Malířka Ladislava Gažiová: Etnizace umění je nesprávná. A taky nebezpečná
Je to skoro deset let, co měla poslední samostatnou výstavu. Teď se Ladislava Gažiová, laureátka Ceny kritiky za mladou malbu a Ceny Medy Mládkové, k malování vrací. Nová díla ukazuje v pražském Museu Kampa na výstavě Čekání. Existuje „romské umění“, co se v její tvorbě změnilo a jaká témata je teď třeba (ne)otevírat? I o tom je následující rozhovor.
Výstava Čekání je vaší první rozsáhlejší samostatnou prezentací po téměř deseti letech. Chybělo vám malování?
No… Trošku jo.
Ale musela jste se zamyslet…
Protože to nemalířské období bylo taky zajímavé. Musela jsem se naučit spoustu věcí a dalo mi to mnohem víc síly a chuti se k malování vrátit. Takže ta pauza asi měla smysl.
V mezičase jste se věnovala kurátorské činnosti a doktorandskému studiu. Ovlivnilo to vaši vlastní tvorbu?
Je to jiná zkušenost, ale určitě ovlivnila moje přemýšlení. Jde o komplexnější nahlížení na téma i na konstrukci výstavy.
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Museum Kampa
Budete v kurátorování pokračovat?
Zatím to nemám v plánu, byla to spíš taková shoda okolností. Kurátorské ambice nemám, ani se necítím být kurátorkou. Radši bych se věnovala malbě a tomu, co je mi bližší.
Nicméně v rozhovoru pro Art and Antiques před pěti lety jste řekla, že od té doby, co žijete s malířem Alexeyem Klyuykovem „oba poměrně silně pochybuje[te] o smyslu umělecké činnosti. I když se jí více či méně stále věnuje[te]”. Pochybujete nadále? Nebo se vám ten smysl díky této pauze podařilo znovuobjevit?
Stále pochybuju. Umění se dnes ocitá v takové zvláštní pozici. Jeho obsah i funkce se samozřejmě po celou jeho existenci proměňují. Momentálně mi přijde, že se umění pozvolna transformuje v pouhý produkt činnosti, která je vnímána jako určitý typ vyšší zábavy. Díla jsou často obsahově zcela vyprázdněná, což může být i záměr. Umění je stále odrazem společnosti, ve které žijeme, jenomže dnešní společnost prochází dramatickou transformací podmíněnou více faktory a umění to zrcadlí. A tak se prostě stává víc produktem než uměním.
Co tedy považujete za umění?
V tom jsem trochu stará škola. Myslím, že by stále mělo platit, že by umění mělo zrcadlit společenské dění a mělo by mít vyvážený obsah a formu. A to poslední je dnes často v disharmonii.
Vadí vám ten posun?
Mrzí mě to. Ale beru to tak, že to něco znamená. Možná, že to je právě to zrcadlo společenského dění. Neříkám, že já jsem ta stará dobrá škola, a ta mladá, že je strašná. Spíš to jen pozoruju a říkám si, že to má asi svoje opodstatnění.
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Martin Šimral
Litujete někdy toho, že jste umění studovala?
Studium bylo skvělé, i ta práce je skvělá… Je štěstí, když se umění můžete věnovat. Ale je to zároveň těžká role plná nejistot. Pořád pochybujete o smyslu umění, i o smyslu svojí práce. Pořád žijete v nejistotě, nemáte pravidelný příjem. Ale asi jsem toho nikdy nelitovala. Nedovedu si úplně představit, že bych dělala jinou práci. Už od puberty se pohybuju v uměleckém prostředí, studovala jsem na střední umělecké škole. Takže se mi těžko představuje, že bych byla někým jiným.
Kde jste pro svoje nové obrazy brala inspiraci? Změnil se její zdroj?
