Není možné čtyři roky jen sedět v krytu, říká bývalá ředitelka Českého centra Kyjev

Nedávno jste skončila v pozici ředitelky Českého centra Kyjev, náš rozhovor probíhá přesto online, kde se teď nacházíte?

Jsem zpátky doma v Česku a postupně si zvykám na novou realitu – bez poplachů, bez sirén a všudypřítomného strachu, co se stane nebo nestane. Kyjev jsem opustila.

Jaké to je?

Zvláštní, ale zároveň je v tom velký pocit bezpečí.

Jste dnes jiný člověk než před třemi lety, kdy jste nastupovala do funkce ředitelky Českého centra Kyjev?

Určitě nejsem někdo úplně jiný. Byla to velká zkušenost, inspirativní a formující, ale neřekla bych, že by mě zásadně proměnila. Mám dlouhodobou zkušenost s prací v postsovětském prostoru, působila jsem v řadě zemí a na mnohé věci jsem byla připravená. Ukrajinu jsem dobře znala ještě předtím, než jsem tam na ty tři roky přijela.

Samozřejmě práce ve válce je něco jiného než působení v obtížné zemi v mírových podmínkách. Jsem však poměrně adaptabilní člověk, takže jsem si na režim fungování, byť náročný, rychle zvykla. Pro mě bylo a stále je strašně důležité dělat práci, která má smysl – a to na Ukrajině jednoznačně platilo. Velkou výhodou bylo, že člověk okamžitě viděl přínos. To je něco, co vás nabíjí a umožňuje překonávat překážky.

Dne 28. října 2024 zorganizovalo Velvyslanectví České republiky na Ukrajině spolu s Českým centrem Kyjev koncert české hudby, který se konal v Národní filharmonii Ukrajiny, foto: České centrum Kyjev

Jaký měl ten přínos podoby?

Konkrétní pomoc konkrétním lidem. Kultura je často vnímána jako něco okrajového nebo nadbytečného, ale na místě byl zřejmý její bezprostřední dopad. Když máte plný koncertní sál lidí, kteří si potřebují na chvíli odpočinout, nadechnout se, vyvázat se ze situace, ve které žijí, má to obrovský význam. Ti lidé pak pokračují ve své práci – někdo pro armádu, někdo v neziskovém sektoru, někdo pracuje s veterány, s dětmi, s traumatizovanými lidmi. Je na tom krásně vidět, jak je všechno propojené. Není možné čtyři roky jen sedět v krytu a čekat, až válka skončí. Lidé musí pracovat, živit své rodiny, nějak fungovat.

Na Ukrajině velmi silně vnímáte, že válka a běžný život existují vedle sebe. U nás si myslíme, že je buď konflikt, kdy lítají rakety, anebo mírový život. Jenže tam je realita někde mezi. A to lidé z jiných zemí často nechápou, říkají si, že když se tam koná koncert, tak tam válka nejspíš nebude. Takové relativizování pochází z toho, že si to tady v České republice, kde dlouhodobě panuje mír, neumíme úplně představit.

V čem pro vás osobně byla tato práce inspirativní?

Lidé, s nimiž jsem pracovala, byli neuvěřitelně motivovaní něco dělat a bylo vidět, že kultura pro ně má přesah. Často se hovoří o koncertech, neboť to si lze pod kulturní diplomacií představit nejsnadněji, ale ve skutečnosti bylo koncertů málo. Hodně jsme se věnovali práci s dětmi, se školami, s učiteli. Předávali jsme know-how, jak učit děti v krytech, jak udržet výuku funkční. Dělali jsme projekty zaměřené na odolnost společnosti, také na média a etiku novinářské práce v extrémních podmínkách, práci se zahraničním publikem. Když pak vidíte, že se vám na tyto programy hlásí desítky mladých novinářů a vy je musíte odmítat kvůli kapacitě, je jasné, že ta práce má reálný dopad.

Setkání Terezy Souškové se studenty bohemistiky, foto: České centrum Kyjev

Zpětně viděno – šla byste do toho znovu?

Určitě ano. Nebo do jakékoliv jiné mise podobného charakteru. Do válečných zón se obvykle jezdí na dva roky, já tam nakonec byla tři. Když jsem nastupovala, bylo to krátce po invazi a nikdo netušil, jak se situace vyvine. Předpokládalo se, že válka skončí relativně brzy a práce Českého centra Kyjev se postupně přesune do fáze obnovy a navazování partnerských vztahů. Nikdo si tehdy neuměl představit, že konflikt bude v této intenzitě trvat tak dlouho – a že se situace bude spíš zhoršovat.

Když jsem na Ukrajinu přijela, útoků na Kyjev bylo výrazně méně. Dnes jsou útoky každou noc, s dlouhými hodinami strávenými v krytech. Ke konci už to bylo osm až deset hodin v kuse. Výpadky elektřiny, vody, topení – tohle všechno se postupně zhoršovalo. Jak dnes Kyjev v zimě funguje, je naprosto bezprecedentní.

Kdyby se situace zlepšila nebo válka skončila, zvažovala byste zůstat déle?

