Neobvyklé domy slavných. Osm výletních tipů napříč Evropou
Dům majitele továrny na těstoviny, architekta Alvara Aaltoa, slavné operní pěvkyně Rózsi Walter nebo architekta Opery v Sydney Jørna Utzona. Všechny se nacházejí v Evropě a do všech se lze vypravit. Kam vyrazíte jako první?
E-1027
E jako Eileen, 10 jako J, 2 jako B a 7 jako G. V označení této vily jsou zakódovány iniciály Eileen Gray (1878–1976) a Jeana Badoviciho (1893–1956), dvou architektů, kteří tento dům obývali vždy v létě. Vila byla vystavěna na návrh přímo majitelky, Eileen Gray, v letech 1926–1929. Rozprostírá se kousek nad mořskou hladinou, z ložnic lze vstoupit rovnou na terasu nebo přímo do zahrady. I nábytek navrhla Gray – například jednoduchý noční stolek získal stejné kódové označení jako vila.
Kousek odsud si v padesátých letech postavil svou chatku i architekt Le Corbusier. Jde o skromný dřevěný domek Cabanon, v němž se nacházely v podstatě jen postel, stůl a úložný prostor. Mimochodem – Corbusier se otiskl i do vily E-1027. Jako přítel Jeana Badovice tam mohl trávit dovolené. Během jednoho ze svých pobytů namaloval na bílé stěny několik maleb. Když se to Eileen Gray (která v té době nicméně už ve vile nepobývala) dozvěděla, zuřila. Nástěnné malby nicméně ve vile zůstaly, k vidění tam jsou dodnes.
Vila E-1027 od Eileen Gray v Roquebrune-Cap-Martin ve Francii, foto: Lothar M. Peter / akg-images / Profimedia
Dům Rietveld Schröder-Schäder
Zhmotněný manifest ideálů nizozemského uměleckého hnutí první třetiny minulého století, De Stijl, jedna z ikon moderní architektury. Nizozemská příslušnice vyšší třídy Truus Schröder-Schräder (1889–1985) věděla přesně, co chce – žít v jednoduchém domě s minimem zdí a v blízkosti svých dětí. Po smrti svého manžela oslovila v roce 1924 návrháře nábytku Gerrita Rietvelda (1888–1964), náležejícího k De Stijl, zda by jí pomohl s návrhem nového domu.
V domě Truus Schröder-Schräder se zhmotnily principy, na nichž Rietveldova tvorba stála. Kombinace primárních barev s bílou, šedou a černou, vertikální a horizontální linie, přísná, přesto hravá jednoduchost, využívání výšky, šířky i hloubky ve všech ohledech – v nábytku i v osvětlení. Pro Rietvelda i Truus Schröder byl velmi důležitý také výhled z okna; s tím si v roce 1924 ještě mohli pohrát – dům se nacházel zcela na okraji zástavby, jenže časem se mu nevyhnulo rozšiřování měst. V šedesátých letech se v blízkosti vily objevil most a čtyřproudá dálnice. Rietveld na to pravil, že „dům by klidně mohl být zbořen, protože to, co spojovalo interiér a exteriér, bylo zničeno“. Nestalo se tak, dům stojí a lze si jej prohlédnout.