Ani ne, v pozorování běžných situací kolem sebe navazuju na předešlou tvorbu. Pracuju hodně znakově, protože technika, kterou používám, je do značné míry limitována šablonami a spreji. To vnímám jako klad. Často pracuji s metaforami, které mají vyjadřovat nějaké širší téma. Honza Skřivánek v kurátorském textu napsal, že pracuju jako architektka, což je vlastně pravda – úplně všechny vrstvy jsou předem naplánované, je to v podstatě víc grafická než malířská práce. Znaky, které vidím kolem sebe, dávám do různých souvislostí, prostředí… A snažím se tak, aby moje obrazy reflektovaly současná témata.
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Martin Šimral
Dlouhodobě se věnujete otázce romského umění. To ocenila i porota, která vám vloni udělila Cenu Medy Mládkové. Kromě osobitého malířského projevu vyzdvihla i „schopnost prostřednictvím svých obrazů i kurátorské praxe otevírat závažná společenská témata“. Které téma by podle vás v tuto chvíli potřebovalo otevřít? Nebo už pracujete na jeho otevření?
Musím se přiznat, že momentálně nechci otevírat žádná témata. Cítím se spíš v pozici pozorovatele. Nemám sílu se v ničem angažovat. I ta moje výstava je spíš o pozorování, čekání, maximálně konstatování, ale nemá být nějak bouřlivá.
Co se týká romského umění, je hodně otázek, k nimž by bylo dobré se navracet. Teď na podzim budu končit s doktorátem na AVU a i díky němu jsem si kladla otázky typu kdo je to Rom, co je to romské umění, jestli má vůbec smysl etnizovat umění… Zatím je tendence na té etnizaci spíš trvat, ale já si myslím, že je to nesprávné. A mnohdy taky nebezpečné.
Proč?
Romové jsou společností často negativně vnímáni, a pokud se ještě k tomu vymezujete, že jste „někdo jiný“ v rámci státu, který je přitom polyetnický, neřekla bych, že je to dobrá cesta. Pokud romští umělci žijí na území České republiky a mají české občanství, tak to jsou prostě čeští umělci. Což samozřejmě neznamená, že musí popírat romství!
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Martin Šimral
Ovšem není kolonka „romské umění“ něco, co začali používat výtvarní teoretici a kritici?
V současné době určitě. A to je podle mě chyba, jenže teď je prostě takový trend. Ideální by bylo tyhle kolonky úplně zrušit, ale zároveň svoji etnicitu nepopírat a nestydět se za ni. Zkrátka bych chtěla, aby si lidé uvědomili, že Romové jsou součástí české společnosti.
Pocházíte ze slovensko-romské rodiny. Ve zmíněném rozhovoru pro Art and Antiques jste řekla, že právě romská část byla ve vaší rodině tabu. Pomohla vám umělecká a kurátorská praxe tohle tabu otevřít?
V tu dobu jsem to v sobě už měla vyřešené. Tabu to bylo spíš v době, když jsem žila na Slovensku. Vyrůstala jsem ve Spišské Nové Vsi a tam jsou Romové vnímaní jako podlidi – a to nepřeháním. Je tam spousta chudobných osad a kvůli tomu jsem si myslela, že být Romem je něco hrůzostrašného. Až když jsem vyrostla, pochopila jsem, že to tak být nemusí. V Praze jsem se s tím třeba nikdy nesetkala. Ale Česká republika je v tom dost jiná, nejsou tu romské osady. Východ Slovenska je prostě specifický, protože chudoba je tam dlouhodobá, trvá doteď a spíš se ještě zhoršuje…
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Martin Šimral
V Česku dlouhodobě fungují různé spolky na podporu romské kultury a umění, například soubor Čhavorenge nebo spolek Ara Art. Když jsem se před třemi lety bavila s Davidem Tišerem o romských umělcích, řekl, že mu vadí, že se na romské umění stále nahlíží jako na amatérské a lidé k němu tak i přistupují. Vztahovalo se to zejména k divadlu a filmu, přesto by mě zajímalo, jestli něco podobného vnímáte i v umění výtvarném?
