Pohár smrti je geniální detektivka ve světě obřích monster a magie

Začíná to jako pravá fantasy: Postava jménem Dinios Kol se poměrně nedávno stala asistentem v zácviku immunis Anagosy Dolabrové, nově jmenované vyšetřovatelky Judexu pro kanton Daretany. A protože v tomhle odlehlém koutě Chanúmské říše se nic moc neděje, dotyčný tráví čas čekáním na výplatu a v obavách z toho, že někdo odhalí pravdu o způsobu, jakým složil závěrečné zkoušky (otázkou přitom není, zda podváděl, ale jak), a snahou pochopit svou nadřízenou a zajistit, aby ji někdo v amoku nezavraždil.

Zmíněná Anagosy Dolabrová je totiž zvláštní. „S vlasy bílými jako kost, širokým úsměvem a žlutýma očima,“ popisuje ji Dinios, „mi často připomínala kočkovitou šelmu: snad šílenou kočku domácí, bloumající domem a hledající kousek slunce, kde by se mohla rozvalit, zároveň však dychtící trápit každou myš, na kterou natrefí“. A brzy bude moci Anagosa potrápit opravdu hodně lidí. V Daretaně totiž dojde k vraždě – a ne ledajaké. Z oběti v neuvěřitelně krátké době doslova vyraší strom. A když podobně obskurní smrt postihne krátce poté i několik ženistů na kriticky důležité říšské infrastruktuře, je jasné, že Ana a Din budou řešit případ, který může říší otřást. Zvláště když stopy vedou k mocnému rodu Hazů, s nímž má Ana nevyřízené účty z minulosti…

Svět změn a vylepšení

Rodák z Louisiany Robert Jackson Bennett (* 1984) sice začínal temnými, až hororovými romány, ovšem proslavil se především epickou fantasy. Patřil přitom k hrstce těch, kteří se na pozadí fantasy světů překypujících magií, nadpřirozenými bytostmi a podivuhodnými civilizacemi pokoušeli zpracovávat problémy našeho současného světa. Trilogie Božská města (česky 2015–2018) tak v mnohém reflektovala rozpad koloniálních říší devatenáctého století a brutální dynamiku v proměnlivém vztahu mezi ovládaným a ovládajícím národem. Už tady se ukázalo, že Bennett není elitář, neboť jednu z hlavních příčin neuspokojivého stavu společnosti vidí v nespravedlivě omezeném přístupu ke zdroji moci či k životně důležitým komoditám a v urputné snaze zachovat status quo.

Podobnými myšlenkami prodchnul i trilogii Záhutí (česky 2020–2023). V té zavedl čtenáře a čtenářky opět do světa kdesi na hraně modernity, řízeného tentokrát nikoliv impérii, nýbrž rodovými korporacemi. Ty těží z takzvaného skribování, což je magický systém pojatý vlastně jako programovací jazyk našich počítačů. Skribovači nemávají hůlkami a nevrhají po sobě obligátní „firebaly“, nýbrž dokáží „přepsat“ realitu. Bennett napsal dokonalý mix fantasy vyvolávající úžas a depresivního kyberpunku s příměsí staré dobré enochiánštiny, o níž psali nejen dávní alchymisté, ale i Umberto Eco. Ostatně padouchem zde byl nejprve jakýsi dokonalý hacker – bytost, která pravděpodobně stála u zrodu skribování a zná zadní vrátka k většině fyzikálních zákonů. Bytost, kterou nelze zabít, je však možné odebrat jí jistá „oprávnění“ (což znamená, že bytost pak musí být kreativnější s těmi, která jí zůstala). A později se na scéně trilogie objevila i umělá inteligence vyvinutá pomocí skribování. Není divu, že k hlavním tématům trilogie patřilo vykořisťování pracujících či otázka duševního vlastnictví (a v neposlední řadě i traumat a hojivého potenciálu sdílení emocí a zážitků).

