Před deseti lety zemřel Terry Pratchett. Přinášíme jeden osobní žebříček Zeměplochy

„Někdy si říkám, že by člověk mohl po Zeměploše bloudit celý život a stejně by neviděl všechno, co se tady vidět dá… Když si představím, že bych mohl umřít a nevidět všechno, co bych vidět mohl…“

Tak pravil Dvoukvítek, první zeměplošský turista. V širším slova smyslu měl pravdu. V tom užším bohužel víme, že ty kousky, které ve svých knihách popsal sir Terry Pratchett, procestujeme za pár let – nebo, pokud čtete opravdu intenzivně, za zhruba čtvrt roku. Ale můžeme se vracet. A coby celoživotní turista po zeměplošských pamětihodnostech mohu potvrdit, že ve světě, jenž se otáčí na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři galaktické želvy Velké A´Tuin, je opakovaně možné nalézt něco nového.
Věděli jste například, že poté, co před několika lety v Británii vzrostla inflace na 5,4 %, začala aktivistka v boji s chudobou Jack Monroe používat pro prokázání dopadu inflace na cenu potravin, a tedy na život lidí s nižšími příjmy, takzvaný „Elániův botový index“ – pojmenovaný po jedné z nejoblíbenějších zeměplošských postav?

Takhle zpodobnil Zeměplochu její proslulý ilustrátor Paul Kidby, zdroj: terrypratchett.com

Samuel Elánius totiž v románu Muži ve zbrani definuje svou botovou teorii sociálně-ekonomické nespravedlnosti: „Nakonec došel k názoru, že tihle bohatí jsou tak bohatí proto, že si mohli dovolit utrácet méně peněz. Vezměte si například boty. On si vydělal třicet devět tolarů měsíčně plus příplatky. Pár skutečně dobrých kožených bot stál padesát tolarů. Ale boty za přijatelnou cenu, takové, které vydržely sezonu, někdy i dvě, i když po tom, co se ošlapaly, do nich pekelně teklo, stály deset tolarů. Právě takové boty si Elánius kupoval a nosil je, dokud vydržely. Druhou sezonu už mívaly podrážky tak slabé, že i v mlhavé noci poznal podle dláždění, na kterém místě Ankh-Morporku se právě nachází. Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu, ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“

Zeměplocha prostě dalece přesáhla svět literatury. Následující žebříček zeměplošských románů je obsáhlý, ovšem ne vyčerpávající. Nezahrnuje totiž Pratchettovy knihy pro dospívající (Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci, série o Toničce Bolavé), ilustrovaného Posledního hrdinu ani nejrůznější almanachy či kuchařky. Domnívám se, že tyto tituly jsou takříkajíc jiný sport. Hodnotím tedy pouze klasickou řadu třiceti čtyř knih napsaných v letech 1983–2013.

A je to žebříček ryze subjektivní, formovaný kromě jiného i tím, že ve velkém jsem Zeměplochu „znovuobjevil“ v prvním covidovém roce. Mnohem více jsem si tedy všímal nejen humoru, ale i specifického smutku zeměplošských knih a vzteku na lidskou hloupost a malost, který je obsažen v řadě těchto románů. Naprosto chápu, že někdo může mít žebříček zcela odlišný od toho mého. Myslím však, že se shodnu se všemi čtenáři a čtenářkami, že nám sir Terry Pratchett chybí – a že dnes je jeho hlas ještě důležitější než před lety. Dokázal nás totiž nejen rozesmát nebo dojmout, ale opravdu z nás dělat lepší lidi.

Terry Pratchett 28. dubna 2001 před pražským knihkupectvím Krakatit, kde měl autogramiádu u příležitosti vydání překladu své knihy Kobercové, foto: ČTK – Stanislav Zbyněk

Terence David John „Terry“ Pratchett (1948–2015)

Narodil se v Beaconsfieldu, v nevelkém anglickém městě nacházejícím se asi čtyřicet kilometrů severozápadně od Londýna, v anglickém hrabství Buckingham. První povídku zveřejnil ve svých třinácti ve školním časopise. Ve městě High Wycombe studoval střední školu. V roce 1965 nastoupil na svou první novinářskou štaci, postupně vystřídal několik redakcí regionálních novin v jihozápadní Anglii.