Asi ano. Ráda bych zůstala déle, abych mohla pracovat v klidnějším prostředí a „sklízet plody“ práce, kterou jsme odvedli během války – tentokrát už v normálních podmínkách.

Ředitelka Českého centra Kyjev Tereza Soušková a druhý tajemník, tiskový mluvčí Velvyslanectví České republiky na Ukrajině Jan Chudoba navštívili katedru slovanské filologie Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka, foto: České centrum Kyjev

Jak to teď vypadá v Českém centru Kyjev?

Po prosincovém útoku v roce 2024, kdy tlaková vlna vysklila okna, se podařilo vše opravit – okna i dveře byly vyměněny, prostory uklizeny. Ale musím přiznat, že to pro mě bylo memento: Člověk si na poplachy zvykne, otupí a přestane být tak ostražitý, jak by měl. Uvědomění si, že kdyby útok přišel o pár hodin později, tak já a moje kolegyně bychom tady dneska asi nebyly, s člověkem trochu zamává. Nicméně centrum zanechávám ve velmi dobrém stavu. V plánu je vypsat výběrové řízení na nového ředitele a věřím, že na hodně věcí půjde navázat.

Jak vypadá vybavení kulturního diplomata ve válečné zóně?

Šaty a lodičky vedle helmy a balistické vesty. Ochranná výbava musela být neustále po ruce, ale v Kyjevě vlastně nedávala moc smysl. Pokud by došlo na pouliční boje nebo přestřelky a člověk by utíkal, pak ano – tam má helma a balistická vesta význam. Ale před raketovým zásahem domu vás tohle vybavení stejně nezachrání.

Navíc to hrozně váží – když jsem si tu vestu oblékla, bylo obtížné v ní i jen déle chodit. Pokud potřebujete rychle běžet do krytu, je lepší nemít zátěž a mít spíše evakuační batoh – vodu, jídlo, powerbanku. Přesto bylo důležité mít helmu a vestu k dispozici, protože na úplném začátku války se ruské jednotky dostaly na předměstí Kyjeva a tehdy by při případné evakuaci měla smysl.

Výbava někdejší ředitelky Českého centra Kyjev Terezy Souškové – neprůstřelná vesta, helma a šaty, foto: Tereza Soušková

Muselo České centrum Kyjev během války přehodnotit, co je vlastně smysluplný kulturní program?

Některé projekty jsou smysluplné pořád – třeba již zmíněné vzdělávání, práce s dětmi, novináři, hledání způsobů, jak se se situací vyrovnat. Pak jsou tu tradiční aktivity Českých center: výstavy, koncerty, překlady literatury, propojování českých a místních partnerů. A tam jsme museli hodně přehodnocovat. Typickým příkladem jsou překlady české literatury. To je něco, co Česká centra běžně dělají a má to úspěch. Ale na Ukrajině jsme si museli pokaždé klást otázku, zda jde o knihu, kterou budou lidé v dané chvíli chuť a sílu číst. To, co by v mírové době fungovalo, během války prostě fungovat nemohlo.

Například?

Napadají mě spíš pozitivní příklady. Například překlad knihy Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Původně jsme si mysleli, že o příběh spojený s druhou světovou válkou nebude zájem. Ukázal se opak – Ukrajinci se s tím příběhem dokázali silně identifikovat, protože pro ně rezonoval s jejich vlastní zkušeností.

Podobně mě překvapila Kafkova Proměna, kterou uvedlo malé kyjevské divadlo. Osobně jsem tomu nevěřila, myslela jsem si, že v téhle situaci lidé nebudou chtít číst nebo sledovat Kafku. Ale můj tým, konkrétně dvě ukrajinské kolegyně, mě přesvědčil – a měly pravdu. Představení bylo vyprodané a je velmi populární.

Prezentace knihy Miroslava Šaška v kyjevském knihkupectví, foto: České centrum Kyjev

Takže jste se spletla.

Já navrhovala spíše lehčí tituly, třeba Saturnina, něco, u čeho si lidé odpočinou. Vedli jsme o tom dlouhé debaty, konzultovali jsme to s partnery a ukázalo se, že každý potřebuje něco jiného.

Jakou roli tedy kultura v takové situaci hraje?

Pro každého jinou. Někdo chce zapomenout, číst lehké věci, jít na zábavné představení. Jiný naopak sahá po Kafkovi, protože mu pomáhá pojmenovat absurditu situace, v níž žije. Někdy chcete jedno, jindy druhé. Proto je důležité, že můžeme nabízet širokou škálu projektů. Čtyři roky jsou dlouhá doba a potřeby lidí se mění.

Proměnil se za tu dobu, co válka na Ukrajině probíhá, váš pohled na to, proč je kultura důležitá?

Řekla bych, že od kultury nemůžeme mít přehnaná očekávání. Nezmění svět sama o sobě. Málokteré dílo má dopad jako Havlova esej Moc bezmocných. Kultura je spíš jeden střípek celku, jen kvůli ní režim nepadne.

Ovšem na úrovni jednotlivce může mít obrovský význam. Přináší úlevu, porozumění, možnost vyrovnat se se situací.