V obou zmíněných trilogiích se Bennett ukázal jako výborný stavitel světů a magických systémů, podobně jako například Brandon Sanderson. Bennett je však soustředěnější, lépe proniká k postavám, které v jeho podání vzbuzují více emocí, je umírněnější co do rozsahu svých děl, a naopak radikálnější v morálních volbách, které nastoluje. Ano, především jména jeho postav a míst občas působí nekonzistentně a je vidět, že se za nimi skrývá prostě jen radost z toho, jaký mají zvuk. A dost často začínají jeho knihy ve stylu, který by se hodil spíše k literatuře young adult. Ale nikdy to netrvá dlouho, vše si sedne a příběh i postavy rychle „dospějí“.

Stín leviatana i logiky

Pohár smrti jde ovšem minimálně na první pohled trochu jinou cestou a zdá se, že tentokrát svět a jeho krize nejsou natolik zásadní. Jako by si Bennett napsal jakousi hříčku pro chvíle oddechu. Je to prostě poctivá detektivka a autor nezastírá, že ústřední duo je pojaté dle slavných vyšetřovatelských dvojic, především Nero Wolfa a jeho asistenta Archieho Goodwina. Ana sice není obézní, ovšem excentrická je víc než dost; rovněž často odmítá opustit své obydlí a spíše jen analyzuje všechny informace, které jí Din opatří. A našly by se další podobnosti, byť mírně upravené (například co se týče gurmánských zvyklostí Nero Wolfa a Any nebo důležitosti květin). Jenže právě v tom spočívá vtip – napsat dobrou fantasy detektivku je velká výzva, málokdo se o ni pokusí a ještě méně lidí uspěje.

Dobrý detektivní příběh stojí na logice. Je přitom obtížné zakomponovat logiku do světů, v nichž fungují magie a nadpřirozené bytosti. Ano, i magie by měla mít svou logiku, ale běží o jiný typ logiky než u detektivek. Nadto: vzhledem k tomu, že se mnohdy pohybujeme ve světech, kde je možné vyvolávat mrtvé a komunikovat s bohy, je těžké přijít s případem, jehož řešení by bylo napínavé. Mnohem vstřícnější je v tomto ohledu science fiction, v níž existuje tradice prolínání obou žánrů. Klasikou jsou tak detektivní romány Isaaca Asimova jako Ocelové jeskyně a Nahé slunce, propojené se známým cyklem Já, robot, ale i řada knih řazených ke kyberpunku, například Když přitažlivost selže od George Aleca Effingera. A silnou detektivní linku má i sci-fi thriller Vichřice Waltera Jona Williamse.

Pro průnik fantasy a detektivky je vhodný takový svět, u něhož je magično svázáno pevnými zákony a projevuje se ideálně fyzicky. Bennett v tomto ohledu opakovaně exceluje a v Poháru smrti to dokazuje.

Ve fantasy se takových děl, jež stojí za zmínku, vyskytuje daleko méně. S detektivkou opakovaně koketoval Terry Pratchett ve svých románech o ankh-morporské Hlídce – někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Určitě si zaslouží obdiv za to, jak na Zeměploše díky veliteli Elániovi a jeho lidem postupně zapouští kořeny forenzní vědy, na druhé straně narazíme na přešlapy, jako je víra, že v očích mrtvého se zachová to, co viděl naposledy, nebo tiše přecházené vědomí toho, že je přece možné se na většinu pachatelů vyptat u Smrtě.

Nakonec je tedy pro průnik fantasy a detektivky vhodný takový svět, u něhož je magično svázáno nějakými pevnými zákony a projevuje se ideálně fyzicky. Bennett v tomto ohledu, jak už jsme uvedli, opakovaně exceluje. A v Poháru smrti to dokazuje. Chanúmská říše se drží pohromadě především proto, že brání lidstvo před leviatany – obřími monstry, která se s každým obdobím dešťů valí z hlubin moře. Říše proti nim postavila několik gigantických hradeb a kontinent tak rozdělila do několika okruhů – čím dále od moře, tím větší bezpečí.