V roce 1968 se Pratchett oženil a roku 1976 se stal otcem dcery Rhianny Pratchett (dnes je novinářkou se specializací na video hry  a autorkou fantasy literatury). První kniha, román The Carpet People, mu vyšla v roce 1971 (česky Kobercové, 1997). Novinářskou dráhu opustil v roce 1979, kdy se stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board. Protože v osmdesátých letech úspěšně publikoval další prózy, od roku 1987 se živil výlučně psaním.

Byl jedním z prvních spisovatelů, kteří k práci soustavně využívali počítače. A když se objevil internet, pochopil, že vznikl nástroj, který kromě informací může šířit i dezinformace. Byl vášnivým hráčem videoher a spolupracoval na vytvoření některých herních adaptací svých děl.

V roce 2007 byla Pratchettovi diagnostikována Alzheimerova choroba. 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl užívat titul sir. V témže roce oznámil, že chce podstoupit eutanazii dříve, než se nemoc dostane do kritického stadia. Nakonec v březnu 2015 na následky Alzheimerovy choroby zemřel. V srpnu 2017 byly na jeho přání zničeny rozpracované texty. Pevný disk z Pratchettova počítače byl přejet parním válcem.

34. Barva kouzel

(1983, česky poprvé 1993)

Začneme… nebo končíme? No, hele, prostě nejslabší Zeměplocha je hned ta první, publikovaná 24. listopadu 1983. Protože to prostě ještě není Zeměplocha. Je tu sice čaroděj Mrakoplaš, Ankh-Morpork, dokonce i patricij a Smrť, CO VŽDYCKY MLUVÍ TAKHLE, ale všichni jsou ještě nějak… jiní. Podívejte se někdy na první stripy s Garfieldem nebo na první animák s Mickey Mousem a porovnejte to s jejich ikonickou podobou. Tak to je Barva kouzel pro Zeměplochu. Plus takhle z odstupu vlastně ani není moc vtipná. Na druhou stranu: tenhle povídkový román je výborná hrdinská fantasy ve stylu třeba Fritze Leibera. A to je třeba ocenit.

33. Faust/Erik

(1990, česky 1996)

Problém téhle krátké knížečky je… že to je krátká knížečka. Geniální nápad, kde si mladistvý démonolog nevyvolá sírou páchnoucího démona, nýbrž zbabělého Mrakoplaše ztraceného v pekle, je ještě povýšená tím, že náš oblíbený „mák“ opravdu může dočasně plnit přání. A co se může v Pratchettově podání pokazit na klasikách jako žít věčně nebo potkat nejkrásnější ženu světa? Spousta věcí. A já bych byl vážně rád, kdybych se o tom dočetl na klasických třech až čtyřech stech stranách.

32. Pod parou

(2013, česky 2015)

Poslední velká Zeměplocha začíná skvělým nápadem, ale je extrémně poznamenaná Pratchettovým zdravotním stavem. Osobně bych řekl, že způsob, jakým se tu řeší dialogy a některé popisy, zachraňuje geniální Honza Kantůrek, který textu vtiskl jakousi ironickou čítankovost a styl slohových prací ambiciózních žáků základní školy. Jinak ovšem příchod parního stroje a první železnice na Zeměplochu trpí tím, že se zde honí příliš zajíců v zápletkách i myšlenkách. Na druhou stranu je Pod parou pořád špatná kniha hlavně proto, že naprostá většina zeměplošských titulů je skvělá. Jinak je to pořád něco, za co by většina pisálků a pisálek dnešních dnů prodala babičku s dědečkem i Mícou k tomu.

Zeměplošská ilustrace Paula Kidbyho, zdroj: terrypratchett.com

31. Lehké fantastično

(1986, česky 1993)

Podobný problém jako u Barvy kouzel a ještě jeden nový jako „bonus“. Zeměplocha se tu pořád teprve formuje, nicméně aspoň už je to zběsilá nálož nápadů a vtipů, jimž se směju i dnes. A poprvé se tu objeví barbar Cohen, který vážně ví, že nejlepší v životě není hnát před sebou nepřítele a slyšet nářek jeho žen, nýbrž nejlepší věcí je kvalitní měkký toaletní papír. A co je tedy tím „bonusovým“ problémem? Zatímco první polovina knihy je velká jízda, druhá se kodrcá a v cíli se zastaví ne vítězoslavně, nýbrž s úlevou, že už nemusí dál. Ano, Pratchett občas měl sklony k dýchavičnějším koncům. Na druhou stranu je tu možná nejlepší magický grimoár (kniha s popisy základních čarodějných praktik – pozn. red.) všech dob: Promyšlené kráčení v čase za pět minut dvanáct. A zrodí se nám Knihovník – mág přeměněný v orangutana s averzí k pojmenování „opice“ a s děsivou chutí na buráky a pregnantně komunikující pomocí slova Oook, případně Eeek.

