Nasaďte si brýle a obraz vás spolkne

„Už jste skoro u zdi, radši udělejte dva kroky dozadu,“ varuje hlas Jana Freiberga, ředitele Galerie Františka Drtikola v Příbrami, když mě sleduje, jak se potácím s obřími brýlemi pro virtuální realitu vstříc zdi jeho kanceláře. Nořím se do světa fialového paneláku na pražském Jižním Městě, který namaloval Josef Bolf a do virtuální reality ho převedl architekt Vojtěch Rada. Na zemi se svíjí malí hadi, temnými ulicemi městské panelákové scenérie procházejí zvláštní postavy, hraje hudba dua ba:zel a do ní Bolfův hlas vypráví příběh zdejšího sídliště. Pomocí dvojice ovládačů, které držím v ruce, stoupám po schodech, rozhlížím se po zdech virtuálního světa, občas mě přepadne zvláštní stísněnost.

„Do toho obrazu před vámi můžete normálně vstoupit, jen udělejte krok dopředu,“ nabádá mě Freiberg. Spolkne mě zvláštní výjev rodiny, která sedí u stolu. Ocitám se mezi nimi, lehce se krčím, protože mám pocit, že narazím hlavou do stropu.

„Jste na konci, ale ještě tady máme další expozice,“ říká ředitel galerie, když přepíná do pohyblivých obrazů výtvarníka a hudebníka Dana Vlčka. Šedé stěny se smršťují až mám pocit, že mě zmáčknou, zachvacují mě lehce klaustrofobické pocity, v tom se zdi zase rozletí. Ze země vyrůstají spirály, zvětšují se a obklopují mě svými „chapadly“. Když toto divadlo končí, sundávám si těžké brýle z hlavy a rozhlížím se po skutečné realitě. Chvíli mi trvá, než opět navyknu dennímu světlu.

Tyto projekty vznikaly od roku 2015 na popud Jana Freiberga, který byl v té době kurátorem Galerie Na shledanou v jihočeské Volyni. „Budoucnost galerie byla vždycky nejistá a tak jsem hledal způsob, jak její principy uchovat. Rozhodli jsme se pro digitální prostředí, které se zdá být nesmrtelné a oslovili jsme umělce, kteří u nás už vystavovali,“ vysvětluje, jak se dostal k této myšlence.

Starý princip, nové technologie

Ačkoliv se nám pohledy do virtuální reality mohou jevit jako výkřiky nejnovějších technotrendů, imerzivní zážitky se objevují dávno. Malíři všech věků se snažili vytvořit co nejvěrnější iluzi světa, chtěli, aby nás jejich obrazy „pohltily“.

Technické počátky virtuální reality sahají do poloviny 19. století, kdy sir Charles Wheatsone vynalezl stereoskop – zařízení, díky němuž vidíme dva jinak ploché obrázky plasticky. Každý snímek je vyfocený z trochu jiného místa a v přístroji se potom vytvoří iluze prostorovosti tak, že se ony dva obrázky dají vedle sebe a každé oko vidí jen „ten svůj“ obrázek.  Na tomhle principu ostatně fungují i nejlevnější brýle pro virtuální realitu – Google Cardboard, které se dají pořídit do dvě stě korun. V aplikaci GoogleArt, kterou si diváci stáhnou do mobilního telefonu, si pak mohou projít několika světovými galeriemi a nemusí se přitom omezovat na 2D zážitek běžného displeje nebo monitoru. Vše vidí ve 3D, do toho hraje hudba nebo je výstavou provází hlasový průvodce. A to se teď může hodit, protože do zahraničních galerií se nejspíš jen tak nepodíváme. Navštívit skrze GoogleArt  můžete například Singapore Art Museum nebo prozkoumat údolí chrámů Valle dei Templi v Itálii.