Dům Rietveld Schröder, foto: Sailko, CC BY 3.0
Haus Schminke
Haus Schminke v saském Löbau působí spíše jako zakotvený parník než rodinný dům. Dlouhá bílá stavba s oblými terasami, kruhovými „námořnickými“ okénky a kovovým exteriérovým schodištěm vznikla v letech 1930–1933 podle návrhu architekta Hanse Scharouna (1893–1972). Fritz Schminke (1897–1971), majitel místní továrny na těstoviny, měl stručné požadavky: „Moderní dům pro dva rodiče, čtyři děti a příležitostně jednoho až dva hosty. Hodně jižního slunce, volný pohled do zahrady, snadná údržba a možnost pěstovat květiny, o které se paní domu obzvláště zajímá.“
Blízkost fabriky na těstoviny i podlouhlý tvar daly vile přezdívku „nudlový parník“ (Nudeldampfer). Hans Scharoun tu uplatnil principy takzvané organické architektury: tvar se odvíjí od funkce jednotlivých místností, světla a pohybu obyvatel v prostoru. Samozřejmostí jsou svítidla a vestavěný nábytek na míru. Schminkeovi ovšem v domě žili pouze dvanáct let. Během druhé světové války se zde usídlilo velitelství Rudé armády, roku 1946 byl dům rodině navrácen, avšak přišla o továrnu na těstoviny, neboť nemovitost se nacházela na území, jež se dostalo pod sovětskou správu. Charlotte Schminke ve vile provozovala zotavovnu pro děti. Na začátku padesátých let však rodina komunistickou NDR opustila. V květnu 1951 město v nemovitosti zřídilo klubový dům Svobodné německé mládeže. O rok později byla stavba vyvlastněna. Roku 1963 se z ní stal „dům pionýrů“.
Vila Schminke, foto: Petr Svarc / Universal images group / Profimedia
Aalto House
Na první pohled je to nenápadná stavba, avšak uvnitř ní finská architektonická dvojice, manželé Aino Aalto (1894–1949) a Alvar Aalto (1898–1976), zkoušeli různé strukturální a materiálové experimenty. Mohli si to dovolit, tento dům si totiž v letech 1935–1936 navrhli přímo pro sebe. Stavbu od počátku koncipovali jako rodinné bydlení i jako architektonický ateliér. Fasáda je strohá, kancelářské křídlo z obílených cihel připomíná ještě doznívající funkcionalismus, ale obytná část obložená tmavým dřevem působí už osobněji. Jižně orientovaná terasa se otevírá do zahrady…
Alvar Aalto zde poprvé naplno testoval směr, jímž se později proslavil: architekturu odvozenou od života, pohybu, světla a kontaktu s přírodou. Aino roku 1949 podlehla rakovině. Alvar Aalto se o tři roky později oženil s architektkou Elissou Kaisou Mäkiniemi, která navrhovala interiéry pro jeho stavby. Aalto měl své architektonické studio ve vile do roku 1955, ale žil v ní až do své smrti.
Dům Alvara Aaltoa, foto: Filipe J S Brandão, CC BY-NC-SA 2.0
The Cosmic House
Původně to byla viktoriánská vila, ale v letech 1978–1983 ji americký krajinný architekt, sochař, designér, teoretik a kritik architektury Charles Jencks (1939–2019) spolu se svou manželkou, skotskou spisovatelkou, výtvarnou umělkyní a zahradní designérkou Maggie Keswick Jencks (1941–1995) přetvořili na manifest postmoderny a vlastní bydlení. K ruce si vzali architekta Sira Terryho Farrella (1938–2025), který navrhoval budovy v Londýně a později v Asii.
Centrem domu je spirálové schodiště zvané Solar Stair, jehož dvaapadesát schodů odkazuje k týdnům v roce, zatímco další detaily symbolizují dny, měsíce i pohyb nebeských těles. Jednotlivé místnosti představují roční období nebo historické a kulturní archetypy. Cosmic House nebyl jen domovem, ale také místem pro setkávání osobností, jakými byli například architekti Zaha Hadid, Frank Gehry nebo Rem Koolhaas. Stejně tak šlo o laboratorní prostor, v němž Charles Jencks ověřoval své teorie o „jazyce“ architektury. Zbylo tu i místo pro humor: je zde třeba schodiště, které nikam nevede.
Cosmic House, foto: No Swan So Fine, CC BY-SA 4.0
Can Lis
Dům Can Lis stojí vysoko na skalnatém pobřeží jižní Mallorky. Na počátku sedmdesátých let si ho tu nechal postavit dánský architekt Jørn Utzon (1918–2008) pro sebe a svou ženu Lis. Na Mallorce se rozhodl usadit poté, co se v Austrálii dostal do konfliktu s novým ministrem, a opustil svůj projekt Opery v Sydney (stavba byla dokončena v jeho nepřítomnosti).