30. Nadělat prachy

(2007, česky 2008)

Druhý román s profesionálním podvodníkem Vlahošem von Rosretem. Zde má za úkol dát do pořádku banku. Její ředitel je čokl. Hlavně v dobách finančních krizí je tahle kniha docela děsivá a hořce satirická – vypráví totiž o tom, kam můžou finance zavést lidi, kteří jim „rozumí“. Problém je, že zápletka je slabá a ze samotných bankovních reálií se Pratchettovi nepodařilo vytřískat tolik, kolik by šlo. Na druhou stranu díky za poznámku, že u „některých lidí dokáže mazanost po nějakou dobu do jisté míry zastupovat myšlení“. To je něco, na co bychom si měli dávat pozor.

29. Nevídaní akademikové

(2009, česky 2010)

Nejdelší Zeměplocha. V mnoha ohledech i nejnudnější. Dost záleží na tom, jestli máte rádi fotbal. Protože právě s ním tahle kniha stojí, kulhá i padá. Samozřejmě, fotbal není nikdy pouze o fotbale. A Zeměplocha nikdy není jen o Zeměploše, jenže… Liga mistrů to fakt není, mladý princi. Ovšem za geniální nápad považovat lze, že tým čutálistů dá dohromady Neviditelná univerzita. Takový Mrakoplaš najednou má opravdový důvod utíkat. A Knihovník jako brankář? Na Zlatý míč. Bohužel, opravdu si tu užijeme jen JEDEN zápas. To je na takovouhle bichli (592 stran v českém vydání) hrozně málo.

Rok 2009 – britská královna Alžběta II. pasuje v Buckinghamském paláci Terence Pratchetta na rytíře, foto: Profimedia/PA Images – Johnny Green

28. Magický prazdroj

(1988, česky 1995)

Jako dítě jsem knihy s Mrakoplašem zbožňoval, protože to byly parodie na fantasy takovou, jakou jsem miloval. Dnes mi to nestačí. Magický prazdroj je bláznivý, obsahuje pár skvělých scén, barbarskou kadeřnici Coninu a Knihovníka coby rambovského partyzána na Neviditelné univerzitě. A pochopitelně Zavazadlo na stovkách nožiček, které si produsává cestu Klačským kontinentem a dělá z ohrožených druhů druhy vyhynulé. Jinak však sejde z očí, sejde z mysli. Vlastně si na knihu vzpomenu jen tehdy, když si oblékám své oblíbené zeměplošské tričko se Smrtěm a jeho CATS, CATS ARE NICE… A pak ještě na hada, který krčí rameny, což je, jak jistě uznáte, na tvora, který žádná nemá, obdivuhodný výkon.

27. Zloděj času

(2001, česky 2002)

Pratchett si střihl parodii na kung-fu filmy a dal velkou roli Lu-Tzemu, který se míhá několika zeměplošskými romány coby vedlejší postava. Zlo tu zastupují už poněkolikáté auditoři reality. Jestli mě na Zloději času  bude něco bavit i za dalších deset let, tak dám ruku do ohně, že to bude riot, který nastane, když auditora odějete lidským tělem (takže ho vybavíte i chutí) a seznámíte ho s konceptem čokolády a nugátu. Jinak je tento román výjimečný tím, že pro něj naposledy kreslil obálku Josh Kirby. Práci geniálního výtvarníka nejlépe shrnul sám Pratchett: „Já jsem Zeměplochu vymyslel, ale Josh ji stvořil.“

26. Carpe jugulum

(1998, česky 2000)

K téhle knize mohu říct tři věci. Zaprvé: nejsem znalec hororů studia Hammer a Universal, takže jsem postřehl asi jen tak polovinu narážek. Pokud jste ve zmíněných oblastech naopak jako doma, katapultujte si poslední román o čarodějkách klidně o pět deset míst výš. Ta druhá věc: Bábi Zlopočasná tu jasně říká, co je hřích – když se začne o lidech přemýšlet jako o věcech. A třetí: v téhle knize se nachází vůbec nejlepší poznámka pod čarou od pana Kantůrka: „Víte, co znamená rčení ,Carpe diem!‘? Je to latinsky a znamená to ,Urvi den!‘ A ,iugulum‘ je latinsky hrdlo nebo chřtán. A kdo žije v Überwaldu? Došlo, moji milí? Došlo?“

Zeměplošská ilustrace Paula Kidbyho, zdroj: paulkidby.com

25. Podivný regiment

(2003, česky 2004)

Svého času mě tahle kniha až iritovala tím, jak tady jsou (skoro) všichni ženy v přestrojení. Po letech a druhém čtení se u Podivného regimentu pořád moc nesměju – ale už ne proto, že by se tu nevyskytovaly vtipy. Jsou tu, jenže trpké. Jako když nejlepší možnou kvalifikací na vojenského chirurga je být řezníkem. A všechna ta přestrojení? Jsou dotažená skoro k dokonalosti.