Romy, kteří se výtvarnému umění věnují na plný úvazek a jsou v něm profesionálně vzdělaní, bychom napočítali na prstech jedné ruky. Výtvarné vzdělání koneckonců není podmínkou, vždyť v českém výtvarném umění máme i velké osobnosti, kteří uměleckou školu nestudovali, například Milana Knížáka nebo Jiřího Kovandu. Ale přesto: romských autorů je prostě hrozně málo.
To, že Romové žijí na území Evropy je doložené od dvanáctého století, což znamená, že Romové jsou zkrátka Evropané. Proto předpokládám, že by i v umění měli navazovat na to, co se tady dělá. Od poválečné doby se už měli možnost vzdělávat, ale je logické, že když žijete v úplné katastrofě a nemůžete žít důstojně, sotva je vaší prioritou malovat. Takže vývoj je pomalejší a delší. Věřím, že to časem bude jinak.
V roce 2018 jste iniciovala vznik romské knihovny, která se později přesunula na mostecké sídliště Chanov. Jak to s ní vypadá teď?
Knihovna stále funguje, stejně jako tamější Aver Roma klub. A Chanov v podstatě vzkvétá, protože právě Aver Roma klub zorganizoval opravy sídliště, opravdu se snaží.
Kterou knížku by si z této knihovny měl přečíst každý?
Oblíbená je Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou od Eleny Lackové. Je to čtivé, dobře napsané a skrze tuhle knížku se dá dobře vnořit do života Romů v minulém století. V knihovně jsou pak i knížky z období romského holocaustu. Ty jsou rovněž oblíbené, ovšem hodně temné. Obecně je knihovna zaměřená pouze na romské autory, i zahraniční a najdete v ní i různé romské dialekty.
Umíte romsky?
Jenom velmi základně.
Z výstavy Čekání v pražském Museum Kampa, foto: Martin Šimral
Vidíte nějaký posun v přístupu mladší generace Romů k vlastní kultuře?
Něco jsem zaznamenala, rozhodně však nemohu říci, že jde o obecný jev, jen sděluji svůj naprosto laický názor. Řekla bych, že na to mládež spíš kašle. Romsky se neučí, protože to nemůžou nikde využít, takže je zajímá spíš angličtina, hudbu poslouchají takovou, jakou poslouchají všichni ostatní… Chovají se zkrátka stejně jako každá jiná mládež. Nicméně je problematické to generalizovat, každý se k tomu může stavět individuálně.
Kdy jste se vlastně o romskou kulturu začala zajímat vy?
Dlouho jsem to vytěsňovala a popírala. Asi až na vysoké škole mi došlo, že je úplně v pořádku být Romem a zajímat se o romskou kulturu. To už jsem byla v Praze. Jenže hned mi vyvstaly otázky: Co znamená být Rom? Jak to bylo s historií? Pořád to ve vás šrotuje. Já mám navíc komplikovanější pozici, protože jsem poloviční Romka. Nacházíte se mezi dvěma póly a nikdo vás pořádně nepřijímá. Romská strana je často opatrná a ta druhá má zase pocit, že jsem něčím jiná.
Malířka Ladislava Gažiová, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Ladislava Gažiová (* 1981)
Pochází ze Spišské Nové Vsi. Dlouhodobě žije v Praze. Absolvovala UMPRUM v Ateliéru intermediální konfrontace pod vedením Jiřího Davida, v současnosti dokončuje doktorát na pražské AVU. Věnuje se v něm tématu romského umění v Čechách a na Slovensku po roce 1945. Ladislava Gažiová se v roce 2008 stala laureátkou Ceny kritiky za mladou malbu a vloni obdržela Cenu Medy Mládkové. Kurátorsky se podílela například na výstavě Vesmír je černý v Moravské galerii v Brně nebo na výstavě Manuš znamená člověk v Kunsthalle ve Vídni. V roce 2018 založila knihovnu, která shromažďuje literární díla evropských Romů a funguje na mosteckém sídlišti Chanov.
