Podívejte se, jak to vypadá v přísně střeženém „art bunkru“

„Tady ještě můžete fotit, ale dál už vám musíme ukázat, kam fotoaparát můžete namířit,“ zdůrazňuje René Rohan, když zadává první z mnoha kódů, abychom se dostali do jedné ze tří přísně střežených budov depozitáře umění. „Je to proto, že nesmíme veřejnosti ukazovat, kde máme jaké bezpečnostní prvky. I my, když tu pořizujeme fotografie, občas retušujeme, co by nemělo být vidět.“

„Tady ještě můžete fotit, ale dál už vám musíme ukázat, kam fotoaparát můžete namířit,“ zdůrazňuje René Rohan.

Poloha depozitáře však tajná není – komplex budov, který dohromady vyšel na sto padesát milionů korun, se nachází v Měšicích u Prahy. Vlakem z Prahy je to kousek a z nádraží asi pět minut. V jedné z místností depozitáře odpočívá socha maršála Koněva, v jiné kdysi bývala uložena slavná Muchova Slovanská epopej, svůj domov tu chvíli měl i šestimetrový obraz Andyho Warhola. A to je asi tak vše, co mi jednatel společnosti Artex René Rohan mohl prozradit. Ve smlouvě, kterou s lidmi nebo institucemi uskladňujícími tu svá díla, uzavírají, mají podepsanou mlčenlivost. Většina lidí nechce, aby se vědělo, jaká umělecká díla vlastní a kde je uchovávají. „Často i kvůli rodině nebo strachu z krádeže,“ říká Rohan. Cestou sice míjíme obrazy a díla autorů, která dokážu jasně zařadit, ale většina artefaktů je skryta v bublinkových fóliích nebo v zasouvacích boxech, k nimž mají přístup jen samotní majitelé. V zásadě procházíme kolem umění od patnáctého století až do současnosti.

Svůj domov tu chvíli měl i šestimetrový obraz Andyho Warhola, foto: Artex

Výhrůžky kvůli Koněvovi

„Jednou nám bylo vyhrožováno kvůli soše Koněva. Psali, že pokud jim ho nevydáme, přijedou si pro něj sami. Tak jsme jim odpověděli, že máme zabezpečení ve třídě tři a sami jsme zvědaví, jestli se jim to povede.“ Anonym se už neozval. A opravdu – do takového „bunkru“ se člověk nepodívá každý den. Masivní železobetonová konstrukce s dveřmi z neprůstřelného skla, v podstatě bez oken se stabilní teplotou osmnácti stupňů a padesátiprocentní vlhkostí. Prašnost se tu udržuje v hodnotě jeden mikrogram na metr krychlový.

Dovnitř se dostane pouze velmi úzký okruh osob, který zná přístupový kód, u každých dveří je navíc nutné na čtečku přiložit také dlaň, ve které musí proudit krev. „Když změním jedno konkrétní číslo při zadávání kódu, ochranka dostane signál, že jsem v tísni, a když vyjdeme ven, tak člověka, který mi třeba v depozitáři držel u hlavy zbraň, zneškodní,“ vysvětluje Rohan, bez jehož otisku dlaně by se pachatel stejně daleko nedostal.

„A co kdyby přišla nějaká přírodní katastrofa – silné přívalové deště nebo tornádo?“ ptám se. „Celý depozitář je nad úrovní terénu. Muselo by napršet víc jak patnáct centimetrů, aby to představovalo problém. A i kdyby se náhodou stalo, že například hasiči budou muset hasit uvnitř budovy, všude máme odvodové kanály tak, aby v místech, kde požár vznikne, se hasit dalo, ale voda se už přímo do depozitáře nedostala.“ A stejně tak by se přes jednotlivé požární úseky do dalších místností neměl dostat ani oheň.

Dílo z toustových chlebů

Některá díla ale i přes perfektní podmínky uložení zkáze podlehnout mohou. „Když kupujete sochu z polystyrenu, musíte samozřejmě počítat s tím, že za padesát let tu už dost možná nebude,“ zdůrazňuje René Rohan. I kdyby takové dílo bylo pojištěno sebelépe, pojišťovna majiteli nic neproplatí, protože se tak stalo přirozenou povahou materiálu. „Máme tu i dílo vyrobené z toustových chlebů. Je uskladněné ve stejných podmínkách jako všechna ostatní díla, ale pořád kontrolujeme, jestli se s ním něco neděje.“

Většina artefaktů je skryta v bublinkových fóliích nebo v zasouvacích boxech, k nimž mají přístup jen samotní majitelé, foto: Kateřina Zemanová

Jsou tu ovšem i soukromé místnosti, a co se v nich nachází, to pořádně neví ani samotný personál. Pokud totiž nájemce nechce, aby někdo tušil, co tu uskladňuje, není způsob, jak to zjistit. Zakázaná je pornografie, výbušniny, chemikálie nebo cokoliv, co by mohlo poškodit další díla. „Když by se něco stalo, veškerá odpovědnost jde za daným člověkem, ne za námi, tak to máme ošetřené ve smlouvě,“ tvrdí Rohan.