Česká tramvaj „Kobra“, která připomíná spisovatele Jaroslava Seiferta, už řadu let projíždí centrem západoukrajinského Lvova, foto: České centrum Kyjev

Nakolik se proměňuje vztah Ukrajinců k vlastnímu kulturnímu dědictví?

Zásadně. Fascinovalo mě, jak Ukrajinci znovu objevovali svůj literární kánon. Klasickou literaturu 19. století, Ševčenka a další autory, které jsem znala spíš z akademického prostředí. Najednou je začalo číst obrovské množství lidí, přitom s tím dědictvím nezačali zacházet muzeálně, ale velmi živě. Aktualizovali ho, experimentovali s ním, vznikala nová díla, která z motivů klasiky vycházela. Ukázalo se, že témata z 19. století – odpor proti imperiálnímu útlaku, boj o jazyk a identitu – jsou dnes znovu aktuální. Pro mě, jako politoložku, bylo fascinující sledovat, jak se kultura a politika prolínají a jak z toho vzniká nová tvorba.

Nicméně u části společnosti hrálo velkou roli už jen to, že ta díla byla psaná ukrajinsky. Někdy mají pocit, že právě to je dělá těmi nejlepšími, bez ohledu na jejich kvalitu. To je pochopitelné, ale z hlediska literární debaty méně zajímavé.

Mě více bavilo sledovat, jak se s těmi tématy pracuje současným jazykem a v současném kontextu.

Objevila jste nějakého autora nebo dílo, které jste předtím neznala?

Spíš jsem sledovala, jak se proměňuje recepce takových autorů jako je literát a hudebník Serhij Žadan. Pamatuji si jeho koncerty jako klubovou záležitost pro pár desítek lidí. Dnes vyprodává velké haly. To je obrovský posun.

Ukrajinský umělec Serhij Žadan na veletrhu Svět knihy v roce 2023, foto: ČTK – Markéta Vojtíková

Jak se podle vás proměnila role umělce na Ukrajině?

Umění bylo na Ukrajině vždy silně provázané s politickým apelem. Válka to jen akcelerovala. Angažované umění je tam spíš normou než výjimkou.

Jaké umění dnes na Ukrajině vzniká?

Téměř všechno se nějak vztahuje k válce. I projekty, které se jí snaží vyhnout, jsou válkou rámované. Typickým příkladem byl překlad knih Miroslava Šaška – ilustrovaných průvodců městy. Samy o sobě s válkou nesouvisejí, ale byly prezentovány jako literatura, která dětem umožní si od války odpočinout. I absence války je tedy reakcí na válku.

Je něco, co Češi na ukrajinské kultuře dlouhodobě nechápou nebo přehlížejí?

To se hodně změnilo. Informovanost roste, lidé objevují ukrajinskou kulturu, chodí na koncerty, čtou knihy. Kvůli válce jsme se Ukrajině otevřeli a snad se nám podařilo opustit stereotypy z devadesátých let. Ukrajinu dnes poznáváme i z jiných úhlů pohledu – z kulturních, cestovatelských a díky tomu, kolik Ukrajinců do Česka přišlo a otevřeli si tu restaurace, i třeba skrze jídlo.

Ukrajinský básník a spisovatel Jurij Andruchovyč, foto: ČTK – Vít Šimánek

Existují v současné Ukrajině místa, kam by se dalo turisticky cestovat?

Některé oblasti jsou relativně bezpečné, například Zakarpatí nebo Lvov. Sama jsem po Ukrajině hodně cestovala a mám tam řadu míst, kam se ráda vrátím. Kyjev bych teď kvůli bezpečnosti nedoporučila, ale některé regiony, třeba právě Zakarpatí, stojí za to, to riziko versus získaná zkušenost je docela v dobrém poměru.

Jakého ukrajinský umělce byste doporučila sledovat?

Serhij Žadan je dnes asi nejvýraznější jméno. Dále mohu jmenovat spisovatele Jurije Andruchovyče i jeho dceru Sofiji Andruchovyč, rovněž vynikající spisovatelku. Z autorů s česko-ukrajinským přesahem bych zmínila Alexeje Sevruka nebo básnířku Marii Iljašenko, oba žijí v Česku. Líbí se mi, jak propojují obě kulturní zkušenosti a ukazují, jak blízcí si vlastně jsme. Ráda také sleduju Myroslava Lajuka, Artema Čapaje, Irynu Tsilyk a Katerynu Kalytko.

Tereza Soušková, foto: Matěj Stránský

Tereza Soušková

Vystudovala politologii a východoevropská studia na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Absolvovala studijní pobyty v Rusku, Arménii, USA a Ukrajině. Specializuje se na region východní Evropy, Ruska, Kavkazu a Střední Asie. V rámci doktorského studia se zaměřila na ruskou zahraniční politiku, výzkum demokracie v postsovětských zemích a na problematiku neuznaných států. Pracovala jako šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika. Spolupracovala s řadou médií. Působila také jako projektová manažerka organizace Gulag.cz. Od února 2023 do ledna 2026 řídila České centrum v Kyjevě.