24. Pátý elefant

(1999, česky 2000)

Kniha, v níž se romány o Hlídce (Stráže! Stráže!, Muži ve zbrani, Nohy z jílu, Hrrr na ně) definitivně mění v romány o Elániovi (Noční hlídka, Buch, Šňupec). Schválně se podívejte, jak se tu pracuje s linkami, kde nám velitel chybí. Zároveň se tu Elánius dostává mimo svou komfortní zónu a je jmenován diplomatem. K čemuž dostane jedno zásadní ponaučení, které bohužel nijak nestárne: „Celý svět se dívá.“ – „Ano, ale nestará se.“

23. Poslední kontinent

(1998, česky 1999)

Zeměplocha se postupem času čím dál víc soustředila na Ankh-Morpork (s čestnou výjimkou Lancre), ale v jejích začátcích bylo součástí radosti objevování všech jejích podivuhodných a šílených zákoutí. A kdo je pro to vhodnějším průvodcem než později oficiálně jmenovaný profesor Neobvyklého a krutého zeměpisu, všemi opovrhovaný zbabělec Mrakoplaš? Tentokrát se dostane na zeměplošskou obdobu Austrálie a poznává, že tam opravdu existuje pár živočichů, kteří ho nechtějí zabít: nějaké ovce. Takže klídek a dávejte bacha na ptakopyska.

Sir Terry Pratchett 27. února 2011 v pražském Divadle v Dlouhé, které mělo na repertoáru adaptaci jeho knihy Soudné sestry, kredit: ČTK – Michal Kalášek

22. Šňupec

(2011, česky 2012)

Velitel Elánius je poslán na dovolenou. A co hůř, na venkov. Ale kde je policajt, tam je i zločin. Pratchett pozval na sklenku brandy a nějaké ty makronky Agathu Christie, P. G. Wodehouse a Louise de Berniérese (pokud znáte jeho povídky z anglického venkova, víte, o čem mluvím). Přidal svou sociální a humanistickou agendu, a pak už se jen bavil v místech, kde Elánius mírně nesouhlasí se stromy a všechno čvachtá. Zároveň je to poslední dokončená Zeměplocha. Ano, Pratchett potom napsal ještě pár knih, dokonce těch, co se odehrávají na světě neseném Velkou A´Tuin, ale na těch už vidíte, že jsou jen dopsané, nikoliv dotažené do konce. Rozdíl, který se špatně vysvětluje, ale který cítíte.

21. Buch!

(2005, česky 2006)

Vedle Noční hlídky nejdrsnější a nejtemnější thriller ze Zeměplochy. Elánius se dostává do Koumského údolí, legendárního bojiště, kde trpaslíci vlákali do pasti trolly a trollové trpaslíky a kde se od té doby koncentruje nenávist mezi oběma národy. Koumské údolí už tedy dávno není konkrétní lokace, nýbrž stav mysli. A Elánius musí ovládnout temnotu, aby zjednal nápravu. Na odlehčení je tu srážka Freda Tračníka s podstatou umění: „Umění je něco víc než jen součet jednotlivých komponentů, z nichž se skládá, desátníku. Jistě byste neřekl, že Cravattiho obraz Tři velké růžové ženy s jediným kouskem gázy je jenom spousta starých pigmentů!“

20. Pyramidy

(1989, česky 1995)

Kniha, u níž hodně závisí na tom, jak moc máte rádi starý Egypt (zde Mžilibaba), Řím (Tsort) a antické Řecko (Eefebe). Román se skvěle vystavěným zvratem a nelítostná satira na zkostnatělé rituály a staré muže držící moc kdesi v pozadí trůnu. Je vážně škoda, že se zrovna Pyramidy nikdy nedočkaly „volného“ pokračování.

