Melancholická sci-fi Ad Astra vzbuzuje úžas i rozpaky

Popkultura v posledních letech přestává chápat vesmír jako nové území pro lidskou kolonizaci, což byl pohled, který přetrvával ještě v letech Kubrickova filmu roku 1968. Několik příkladů: astronautka Ryan v Cuarónově Gravitaci (2013) bojuje na oběžné dráze s kosmickým smetím; Mark Watney si v Marťanovi (2015) odbývá náročnou meziplanetární robinzonádu; posádka rakety z loňské artové sci-fi High Life propadá tváří v tvář prázdnotě univerza vlastní živočišnosti. Vesmír je v těchto dílech především totálně nepřátelským prostorem, v němž si neustále uvědomujeme křehkost nejen nás samotných, ale i technologií, s nimiž se do něj vydáváme.

Snímek Ad Astra má asi nejblíž k jinému nedávnému vesmírnému filmu, totiž k loňskému Prvnímu člověku režiséra Damiena Chazelleho. Spíš než příběhem o dobývání kosmu je Chazelleho skvělé dílo komplexním portrétem kosmonauta Neila Armstronga (nebo spíše jeho zdramatizované verze), který do vesmíru odlétá se svými osobními traumaty. Rovněž Ad Astra režiséra Jamese Graye, narozeného před padesáti lety v New Yorku ruským přistěhovalcům, je především portrétem muže, který umí perfektně potlačovat emocionalitu, což je dáno tím, že dokáže své démony pohřbít hodně hluboko do vlastního nitra. Cesta na okraj Sluneční soustavy je pro něj zároveň výpravou do temné hrobky, v níž uložil vzpomínky na problematický vztah s otcem, po němž se vydává pátrat.

Podívejte se na trailer k snímku Ad Astra, na snímku: Brad Pitt, foto: CinemArt, video: YouTube

Jenže Grayův film má co do působivosti a vrstevnatosti Prvního muže celé světelné roky daleko. Je to škoda, protože poskytuje prvotřídní vizuální zážitek. Scény natočené ve vesmírném prostoru a na cizích planetách jsou designově, inscenačně i z hlediska kamery uchvacující. Gray vkládá do dynamických akčních pasáží havárie orbitální stanice, do automobilové honičky na měsíčním povrchu nebo do souboje se zdivočelými opicemi na opuštěné kosmické lodi odtažitý, lakonický přístup, který ladí s otupělostí hlavního hrdiny a s lhostejností vesmíru vůči člověku a jeho zájmům – což jsou dvě hlavní témata, která Grayův film zkoumá.

Zásadní je rozdíl mezi Grayovým a Chazelleho počinem tkví už v tom, jak k hlavní postavě každý z tvůrců přistupuje. Chazelleho mlčenlivý, nečitelný Armstrong je jako černá díra, do níž přímo nevidíme, ale rozumíme jí na základě jejího působení na okolí. Naproti tomu Grayův McBride (ztělesňuje jej Brad Pitt) neustále vstupuje do vyprávění svými vnitřními monology, v nichž polopaticky doříkává zpravidla věci, které bychom si domysleli ze samotného děje. McBride je nejen průhlednější, ale také podstatně jednodušší hrdina. Jediný tón, který rozehrává dokola, je emoční distance a touha smířit se s vlastním otcem. McBride je v nebezpečných situacích vysoce funkční, avšak v osobních vztazích odtažitý a vnitřně zraněný; uvědomuje si svá selhávání v nepracovním životě. Přesto je McBride postava, na níž je máloco tajuplného. Je vlastně povahově značně plochý a kompletně určený jedinou motivací – najít svého otce a spolu s ním snad i řešení vlastní sklíčenosti. Melancholičnost jeho vnitřních monologů se divákům mnohem spíš otravně vnucuje, než že by obohacovala vyznění o další rozměr (jako to brilantně dělaly vnitřní monology Malickovy Tenké červené linie).

Herecký výkon Brada Pitta působí mnohem přesvědčivěji vizuálně než v promluvách hlavní postavy, foto: CinemArt

Titulu Ad Astra nepomáhá ani to, že příběh se sice tváří osudově, ale v něčem je až béčkově přitažený za vlasy. To se naplno vyjeví v závěru, kde zjistíme, jak chatrně zkomponovaná je zápletka o antihmotových výbojích ohrožujících život na Zemi a o jejich souvislosti s McBridovým otcem. Ten posledních šestnáct let – v izolaci na kraji Sluneční soustavy – pátrá po mimozemských civilizacích. Finále sice je, stejně jako celý film, antitezí hollywoodského katarzního konce, to však nic nemění na tom, že z postavy McBridova otce vyprávění dělá krajně podivnou, těžko uvěřitelnou figuru, jejíž fanatismus nedokáže unést a odůvodnit stavbu zápletky. Podobně McBridova vzpoura na marsovské stanici působí jako by se najednou film přepnul do módu brakové dobrodružné sci-fi.

Ad Astra obsahuje i několik velmi silných scén. Jednou z nejlepších je úvodní sekvence, v níž hrdinův monolog výjimečně funguje skvěle – McBride tu hodnotí svou vlastní způsobilost k plnění hvězdných misí skoro tak, jako kdyby šlo o zvláštní mantru či modlitbu. Podobně uhrančivá je dějová odbočka se záchrannou výpravou k lodi plné zdivočelých opic. Běsnící primáti ztracení uvnitř děsivé prázdnoty kosmu a nelítostný způsob, jímž se s nimi McBride vypořádá, vypovídají o osamělosti člověka ve vesmírné prázdnotě víc než hrdinovo mudrování prolínající celým tímhle snímkem. Totéž platí i pro herecký výkon Brada Pitta: působí mnohem přesvědčivěji vizuálně než v promluvách hlavní postavy.

Nový film Jamese Graye dokládá, že vesmír zůstává místem, v jeho nekonečnosti se hollywoodští tvůrci mohou pouštět do nečekaně laděných poloh a vypravěčských experimentů. Ale tleskat filmu jen proto, že je méně popcornově přímočarý než poslední dobrodružství Avengers je málo. Čistý vizuální údiv z kosmických scenérií tu dalece překonává jednorozměrný existenciální nádech Ad Astry.

Ad Astra (USA / Brazílie, 2019, stopáž 123 minut)
Režie a scénář: James Gray, kamera: Hoyte van Hoytema, hudba: Max Richter, střih: John Axelrad, Lee Haugen, scénografie: Kevin Thompson. Hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Liv Tyler, Donald Sutherland, Ruth Negga, Kimberly Elise, Loren Dean, John Finn, Anne McDaniels, Greg Bryk, John Ortiz a další.