Písně japonské hudebnice Ičiko přicházejí jako sen
Na začátku prosince vyhlásily zásadní hudební redakce své žebříčky nejlepších desek roku 2020. Možná to bylo trochu předčasné. Ve stejnou dobu totiž vyšlo album Japonky Ičiko Aoba nazvané Adan no Kaze, které by do nich nejspíš za normální situace výrazně promluvilo. Díky čemu?
Adan no Kaze (Adan ovátý větrem) je úchvatná kolekce ambientního popu; jsou to snová minimalistická zvuková plátna i kouzelné melodie volně proplouvající skladbami, jež postrádají tradiční písňové struktury.
Třicetiletá písničkářka z Kjóta, která se na scéně pohybuje deset let, v rozhovorech přiznává, že nečte knihy, nesleduje filmy ani moc neposlouchá jiné hudebníky. K písním ji inspirují hlavně její sny. A jako sny také její písně znějí – jsou rozumem špatně uchopitelné, tekuté, proměnlivé, někdy vyloženě surreálné, přesto velmi uklidňující. V klipu k letošnímu singlu Porcelain pluje zpěvačka v bílé říze na bárce po oceánu a vlny, které s ní houpají, připomínají něžné údery minimalistických smyčců pohupujících písní.
Pusťte si klip písně Porcelain. Ilustrační snímek z alba Adan no Kaze, zdroj: &Premium Metafora vody je na desce všudypřítomná – od obalu, na němž je nahá žena plavající pod vodou, až po zvuky vln, s nimiž album opouštíme. Oceán je tady symbolem beztvarosti a nekonečnosti. V abstraktních plochách písní z Adan no Kaze se lze snadno ztratit a spojují v sobě svobodu i zlověstné nebezpečí.
Aoba si ještě v pubertě zamilovala zvuk akustické kytary a dílem z naivity a dílem z troufalosti kontaktovala tokijského písničkáře Anmiho Jamadu, který ji pak učil hrát přes telefon. Tato bizarní historka jako kdyby předznamenala zvuk autorčiných písní – někdy má u nich člověk pocit, že je poslouchá z dálky nebo že naslouchá vzdálenému dialogu, který by vlastně ani slyšet neměl.
První krůčky zpěvačky přišly ve folkových kruzích a dodnes je akustická kytara jejím hlavním nástrojem. Průlomové album 0 z roku 2013 se nese v duchu intimního písničkářství. Kytarové vybrnkávání a její hlas se tady chvílemi noří do naprostého ticha, její uhrančivý zpěv však má moc udržet pozornost posluchače i u písní se stopáží přes dvanáct minut. Na dalších deskách začala Aoba melodie obalovat elementy jazzu nebo vážnohudební avantgardy, ale vždy coby něžné ornamenty dotvářející atmosféru.
Kompozice na albu Adan No Kaze navazují na psychedelické šedesátky i na experimentální elektroniku Björk, pro niž hlas rovněž vždy byl důležitým nástrojem. V písních jako Horo nebo Kirinaki Shima se vokál Ičiko Aoby zjevuje v podobě nápěvu, jako kdyby to byl duch zbavený konkrétních obrysů. Podobně Aoba pracuje se zvuky v pozadí, smyčce nebo tradiční japonské nástroje se proměňují v abstraktní zvukové šmouhy. Je to připomínka neuchopitelné magie zvuku, který nikdy nemůžeme racionálně „přečíst“. Setkání s něčím, co překračuje naši zkušenost, je tady podobné jako v animovaných filmech Hajaoa Mijazakiho Můj přítel Totoro nebo Cesta do fantazie, v nichž je příroda nositelem posvátna, s nímž se musí smrtelník neustále vyrovnat.
Možná to zní jako asociace „na první dobrou“, užitkový západní stereotyp odkazující na japonskou šintoistickou estetiku, pro niž neexistuje jasná hranice mezi člověkem a přírodou. Písně Ičikoy Aoby však rozhodně nepůsobí zaumně nebo akademicky komplikovaně; melodie z Adan No Kaze zní, jako kdyby skutečně přicházely ze snů a Aoba je pouze zachytává a předává dál. A i přes jazykovou bariéru přenáší univerzálně srozumitelné emoce.
Sedmé studiové album Ičiko Aoba tady není proto, aby soupeřilo s jinými nahrávkami v imaginárních hrách hudebních publicistů. Vyšlo proto, aby nás uvedlo do magického světa, v němž jsou písně portálem k poznání něčeho transcendentálního.