19. Dámy a pánové

(1992, česky 1997)

V Lancre se chystá královská svatba a čarodějky u toho nemohou chybět. Bohužel ovšem právě tehdy dojde k invazi elfů – a ti na Zeměploše nejsou tolkienovští moudří a vznešení dobráci, nýbrž potměšilí parchanti pohánění sadismem. Jejich střety s Magrátou i se sokolníkem panem Červenkauvou jsou vážně skvělé. Své chvíle slávy ovšem zažije i kocour Silver. Ale hlavně tu arcikancléř Vzoromil Výsměšek prožije cosi, co shrnuje můj návrat k Zeměploše a k faktu, že skoro u každé knihy dokážu i po letech říct, co jsem dělal a s kým, když jsem ji kupoval a poprvé četl. Takže: „Právě jsem prodělal nádherný okamžik mlhavě nostalgických vzpomínek,“ pokýval hlavou Výsměšek. „Ne že by si toho někdo z vás, vy pakáži, všiml.“ Mládí, pokud to nevíte, je úplně jiná země.

V Zeměploše se vyskytuje více než tisíc pojmenovaných postav, tady jsou ty asi neznámější, zdroj: terrypratchett.com

18. Čaroprávnost

(1987, česky 1994)

Když se osmému synovi narodí osmý syn, stane se automaticky mágem. Paráda. Jednoduché pravidlo. Ale co když se osmému synovi jako osmé dítě narodí dcera? To pak zkostnatělou Zeměplochou docela zamává. Poprvé se zde setkáme s Bábi Zlopočasnou, toho času ještě samostatně, tedy bez Magráty a Stařenky Oggové. Je fascinující, že tahle kniha je z konce osmdesátých let, ale pořád by mohla vyučovat o emancipaci a feminismu autory a autorky narozené až po jejím vydání. Jinak tedy věčná škoda, že Pratchett později Čaroprávnost uzavřel do bubliny jakési alternativní reality, jejíž události jsou v pozdějších knihách ignorovány. Výměnný pobyt mágů z Neviditelné univerzity u Bábi, kde jí pomáhají vykopat místo pro novou kadibudku, si zasloužil rozvést…

17. Hrrr na ně!

(1997, česky 1999)

Víte, je to krásná myšlenka, že rozpoutat válku je prostě zločin a basta. A že někde se zvedne nějaký Elánius a se svými hochy a děvčaty povolá před spravedlnost ty, kdo za to můžou. A že se nakonec můžeme všichni sejít u nějakého toho zápasu v kopané. Kniha, v níž se hodně cestuje, ale ještě víc se odkazuje na první světovou válku a její zákopové boje (především v myšlení vůdců Ankh-Morporku, kdy čím větší ztráty, tím lepší strategie). Co však činí tuhle knihu opravdu nezapomenutelnou, to je malá anabáze lorda Vetinariho, seržanta Tračníka a desátníka Nóblhhócha, ve které si Pratchett vychutnal malost lidí, již mají PŘÍSPĚVEK, a takový ten každodenní, všeobecně přehlížený rasismus.

Související článek

Ten, který nám zprostředkoval nejen Pratchetta

• Viktor Janiš

16. Pravda

(2000, česky 2002)

V Ankh-Morporku začaly vycházet noviny a je jasné, že tiskařskými šotky upravený slogan „Pravda vyděsí“ vyděsí všechny, kdo nechtějí pravdu slyšet. Pravda je kniha, u které si představuju, že si ji začínající politici – podobně jako seriál Jistě, pane ministře – užívají s láskou a romantickým nadšením před spaním. Je to také zásadní kniha pro ertepli. Jo, pro ertepli. Si to přečtěte. Jo, a pokud uvažujete o tom, že pošlete děcko na internátní školu, tak vězte, že tam „malí, tlustí, pomalí nebo neoblíbení byli převálcováni, přesně jak to měla matka Příroda původně v úmyslu“.

15. Zajímavé časy

(1994, česky 1998)

Nejlepší román s Mrakoplašem. Reunion s Dvoukvítkem, který své zážitky z Barvy kouzel a Lehkého fantastična sepsal, a lidi si o nich četli a rozpoutali revoluci na Vyvažovacím kontinentu, jenž připomíná mix feudální Číny a šógunského Japonska. Pod kůži se vám dostane především využití piktogramu močící pes a agateánské nadávky. Vedle Mrakoplaše si příběh krade pro sebe Stříbrná horda – parta barbarských hrdinů v důchodovém věku (aneb pět set let koncentrovaného barbarismu). Horda mezi sebe přijala i jednoho neurotického bývalého učitele, jemuž slíbí, že s ním pohřbí všechny jeho nepřátele. Ano, 4. B čekají těžké časy.

