Méně existencialismu a více lidskosti. Výklad Mahlera dle dirigenta Semjona Byčkova

Semjon Byčkov
Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov studuje partituru Mahlerovy Symfonie č. 9 D dur před koncertem v pražském Rudolfinu, foto: ČF – Petr Kadlec

Jaká je nejlepší symfonie Gustava Mahlera? Odpověď je stejně složitá jako se pokoušet o doslovný výklad díla tohoto pozdně romantického skladatele původem z Čech. Mahler vytvořil obsáhlý svět, vystavěný z nejzásadnějších filozofických otázek. Autor odpovídá pomocí originální hudební řeči, nepřímo a častokrát ironicky. Zrcadlí se v ní jeho celoživotní souboj s vlastním osudem. Vysledovat to můžeme od hrdinné Symfonie č. 1, D dur, kde Mahler nechá zrodit „Titána“, aby ho nechal zemřít a poté vzkřísit na věčnost v Symfonii č. 2, c moll, přes vyznání lásky v Symfonii č. 5, cis moll či předtuchu tragické budoucnosti, kterou tvůrce zachytil v temné Symfonii č. 6, a moll, až po nečíslovanou symfonii Píseň o zemi, zkomponovanou po nejbolestivější životní etapě, kdy se skladatel smiřoval a loučil s pozemských světem.

Máte rádi knihy?

Týdně vám přinášíme 7 tipů na ty nejzajímavější z nich!

Chci je vidět

A Symfonie č. 9, D dur? Tu velká části mahleriánů označuje za největší a nejsilnější z autorových symfonických děl i za největší symfonii, která kdy byla vytvořena. Mahler zde nadobro odhazuje nádech pozdně romantické doby a představuje hudbu moderních kontur. Výsledný zvuk je sice nadále pozdně romantický, přesto novátorský.

Co přesně skladba znamená, to autor nikde neuvádí. Z kompletního díla, na jehož závěru se Devátá nachází, však můžeme vyčíst mnohé. Pokud se Mahler v Písni o zemi smiřuje se svým životem a tuší blízkost smrti, musí být Devátá epilogem: jakousi apoteózou člověka i Mahlerova vlastního života. Arnold Schönberg o Deváté poznamenal, že „je hranicí“. „Kdo ji chce překročit, musí odejít“. Leonard Bernstein dokonce spekuloval, že poslední věta naznačuje tři druhy smrti: blížící se Mahlerovu smrt, smrt tonality a smrt „faustovské“ kultury. Devátá nesporně mluví moderní hudební řečí a otevírá tím nejen svět hudby dvacátého století. Mahler se zde nachází na pomyslné hranici, kterou, zdá se, překračuje v pianissimu závěrečné věty – to již mluví z onoho světa.

Gustav Mahler (1860–1911) Gustav Mahler (1860–1911). Symfonii č. 9, D dur komponoval v letech 1908–1909, premiéra se konala 26. června 1912, tedy posmrtně, a to ve Vídni, dirigoval Bruno Walter, zdroj: Wikipedia.org

Česká filharmonie představila minulý týden v pražském Rudolfinu Mahlerovu Devátou technicky brilantně a ve všech jejích podobách: od břitkosti a naléhavosti v první mnohovrstevnaté větě, přes ironii až sarkasmus v uštěpačné druhé části, neklidnou a rozličnou větu třetí, po podmanivý a elegický závěr. Byčkov se v Mahlerově díle cítí jako doma: jeho analytický a detailní přístup takové hudbě sedí. Předložil jasný názor na Mahlerovu hudbu i způsob její interpretace. Vědom si její specifičnosti, podal Devátou v absolutním smyslu, ale nesklouzl do úzkosti. Z hudby sršela lidskost, nikoliv drtivá tragika. Bylo tomu i díky měkkému zvuku České filharmonie. Mahlerova hudba patří k její interpretační tradici. Odvolává se třeba na světovou premiéru Symfonie č. 7, e moll, kterou provedla v roce 1908 za osobního řízení Mahlera v Praze, nebo na úspěšné nahrávky Mahlerových symfonií, například těch z éry šéfdirigenta Václava Neumanna.

Uvedení více než osmdesátiminutové kompozice udržovalo publikum v permanentním napětí. Ačkoliv hra tělesa byla plná dynamických proměn a jednotlivých vrcholů, hudba plynula lehce a jakoby uvědoměle. Zaujala dynamická důslednost, přesnost a jasnost artikulace či vyváženost jednotlivých sekcí. Byčkov účelně pracoval se zvukovými přílivy a odlivy, vyzdvihl drásavost, velikost a zároveň nesmírnou intimitu v podobě pianissima smyčců. Výsledek byl pečlivě kontrolován, ale neubíral na bezprostřednosti, například u širokých plochy finální věty. Byli jsme svědky excelentních sólových vstupů, ať už ze strany hráčů dechové sekce, koncertního mistra Josefa Špačka či violistky Evy Krestové (okouzlila sytým a ostrým tónem). Bezprostředně po finále propuklo auditorium v dlouhotrvající ovace.

Semjon Byčkov je příkladem naprosté umělecké poctivosti. Přistupuje k hudbě s rozmyslem a veškerou vážností. Nynější provedení Deváté bylo toho důkazem. Neleželo na vyhrocené expresivitě, nýbrž na jisté uměřenosti. Jednotlivé tahy byly maximálně promyšlené. Jenže tento přístup může zabraňovat dílčí spontánnosti. A opravdu, jistá živelnost a umanutost mi v Deváté opravdu chyběla. Především v první a druhé větě. Ale výše uvedené klady jednoznačně převažují.

Semjon Byčkov Semjon Byčkov diriguje Českou filharmonii při Mahlerově Symfonii č. 9 D dur; Praha, Rudolfinum 27. října 2021., foto: ČF

Česká filharmonie tedy pokračuje v nahrávání Mahlerova kompletního symfonického díla: zatím je hotová Druhá symfonie, v letošním roce se natáčí První, Pátá, anebo právě Devátá. Nezbývá než se těšit na výsledek a doufat, že Mahler provedený pod taktovkou Sejmona Byčkova bude stejně zásadní jako ten od Karla Ančerla nebo zmíněného Václava Neumanna.

A poznámka na závěr: orchestr uvede Devátou symfonii ještě tento týden v rámci abonentní řady C, a to ve čtvrtek, pátek a sobotu ve Dvořákově síni Rudolfina.

Související