Robert Jackson Bennett (* 1984), oceňovaný americký autor fantasy. Narodil se v Louisianě, vyrostl v Texasu; nyní žije s manželkou a dvěma syny v texaském Austinu, zdroj: Hachette Book Group

Jakkoliv jsou leviatani hrozbou, přináší i příležitosti. Právě díky podivuhodným účinkům jejich krve totiž Chanúmská říše začala ve velkém upravovat rostliny, zvířata a nakonec i lidi, aby byla obrana hradeb účinnější a život jednodušší. V podstatě běží o genetické manipulace. Něco, co má rozmanité důsledky, občas nepředvídatelné vedlejší účinky a především jasná pravidla, a přece zůstává dost prostoru pro geniální objevy.

Čtenářské potěšení z Bennettovy knihy přitom do značné míry pohání i objevování těchto úprav, v nichž můžeme nahlédnout jak cosi nám známého, tak věci zcela nové. Výhradně míra naší představivosti potom určuje, zda například věta „Slyšel jsem skřehotání hopuchy i tichý zpěv jasnohláska“ je nabita konkrétními barvami a zvuky, nebo ji budeme vnímat jen jako pro fantasy typickou hru s rádoby exoticky znějícími novotvary. Pro detektivní případy – jak inspirované dobou velkých detektivů spoléhajících na intuici a dedukci, tak pro v současnosti populární procedurálky – je tímto způsobem vystavěný svět ideálním podhoubím.

Uprav třeba trávu, nechej rašit strom

Dinios Kol je rytec – dokáže si pomocí pachových stimulů „vyrýt“ do paměti vše, co vidí a slyší. Tím je zajištěno, že Anagosa Dolabrová nemusí opouštět svůj domov, a přece dostane k dispozici všechny potřebné informace, aby mohla spustit své geniální dedukce. Zároveň zde máme postavu, která musí být posílána na rozmanitá místa a excesivně si vše prohlížet, což nás ještě více vtahuje do fikčního světa. Zmíněné úpravy rostlin zase vnášejí do děje specifickou vražednou zbraň. (Spory čili výtrusy rostliny, jejíž nekontrolovatelné šíření před lety vyhubilo celý jeden kanton, jsou teď v upravené podobě používány k vraždám konkrétních jedinců.) Vlastnosti jiných upravených rostlin umožňují sledovat stopy, které běžné forenzní vědy neumožnily.

Obálka českého vydání prvního dílu Ve stínu leviatanů. Originál vyšel počátkem loňského roku, letos v dubnu vyšel díl druhý, nazvaný Drop of Corruption, repro: Host

Nejde přitom o laciné prohlášení, že ta a ta rostlina detekuje třeba jed. Ano, i takové úpravy jsou v Bennettově světě možné, ale on raději pracuje s tím, že pokud po sobě spory zanechají stopy a někdo se odhodlá je odstranit, pozná se to například tak, že v důsledku nepředvídatelně otevřených dveří uhyne jiná, na výkyvy teploty citlivá rostlina – následně lze sledovat i to, kdo si kde objedná náhradu. Anagosa Dolabrová opakovaně zdůrazňuje, že nakonec je většina zločinů otázkou pohybu konkrétních věcí a lidí v konkrétním čase na konkrétních místech.

Skvělé na Bennettově detektivce je, jak se při identifikaci a analýze těchto pohybů používá jak tradiční logika, tak fascinující možnosti Chanúmské říše. Zároveň je zde dost místa pro lidské motivace a není třeba se uchylovat k metafyzice a kosmologickým hrozbám. Pochopitelně, i na ty může dojít v dalších dílech. Avšak Robert Jackson Bennett v Poháru smrti dokázal, že jakkoliv bude jeho zápletka mimo možnosti našeho světa, vždy bude neochvějně logická a nepřiblíží se k ničemu, co by zavánělo deus ex machina.