14. Nohy z jílu

(1996, česky 1999)

Pratchett často opakoval zápletky. Tohle jsou v podstatě Muži ve zbrani 2.0. Ale taky je to román, kde se – slovy spisovatele Petra Brožovského – ze Sama „ten je hustej“ Elánia stal Sam „pokud se celej život budu snažit žít jako tahle legenda, bude na světě líp mně i lidem kolem mě“ Elánia. Nikde jinde Pratchett lépe nevystihl, že je třeba stát na straně chudých, slabých a poctivých už jen proto, že nejsou bohatí, silní a nepoctiví. Nebo vás snad neirituje, že žít ve slumech z vás automaticky dělá minimálně polozločince, ale vlastnit ve slumech celé ulice vás pasuje na oporu vyšší společnosti?

Související článek

Zeměplocha našla nejen hlas, ale i hudbu s kamením. Jan Vondráček čte Pratchetta

• Boris Hokr

13. Maškaráda

(1995, česky 1998)

Tohle je ta nenápadná Zeměplocha, kterou sice málokdo zmíní mezi nejlepšími knihami série, ale spousta z nás ji má mezi těmi nejmilovanějšími. Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová se vydávají do Ankh-Morporku a skončí v opeře, konkrétně si prožijí parodii na Fantoma opery. A zjistí, komu patří pejsek nade dveřmi, nebo si užijí úžasné scénky ve vyšší společnosti. Způsob, jímž Bábi dává své drahé Stařence „sežrat“, že vydala knihu receptů coby „lancreská čarodějka“ (takže by si je lidi mohli plést), je prostě úžasný. Navíc dává coby Esmeralda von Donnerwetter výtečné rady: abyste měli dobré vlasy, nesmíte mít ve vodě čolky, v černé můžete být matka představená i bordelmamá, protože je to jen otázka stylu a doplňků.

12. Muži ve zbrani

(1993, česky 1997)

Svého času román, který bych bez váhání označil za nejlepší Zeměplochu. Dnes mi zápletka už trochu drhne a co se humoru týče, některé jiné knihy s Hlídkou jsou o ždibec lepší. Přirozené pokračování Stráže! Stráže! nicméně pořád skvěle funguje díky chemii mezi starými členy Hlídky. Jedním z neprávem opomíjených hrdinů celé Zeměplochy se zde stává i troll Navážka. A dvoumetrový, trpaslíky vychovaný Karotka tu má některé ze svých nejlepších výstupů a zas a znova dokazuje, že máloco vyděsí lidi obtěžkané vinou víc než naprostá upřímnost a pravdomluvnost. Co tím, sakra, myslí, že když nedostane své odpovědi, tak prostě odejde? Co tím, sakra, myslí?!

11. Otec prasátek

(1996, česky 1998)

Kdybych tenhle žebříček psal o Vánocích, máme tu nejlepší knihu série! Ale Vánoce jsou jen jednou v roce a momentálně jsou daleko. Tedy pardon, přesněji svátek Prasečí hlídky. Román o tom, jak si auditoři reality najmou šíleného vraha Časnačaje, aby odstranil Otce prasátek (tedy zeměplošskou obdobu Ježíška/Santa Clause), je geniální a trochu té vánoční atmosféry vám vykouzlí pokaždé, když se začtete. Navíc je tu jedna zásadní pravda pronesená Smrtěm: LIDÉ POTŘEBUJÍ FANTAZII K TOMU, ABY BYLI LIDMI, ABY SE UDRŽELI V MÍSTECH, KDE SE POTKÁVÁ PADAJÍCÍ ANDĚL SE STOUPAJÍCÍ OPICÍ.

10. Pohyblivé obrázky

(1990, česky 1996)

Obálka českého vydání Pohyblivých obrázků. repro: ČT art

Na Zeměploše se zrodí film. Magie stříbrného plátna se ovšem v tomhle prostředí může stát branou pro věci z podzemních dimenzí, které hrozí pozřít svět. Než se tak stane, sledujte natáčení největšího spektáklu všech dob! Střed proti Okraji! Láska a Válka! Mluvící psi! Tisíc slonů! Opravdové hollywoodské polibky, jaké v našem Hollywoodu už nikdo nedělá! A nakonec únos orangutana na vrchol věže! Tahle kniha udělala pro lásku ke kinematografii a starému Hollywoodu víc než David Bordwell!

