Koho ty kostry asi budou? Čtyři Češi v Americe a detektivové FBI

Česko-kanadský spisovatel Viktor Labský (* 1951) před lety knižně v ČR publikoval dvě povídkové sbírky a novelu pro mládež. Nyní se zde po dvanácti letech vrací na scénu románem Dál už to nepůjde (podle nakladatelského medailonu ovšem autor česky a anglicky napsal i další prózy a non-fiction texty). A spisovatelem rozkročeným mezi dvěma kulturami je i Vilém, jeden z protagonistů aktuálně publikované knihy.

Křehké kvarteto

Výchozí situace románu Dál už to nepůjde je následující: dvě dvojice se z Kanady vydávají v roce 2012 na roadtrip po severovýchodě USA. Zatímco Vilém s Miriam žijí v Montrealu, Zdeněk a Zdena museli přiletět z České republiky, aby se podívali na americkou přírodu a na den Zdeňkových narozenin vylezli na sochu Svobody.

Takřka od začátku to mezi čtveřicí jiskří, postavy na sebe reagují popudlivě, handrkují se o peníze, muži na sebe dělají ramena. Postupně se odhaluje, že jak Zdeněk se Zdenou, tak Vilém s Miriam – všichni už jsou v relativně zralém věku – spolu žijí celkem krátce a čtveřice se seskládala na základě dlouholetého přátelství mezi Zdeňkem a Vilémem. Ačkoliv: co to vlastně bylo za přátelství? Dozvíme se o něm velmi málo, například to, že se spolu muži v mládí poprali. Nicméně Vilém pozval Zdeňka na výlet po Americe…

Česko-kanadský publicista, překladatel, tlumočník a spisovatel Viktor Labský, foto: archiv nakladatelství Paseka

V jedné rovině vyprávění se tedy nepříjemné momenty koncentrují do drobných rozepří a uštěpačných poznámek. Zato v rovině druhé, odehrávající se o šest let později, jde o víc. U tábora, kde čtveřice výletníků a výletnic tenkrát strávila první noci, se totiž najdou dvě k sobě svázané lidské kostry – a my sledujeme pátrání černošského kapitána Williamse, který následně spojí síly s detektivem FBI Chovakem.

Viktor Labský rozehraje román vcelku slibně. Roadtrip je vděčný žánr, staří přátelé, mezi nimiž to jiskří, slibují množství zábavných i napjatých momentů. Od začátku je navíc zřejmé, že se ty dvě linie vyprávění propojí; můžeme odhadovat, jak a kdy k tomu dojde. Zároveň se však záhy začnou odhalovat i slabiny autorova přístupu, které postupně nad přednostmi převládají.

Únavné čekání na gól

Po několika desítkách z bezmála čtyř stovek tiskových stran se ukáže, že roadtripová linka je natahovaná. Labský popisuje kdejaké zastávky, kdejaké situace, které by mohly mít význam, kdyby se jednalo o cestopis, ne však o román s detektivními prvky. Kapitoly z oněch dvou časových rovin se střídají relativně rychle, některé čítají pouhé dvě tři stránky – jenže i tak si po přečtení mnohých z nich člověk říká: Vážně tu zrovna tuhle muselo být? V důsledku toho postupně ztrácíme zájem i o detektivní linku. Lze to přirovnat k tomu, když se hraje nekonečné prodloužení hokejového zápasu – třetinu, možná dvě, bez dechu sledujeme každou akci, která může klání „rychlou smrtí“ ukončit, ale když zápas sledujeme pátou hodinu, už jenom doufáme, že to skončí.

Obálka knihy Viktora Labského, repro: Paseka

K tomu připočtěme, že postavy se často chovají docela divně, aniž dost dobře víme, proč vlastně. Je tomu tak mimo jiné vinou zamlžené minulosti Viktorova a Zdeňkova vztahu – uvěřitelnosti těchto dvou postav by náhled do jejich vzájemné historie evidentně prospěl. Takhle se nelze zbavit dojmu, že tito dva muži by dobrovolně sotva byli ochotní strávit víc než týden v jednom autě. K tomu se Zdena podivně a protivně neustále ptá, kolik co stojí; sice se vyjeví, že autor s tímto motivem počítal do finále vyprávění, ale i to vyzní poněkud šroubovaně a podivně.

Nakladatelská anotace tvrdí, že dva „propojené příběhy ukazují, jak moc se během relativně krátké doby mohou proměnit nejen vztahy mezi blízkými lidmi, ale i poměry v zemi“. Ano, černošský kapitán si párkrát postěžuje, že s Donaldem Trumpem v Bílém domě je pro něj leccos komplikovanější, ale rozhodně nejde o společensko-politickou sondu, jak by se mohlo zdát.

Viktor Labský jako kdyby měl připravenou zápletku pro celkem slušnou detektivku a rozhodl se na ni navěsit další vyprávění, které nosil v hlavě. Výsledkem je sice čtivý a stylisticky slušný román, ale příběhově a významově rozbředlý a vyznívající do prázdna.