Seriál Dobrá znamení podruhé. Dá se říct: opět příjemný, ale nic víc

Román Dobrá znamení, který poprvé vyšel v roce 1990 (česky pak 1997), vypráví o tom, kterak se Nebe a Peklo rozhodnou konečně všechno odpískat a spustit Armageddon. Za pomoci Antikrista, který se bohužel a bohudík (ne)šťastnou náhodou nedostane do domácnosti významného politika, nýbrž k rodině žijící na idylickém anglickém venkově.

Sledovat debatu

Pravými hrdiny Dobrých znamení je ovšem zdánlivě nesourodá dvojice, která se snaží konci světa zabránit, protože má svět v jeho stávající – jakkoliv nedokonalé – podobě ráda. Na jedné straně je to démon Crowley, který v okamžiku své největší slávy například coby had ukecal Evu na jablko, nyní tyranizuje své pokojové květiny a rozhodně chápe song AC/DC Highway to Hell. Na straně druhé je to anděl Azirafal, jenž kdysi strážil Východní bránu Ráje a momentálně provozuje jedno útulné londýnské knihkupectví, kde se snaží neprodat jedinou knihu (má k nim velmi ochranitelský vztah) a poslouchá klasickou hudbu. Společně se postaví svým přímým nadřízeným a využijí k tomu všechnu svou prohnanost, dobrotu i sílu tisíciletí utužovaného přátelství mimo dohled autorit.

David Tennant v první epizodě druhé série Dobrých znamení, foto: Amazon Studios

Knihu sepsali na sklonku osmdesátých let Terry Pratchett a Neil Gaiman (v oněch časech především komiksový scenárista na vzestupu, na jehož první samostatný román si museli fanoušci počkat až do roku 1996). Jednalo se o jeden z těch vzácných případů, kdy dvě dost odlišné osobnosti vytěžily ze svého partnerství a přátelství maximum. