkolepá díla, jaká je možné spatřit na hlavní výstavě, dobře ukazují, jak silně Marka Rothka ovlivňovala architektura a místa, která navštěvoval. Jeho abstraktní malby tím získávají překvapivě hmatatelný kontext.

Ve vestibulu medicejské knihovny jsou k vidění dvě přípravné studie pro jeho Seagram Murals. Jejich prostřednictvím chtěl vyvolat podobný pocit, jaký se podle něj podařilo vytvořit Michelangelovi právě ve vestibulu knihovny. „Dosáhl přesně toho pocitu, o který usiluji – nutí diváky cítit se uvězněni v místnosti, kde jsou všechny dveře a okna zazděné, takže jediné, co mohou dělat, je navěky narážet hlavou do zdi,“ cituje Marka Rothka informační panel ve vestibulu.