Sem se jen tak nedostanete! Reportáž z míst, kde se skrývá historie ČT
V některých prostorech archivu České televize by se mohl natáčet horor, jiné se nacházejí jen kousek od kanceláře ředitele. Ačkoliv se blíží den otevřených dveří (už tuto sobotu), tak do střežených míst, kam vás přenese tato reportáž, se nepodíváte.
Ty dveře jdou otevřít jen ztuha. Táhne od nich chlad. „Nepsané pravidlo je, že buď chodíme ve dvou, nebo alespoň někomu řekneme, že jdeme do Lednice – a když se dlouho neozveme, kolegové se vydají za námi. Není totiž úplně příjemné se tu zaseknout na dlouho,“ varuje šéf spisového archivu Nikola Rezek, zatímco si zapíná bundu.
Sestoupili jsme do nejnižšího patra takzvané Kachlíkárny – malé budovy, která se nachází hned za Rohlíkem (což je nejbližší, světlá budova České televize směrem od metra). Právě tady se za několika zámky a bezpečnostními systémy uchovávají ty nejstarší filmy na filmovém pásu, ale také fotografické negativy a zvětšené fotografie. Zima je tu opravdu, jako bychom byli v lednici. Jen díky takto nízké teplotě (pět až sedm stupňů) a optimální vlhkosti se zpomaluje proces, takzvaný octový syndrom, který filmy nevratně znehodnocuje.
Archiv České televize
Není to jedna velká budova; nachází se na různých místech – nejen v Praze, ale také v Brně a Ostravě. Pracuje v něm na šedesát zaměstnanců a je rozdělený do tří hlavních oddělení: Správa programových fondů, Správa audio a video záznamů (sem spadá i fonotéka, která ukrývá nejen hudbu, ale i mluvené slovo a ruchy) a Spisový archiv a fototéka.
Kromě celovečerních snímků tu jsou uskladněné reportáže z Televizních novin někdejší Československé televize. Každá reportáž má svou vlastní krabičku, v ní jsou dvě pásky – jedna se zvukem, druhá s obrazem – a záznam doplňuje ještě papírová „košilka“, která detailně popisuje obsah reportáže. I tyto (ještě nedigitalizované) příspěvky si badatel může přehrát, ale to už v teple, o patro výš, ve filmové badatelně. „Film je jediný prověřený formát, který vydržel více než sto let,“ vyzdvihuje šéfka videotéky a filmotéky Hana Vidimská. „V archivu často neděláte nic jiného, než že přepisujete z formátu na formát, abyste neztratili obsah. Pokud to stihnete včas, o nic nepřijdete. Jenomže každý další přepis sčítá chyby přepisů předchozích.“
Fyzickým nosičům odzvonilo
Už téměř dva roky se veškeré pořady nakupují jen jako balíky dat, od fyzických nosičů se úplně upouští. Také Česká televize už přešla na takzvanou bezpáskovou výrobu.
Data se ale samozřejmě musí také někde uskladňovat. „I ty nové datové soubory jsou uloženy na pásce, ale už jen jako nuly a jedničky. A to proto, že nikdo zkrátka nevymyslel lepší úložiště v poměru cena/výkon, než jsou magnetické pásky,“ vysvětluje Robert Hron z badatelny audiovizuálního archivu. Právě v ní se v podstatě kdokoliv (jak tvůrce pořadu, tak laická veřejnost) může digitalizovanými pořady probírat.
Badatel vzdáleně zaúkoluje robota, který prošmejdí archiv, najde daný pořad, přetáhne si ho z magnetické pásky do operační paměti a odešle přímo do počítače badatele, foto:Kateřina Zemanová
Aktuální databáze čítá přes tři miliony položek, do výčtu spadají filmy, zpravodajské pořady nebo hrubé materiály k nim. Vyznat se v tom ohromném množství není jednoduché. Aby to šlo, každý pořad má takzvaný IDEC, což je jeho „rodné číslo“, z něhož lze odvodit, kde přesně se natočil (zda v Praze, Brně, nebo Ostravě), v jakém roce nebo jaké oddělení jej vyrobilo, což proces hledání podstatně ulehčuje.
Jakmile tedy badatel zadá do systému, na jaký pořad by se chtěl podívat, vzdáleně zaúkoluje robota, který prošmejdí archiv, najde daný pořad, přetáhne si ho z magnetické pásky do operační paměti a odešle přímo do počítače badatele. „Tato data jsou uložena na dvou na sobě nezávislých místech. Systém dobře ví, kdy je daná kazeta už stará, a data si sám přepíše na novou,“ doplňuje Hana Vidimská. Robot tak archivářům ulehčuje práci i šetří místo v policích. Jakmile jednotlivé fyzické nosiče už není možné přehrát, postupně se likvidují.
Propadlo dějin
Jenomže zatímco se archivy videotéky zmenšují, spisový archiv České televize vyžaduje naopak stále více prostoru. Ukrývá všechny dokumenty od založení televize, které mají historickou váhu. Tedy nejenom scénáře od roku 1953 a výrobní složky k jednotlivým pořadům, ale třeba i noty, smlouvy nebo korespondenci.
Se šéfem Spisového archivu a fototéky Nikolou Rezkem míjíme jedno z největších českotelevizních studií a sestupujeme po točitých schodech do útrob takzvaného Propadla. Původně se zamýšlelo, že tady bude mít právě Studio 4 své propadliště, podobně jako tomu bývá u divadla. Z finančních důvodů se od toho nakonec upustilo a dvoupatrový podzemní prostor začaly obývat kartony plné archiválií.