9. Čarodějky na cestách

(1991, česky 1996)

Obálka českého vydání Čarodějek na cestách, repro: ČT art

Jedna z nejhravějších Zeměploch. Obsahuje moře trefných postřehů o pohádkách a o tom, že dobré konce si musí lidi zařídit vždycky sami, jinak je to tyranie. Výborná je i narážka na Gluma, jakkoliv se jinak Pratchett přímému odkazu na Tolkiena vždy vyhýbal. Ale dost možná největší kouzlo téhle knihy spočívá v tom, že je opravdu o cestách. Poprvé jsem ji četl ještě jako dítě na malých autobusových nádražích při cestách napříč zasněženou Šumavou a dodnes ji mám jako jednu z prvních voleb, pokud dojde na přibalení čtení třeba do letadla.

8. Stráže! Stráže!

(1989, česky 1995)

Obálka českého vydání Stráží! Stráží!, repro: ČT art

Kdyby se hodnotila kvalita jednotlivých zeměplošských knih čistě nějakou formou smíchometru, je v čele dost možná právě tahle pocta všem nebohým strážným a gardistům, které POKAŽDÉ zmasakruje hlavní postava tradiční hrdinské fantasy. Hon na draka, návrat krále, vykoupení zlomeného a alkoholem zničeného hrdiny… a jedna z nejpragmatičtějších (Sam Elánius a Sibyla Berankinová) i nejromantičtějších (bahenní dráček Errol a saň) lovestory, jaké Zeměplocha stvořila. A na další level zábavnosti román povyšuje jeho česká audioverze skvěle načtená Janem Zadražilem.

7. Mort

(1987, česky 1994)

Obálka českého vydání Mortu, repro: ČT art

Ideální kniha pro první setkání se Zeměplochou. Smrť pokročil ve své fascinaci lidstvem tak daleko, že si pořídil učedníka. A ten pochopitelně jednu ze „zakázek“ pohnojí: zachrání princeznu a pak se začnou dít věci. Mort zrodil Zeměplochu, jak ji milujeme. Divokost a zběsilost prvních mrakoplašovských dobrodružství je zkrocená pevnou a promyšlenou zápletkou, postavy mají jasné motivace i hluboké emoce a zvláštnosti Zeměplochy se neomlacují čtenáři o hlavu, pracuje se s nimi subtilněji. Takže se dozvíme například to, že „bylo smutnou skutečností, že ty lodě, které z dálky vypadaly, jako že padají přes Okraj světa, nemizely za obzorem, ale skutečně padaly přes Okraj světa“. Plus právě tady ukazuje Pratchett svůj přístup k romantice. Že někomu zachráníte život, není důvod, abyste s ním byli ve vztahu. Jen je třeba si o tom promluvit jako dospělí lidé.

6. Zaslaná pošta

(2004, česky 2005)

Obálka českého vydání Zaslané pošty, repro: ČT art

Ano, všichni víme, že to „l“ v názvu je chyba. Nejlepší z pozdních Zeměploch. Vlahoš von Rosret potká anděla, který mu sdělí, jak to bude dál: buď zachrání městskou poštu a udělá z ní prosperující organizaci, anebo žádný Vlahoš nebude. Kniha je to skvělá díky naprostému vytěžení pošty, poštovních tajemství a mystérií, i díky kouzlu ztracených a znovunalezených (a hlavně po letech doručených) dopisů. A ovšem rovněž díky proměně hlavního hrdiny. Vlahoš se poprvé v životě začíná starat o druhé, přitom nepřestává být v srdci podvodníkem, takže jako první pochopí, kdo je mu protivníkem a že jejich střet bude především o tom, kdo dokáže ohnout realitu víc: „Člověk musel obdivovat způsob, jakým byla dokonale nevinná slova zdeformována, rozporcována, přemleta a zbavena svého původního významu a smyslu a vyslána šlapat špinavý chodník pro Nadosaha Pozlátka, i když slovo ,synergistický‘ bylo nejspíš děvkou už od začátku.“

5. Těžké melodično

(1994, česky 1998)