Celkový provoz takového věčně šlapajícího kolosu není levná záležitost. Aby se zajistily optimální podmínky, je třeba značného množství elektrické energie, a to obzvlášť teď, v létě. Jen na energiích společnost měsíčně utratí přes sto tisíc korun za každou halu. „Do toho tu máme ostrahu, ozbrojence, kteří pracují na směny, techniky na údržbu, vlastní personál, který se stará o to, když chce někdo díla přivézt nebo odvézt…“ Část energie je teď již vyráběna solárními panely. Do dvou let by si společnost přála být zcela zelená, s nulovými emisemi, částečně poháněná díky solárním panelům a částečně díky vodíku.

Část energie pro depozitář umění je teď vyráběna solárními panely, foto: Kateřina Zemanová

Umění jako investice

Právě vodíkovým technologiím se věnuje Ladislav Ornst, jeden ze zakladatelů investičního fondu Hydrogen 1 a Hydrogen 2. Přímo v Měšicích má kancelář, na stěnách obrazy od Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda, Václava Boštíka a dalších. „Takhle tady s uměním žijeme, občas obrazy vyměníme, ale přímo do depozitáře se na ně koukat nechodím,“ říká Ornst, když mě vítá ve své kanceláři. Sám má svá díla uskladněná ve zdejším depozitáři. Umění sbírá už přes dvacet let a zaměřuje se zejména na současné české autory.

Protože umění vnímá i jako dobrou investici, spolu s René Rohanem, Romanem Horákem a Petrem Matuškou založili investiční fond Artefin, který nakupuje díla současných českých i zahraničních autorů. Od investorů získávají finanční prostředky, díky nimž sbírku budují a kultivují. Sami investoři se pak už o nic dalšího starat nemusí, nákup děl obstarává expertní tým (do kterého patří například Jan Kudrna, který mimo jiné kurátoruje sbírku Roberta Runtáka; David Korecký, bývalý kurátor Galerie Rudolfinum; Nicole Stava se zkušenostmi z aukční síně Christie’s; galerista Matyáš Kodl nebo Barbora Půlpánová, která se stará o edukaci klientů).

Jak umění přepravovat? V Měšicích vyrábějí pro obrazy tzv. klimastabilní transportní bedny, které zaručí vhodné podmínky pro dílo po celou dobu transportu, foto: Kateřina Zemanová

„Na ničem jsem, myslím, nikdy neprodělal, spíš naopak,“ vypočítává Ornst. Hlavní kritérium pro něj zůstává jednoduché: Dílo se vám musí hlavně líbit, je třeba si k němu vytvořit vazbu. Přesto dodává: „Asi není úplně dobrý začátek jet na dovolenou a v první galerii utratit tisíc eur za něco, co ve skutečnosti prodáte maximálně za sto… Proto je dobré mít někoho, kdo vás nasměruje.“ Sám sbírá jen „tradiční“, hmotné umění, nicméně k tomu digitálnímu si pomalu buduje vztah. „Je klidně možné, že si jednou sběratelé budou ukazovat svoje díla jen na displeji telefonu…“ směje se. Zatím je ale mají uložená převážně doma, ve vlastní galerii nebo v depozitáři – případně právě v Měšicích u Prahy; více soukromých depozitářů podobného charakteru bychom v České republice hledali jen stěží.

Prodejní galerie v Měšicích u Prahy, foto: Kateřina Zemanová

Služeb Artexu využívají i veřejné instituce. Díla tu má prozatímně uskladněná Galerie hl. města Prahy; Národní knihovna tu skladovala knihy, když se její depozitář rekonstruoval. „V České republice je to stále ještě velmi rozšířené – každá instituce chce mít vlastní depozitář,“ vysvětluje René Rohan. Tento model mu přijde výhodný u velkých institucí typu Národní galerie, která plánuje svůj nový depozitář v pražských Jinonicích otevřít částečně i veřejnosti. To je mimochodem provozní model depozitáře muzea Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, který je pro veřejnost přístupný plně. „Ale u regionálních muzeí, která nic takového nedělají, jenom mají naprosto nevhodně uskladněné věci a žádají o to, aby jim ministerstvo dalo peníze na nový depozitář, který pak budou muset ještě za nemalé peníze provozovat, v tom moc smysl nevidím,“ dodává Rohan.