Screenshot jednoho z projektů virtuální reality, které vznikaly od roku 2015 na popud Jana Freiberga v Galerii Na shledanou v jihočeské Volyni, repro: Archiv Jana Freiberga

„Když má galerie zajímavé sbírky, které chce kvalitně digitalizovat a dopřát divákům, aby si je prohlédli v klidu v obýváku, běžné virtuální prohlídky určitě smysl mají. Jenže se stalo zvykem do virtuálního světa kopírovat skoro všechno – dublovat zážitky z reality v realitě virtuální. Přijde mi smysluplnější učit vnímat veřejnost, že virtuální realita může být nikoliv kopií reality, nýbrž autonomním prostředím, v němž může vznikat originální umění,“ přemítá Jan Freiberg. „I teď jsme se snažili nepodlehnout tlaku kulturních institucí, které digitalizovaly program a vystavovaly ho divákům online. My jsme naopak tvořili – rozvíjeli spolupráci a vytvářeli něco, co bude viditelné až později.“

Jan Freiberg plánuje v Galerii Františka Drtikola vytvořit designovou hernu pro virtuální realitu. „Chceme dětem ukázat, že hranice mezi reálným a digitálním světem jsou plynulejší, než to vypadá. Budou se tak učit chápat prostor, který má v realitě geometrická omezení, ale v prostředí jedniček a nul nemusí mít žádná.“ S koncepcí herny mu – kromě architekta Vojtěcha Rady – pomáhají samotní studenti z Příbrami a pedagožky Petra Peštová a Lenka Šenková. Na podzim by herna s kvalitními díly současných umělců měla být hotová.

Celé vybavení pro virtuální realitu – tedy silný počítač a brýle – galerii vyjde zhruba na padesát tisíc korun. To je únosná částka. Jenže věc je složitější. Problém je jednak s tím, jak vybírat a kde shánět vhodná umělecká díla, jednak se software neustále vyvíjí a jednotlivé platformy rychle zastarávají. „Kdyby galerie chtěly shromažďovat díla ve virtuální realitě, dostanou se do pasti, protože je brzy nebudou mít na čem přehrávat,“ vysvětluje Freiberg technologické úskalí.

Rychle a rychleji

Podle malíře Josefa Bolfa je velkou výzvou virtuální reality, aby umělci uhlídali hranici mezi atraktivitou prostředí a kvalitou obsahu, který může velmi jednoduše sklouznout k popisnosti nebo k tomu, že se z umění stane hra. Po nasazení setu mnohé fascinuje virtuální realita samotná, ale nevnímají obsah sdělení. „Okouzlení a novost vás může pohltit,“ říká Bolf a dodává: „Rozdíl mezi uměním v realitě a ve virtuální realitě vidím hlavně ve způsobu vnímání. Obrazy jsou pomalé, klidné, visí na zdi. Virtuální realita je rychlé médium, rychlá informace a v tom spočívá i její atraktivita. Nesoustředěnost a roztěkanost už je naší součástí, jsme zavaleni obrazy a neprožíváme u nich například náboženské vytržení, ztratily tuhle funkci. Zahlcení smyslů je ve virtuální realitě ještě intenzivnější.“

Výtvarníci dnes mohou pomocí aplikace Tilt Brush ve 3D přímo malovat. Vyberou si mezi množstvím štětců, nespočtem barev i doplňkových efektů a pomocí ovladačů kreslí do prostoru. Do samotného díla lze i „vstoupit“, procházet se tahy štětců nebo si prohlédnout namalovanou osobu ze všech úhlů pohledu. Díla potom lze převést do reálné podoby vytisknutím na 3D tiskárně.

Podívejte se, jak malířka Marie Hrušková-Slavíková poprvé maluje ve virtuální realitě, printscreen: ČT art

Prvky interaktivity do svých děl mohou umělci zapojit i pomocí takzvané rozšířené reality, kdy jsou do reálného prostředí promítány virtuální objekty. Tímto způsobem ilustrátorka Eliška Podzimková rozhýbala své obrazy Malého prince na výstavě v pražském Vnitroblocku. Na obrázky stačilo namířit mobil se spuštěnou aplikací ARTIVIVE a ony se začaly na displeji pohybovat.

„Technika se stala součástí našich životů, a na to by mělo umět reagovat i umění. Virtuální prostředí je další možnost, jak věci vnímat, nic víc, nic míň. Myslím, že tendence převádět realitu do jedniček a nul bude narůstat. Ve všech dobách by však umění mělo zůstat věrné své podstatě. Tedy tomu, že je jedinečnou lidskou aktivitou a zkušeností. To je to nejvýznamnější, co může nabídnout,“ uvažuje malíř Josef Bolf.