Can Lis je ve skutečnosti soubor čtyř samostatných pavilonů propojených zdmi a otevřenými dvory. Každý z nich má vlastní funkci a mírně odlišnou orientaci k moři. Stavba díky použití místních materiálů dokonale splývá s krajinou. Nábytek je z velké části kamenný.
Na začátku devadesátých let Jørn Utzon zatoužil po větším soukromí, přestěhoval se o několik kilometrů severněji do Can Feliz, který taktéž navrhl, a vilu na pobřeží nadále obývala jeho dcera Lin. Nyní se o dům stará Utzonova Nadace a je volně přístupný.
Can Lis, foto: Frans Drewniak CC BY-SA 2.0
Werkbundsiedlung Wien
Po první světové válce zasáhla Vídeň, která přišla o status metropole rakousko-uherského mocnářství, bytová krize. Muselo se začít masivně stavět. V letech 1930–1932 vznikla na okraji města vzorová obytná kolonie čítající na sedmdesát rodinných domů, které měly demonstrovat různé možnosti moderního bydlení. Souhrnný plán vídeňské kolonie Werkbundu vytvořil Josef Frank (1885–1967), na samotné realizaci se podílelo více než třicet architektů z Rakouska i zahraničí.
V roce 1932 se od 5. června do 7. srpna konala Mezinárodní výstava Werkbundu – kompletně zařízené vzorové domy byly určeny k prodeji, zájemci si je mohli rovnou vybrat. Výstavu tenkrát navštívilo více než sto tisíc lidí. „Sídliště bylo zamýšleno pro vyšší střední třídu (obchodníky, lékaře, advokáty, úředníky, tedy především pro větší podíl duševně činných lidí), pro rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, případně s pomocnicí v domácnosti,“ popisovala architektka Liane Zimbler.
V období let 1938–1945 se část obyvatel kolonie, stejně jako řada architektů a výtvarníků, stala terčem nacistického pronásledování, některé budovy byly zničeny. Dodnes se z původní zástavby zachovalo 64 domů. I dnes je obývají lidé, existuje ovšem mobilní aplikace a audio průvodce, s nimiž si lze nejdůležitější stavby prohlédnout.
Vídeň, Werkbundsiedlung, Jagdschloßgasse 88 a 90, domy od Ernsta Lichtblaua, foto: akg / viennaslide / Harald A. Jahn / akg-images / Profimedia
Walter Rózsi Villa
Svůj dům si nechala roku 1936 postavit slavná maďarská operní pěvkyně Rózsi Walter (1899–1974) podle návrhu architekta Józsefa Fischera (1901–1995). Důležitou roli sehrála také Eszter Pécsi (1898–1975), první maďarská statická inženýrka a Fischerova manželka. Byla zodpovědná za železobetonovou konstrukci této budapešťské budovy. Na první pohled působí vila střídmě. Do zahrady je ovšem vidět velkorysými okny, odpočívat šlo i na střešní terase. V přízemí se nacházely technické místnosti, byt správce a garáž. První patro sloužilo společenskému životu a poslední patro bylo vyhrazeno ložnicím, dětskému pokoji a koupelnám.
Na osudu vily se zásadně podepsala historie: Po znárodnění nemovitosti v roce 1949 dům ztratil obytnou funkci. Stal se součástí Nemocnice Korvina Ottóa – sloužil coby mateřská škola a ordinace pediatra. Součástí komplexu nemocnice byla vila až do roku 2009. Od roku 2022 je zpřístupněna veřejnosti, sídlí v ní Maďarské muzeum architektury.
Walter Rózsi Villa, foto: Daniel Kovacs, CC BY 4.0