Pokud jste viděli první díl seriálu Docent, už jste Propadlo navštívili. Scéna, kdy Ivan Trojan alias Otto Stehlík hledá policejní spisy, se odehrávala právě tam. Z natáčení tu zůstalo ještě několik krabic polepených policejním logem. „Byl to oboustranně výhodný obchod – my jim půjčili prostor k natáčení a oni nám zase pomohli složit archivační krabice,“ směje se Nikola Rezek a dodává: „Jiří Strach říkal, že se mu Propadlo tak líbí, že by tu jednou natočil celovečerní horor.“
Z natáčení minisérie Docent tu zůstalo ještě několik polepených krabic policejním logem, foto: Kateřina Zemanová
I když přímo do samotného archivu, na rozdíl od filmařů, veřejnost přístup nemá, o jednotlivé spisy nebo fotografie může žádat kdokoliv. K nahlédnutí jsou dokumenty pak buď v badatelně, nebo je archiváři zpřístupňují v elektronické podobě. „Samozřejmě nezveřejňujeme žádné osobní údaje a citlivé věci u osob žijících nebo u záležitostí mladších třiceti let, jak nám ukládá archivní zákon,“ upozorňuje Rezek. Pokud ovšem někdo chce nahlédnout do historických scénářů, není problém mu je poskytnout – pokud jsou ovšem realizované. „Měli jsme tu kauzu, kdy studentka dělala práci o jedné známé režisérce a chtěla její nerealizované scénáře z divokého období kolem revoluce. Ty jsme poskytnout nemohli, protože o některých z nich se mluvilo na programové radě, že by se skutečně ještě natočily.“
Ani ve Spisovém archivu se nedochovalo vše. Zejména fond historických osobních spisů z dob komunismu je poněkud děravý. Určité archiválie tedy někdo (ať už záměrně, či nezáměrně) nepředal, nebo je pak pečlivě zlikvidoval. Podobnou situaci čas od času ale řeší také audiovizuální archiv. „Jeden profesor přišel s dotazem, zda nemáme záznam inscenace na motivy Kunderových Směšných lásek. Hledali jsme v počítači – nic, v papírové kartotéce – také nic,“ vypráví Robert Hron z badatelny. „Máme ale ještě jeden velmi cenný zdroj – program televize. Tam jsme našli, že se inscenace skutečně vysílala. Jenomže se za ní z politických důvodů zametly všechny stopy…“
Dostat historii mezi lidi
Vybírat z kilometrů dokumentů a prezentovat archivní bohatství veřejnosti mají na starosti editoři webových projektů archivu Jakub Adamus a Jakub Hošek. Výsledky svého bádání čas od času publikují na webu ČT art (v rubrice Artchiv), veřejnosti také zpřístupnili kompletní program televize z roku 1968, k výročí sovětské okupace vydali webový komiks Televize proti tankům a kromě toho vyrobili deskovou hru Akce svoboda 1989. Do budoucna by chtěli vytvořit živou stránku archivu České televize, která by se měnila každý den.
Místo činu: Kavčí hory
Web ČT art ve spolupráci s Archivem a programovými fondy ČT počátkem května uvede podcastovou sérii Místo činu: Kavčí hory. Jakub Hošek a Jakub Adamus v ní představí osudy šesti významných osobností televizní historie. Dozvíte se například, proč se StB snažila zastrašit ředitele ČST Jiřího Pelikána, proč punková scéna miluje televizního hlasatele Miloše Frýbu nebo proč si před svým záhadným úmrtím zapálil režisér, scenárista a dokumentarista Jindřich Fairaizl vlastní chalupu. Už brzy na webu ČT art a podcastových platformách.
Podobnými projekty dostávají Adamus a Hošek zapomenuté příběhy ze zaprášených poliček archivu mezi lidi. Jako „novináři“ si nepřipadají, oba jsou vystudovaní historici, a tak ke své práci i přistupují. „Když si vezme svazek někdejšího spolupracovníka StB novinář a historik, každý z nich dojde k něčemu úplně jinému,“ říká Jakub Adamus a Jakub Hošek ho doplňuje: „Prameny musíme vnímat v kontextu toho, jak vznikly, kdo je psal a proč. Existuje názor, že historie není věda, protože její výstupy mají málokdy tak exaktní podobu jako třeba u přírodních věd. I tak má ale interpretace pramenů svoje pravidla a my si připadáme spíš jako historici než jako novináři.“
Vybírat z kilometrů dokumentů a prezentovat archivní bohatství veřejnosti mají na starosti editoři webových projektů archivu Jakub Adamus a Jakub Hošek, foto: Adam Mráček
Budoucnost archivu oba vidí právě v tom, že se co nejvíce přiblíží lidem. Do jeho fungování bude podle nich čím dál víc promlouvat umělá inteligence (AI). „Umí například za pár vteřin, na základě funkce face recognition, najít požadovanou sekvenci – třeba jak si spolu povídají Václav Havel a Madeleine Albrightová. Nebude to muset dlouhé hodiny proklikávat člověk. Také pro AI není problém převést mluvenou řeč do textu. Popis a metadata jednotlivých videí by tedy byly mnohem přesnější a lépe by se v nich hledalo,“ popisují.
To je ale zatím hudba budoucnosti. Bude trvat ještě mnoho let, než se všechny záznamy, které útroby České televize ukrývají, vůbec zdigitalizují.