Obálka českého vydání Těžkého melodična, repro: ČT art

Uznávám, že z románů, v nichž je hlavní hrdinou Smrť, je tenhle asi nejhůře vystavěný a že jeho zápletku jsme už na Zeměploše měli dvakrát. Ale víte co? Těžké melodično je o rock´n´rollu – čili, jak říkají na Zeměploše, o hudbě s kamením. A já mám hudbu s kamením rád. Za milion narážek na rockovou historii, za děkana Neviditelné univerzity hudbou zraněného, za hit Nashledanou salamandře i za Smrtě na motorce téhle knize vše odpustím. A vždycky si vzpomenu na to hlavní: „Byla to hudba, která nejen jako by unikla odněkud z míst, kde byla dlouho vězněna, ale cestou ven ještě vyloupila banku. Byla to hudba s vyhrnutými rukávy a rozepnutým knoflíkem u límečku, která zvedala klobouk, široce se usmívala a kradla kolem stříbro… Kytara lkala jako anděl, který právě zjistil, že byl na té nesprávné straně.“ Mimochodem, existuje animovaná adaptace a Smrtě v ní namluvil sám Christopher Lee.

4. Soudné sestry

(1988, česky 1995)

Obálka českého vydání Soudných sester, repro: ČT art

Tímhle kusem Zeměplocha oficiálně vstoupila do svého zlatého věku (jenž skončil někde kolem Hrrr na ně!). Poprvé se tu představuje legendární trio Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová (dobře ví, že králíci mají své pro a proti) a Magráta Česneková. Taky je to geniální parodie na Macbetha a trochu i na Hamleta. U nás jí na oblibě přidalo i dlouhá léta hrané představení v pražském Divadle v Dlouhé.

3. Noční hlídka

(2002, česky 2003)

Obálka českého vydání Noční hlídky, repro: ČT art

Nejlepší zeměplošský román. Bez diskuze. Samuel Elánius se vrací časem, aby pomohl svému mladšímu já stát se dobrým policistou a přežít revoluci. „Pravda, Spravedlnost, Svoboda, Rozumně oceněná láska a Natvrdo uvařená vejce!“ Ano, barikády už se stavěly pro míň. Nejvtipnější kniha o tom, jak revoluce požírá své děti. I o tom, že někdy to bez revoluce, třebas poražené, zkrátka nejde. Pokud čekáte od Pratchetta jen smích, tahle kniha vám vyrazí zuby a nalije do chřtánu klystýr. Nejkrutější příběh, jaký kdy Pratchett napsal! Ale přestože budete místy brečet, budete se i smát.

2. Malí bohové

(1992, česky 1997)

Obálka českého vydání Malých bohů, repro: ČT art

Za normálních okolností kniha, kterou v rámci zeměplošské série stavím nejvýš. Příběh prosťáčka Bruty, jenž jako jediný věří ve svého boha Oma tam, kde všichni ostatní věří toliko v církev a mocnou kvizici. A právě k Brutovi jeho bůh promluví; bohužel toho času vtělený v jednookou želvu. Než román skončí, Bruta změní svého boha a bůh změní Brutu. A společně snad udělají ze světa lepší místo. Závěr přináší jeden z největších dojáků Zeměplochy, ale já bych vypíchl následující dialog mezi Brutou a Omem – a schválně si tipněte, kdo je tu kdo:

„Slyšel jsi někdy něco o Etice?“ ozval se po chvíli.
„To je někde v Jakazačistánu, ne?“
„Efebci se o to vždycky velice zajímali.“
„Třeba se to chystali obsadit.“
„Hodně o tom přemýšleli.“
„Dlouhodobá strategie, řekl bych.“

1. Sekáč

(1991, česky 1996)

Obálka českého vydání Sekáče, repro: ČT art

Román o tom, jak Smrť dostane padáka, ale nechají mu koně a kosu. Vlastně jsou to dva romány v jednom – ten druhý je genezí zrodu profesorského sboru Neviditelné univerzity, který sice nikdy nehrál hlavní roli, ale docela dost knih si ukradl pro sebe (třeba Poslední kontinent nebo Nevídané akademiky). Tady se snaží odlifrovat do zásvětí svého kolegu Rumpála Žičku, pro něhož si Smrť – logicky, neb má toho padáka – nepřišel. A někdy se tyhle dva romány docela bijou, to je pravda. Na druhou stranu, prostě nemůžeme žebříček Zeměplochy k desátému výročí Pratchettovy smrti uzavřít jinak! Jednak je to zatraceně dojemná meditace o životě i smrti, jednak: „Dokud nezmizí vlnky na hladině světového dění, lidé, kteří je způsobili, nejsou mrtví – dokud se nezastaví hodiny, které on natáhl, dokud nedozrálo víno, které ona nakládala, dokud nebylo sklizeno to, co oni zaseli. Říká se, že délka lidského života některých lidí je jen slupkou jejich skutečné existence.“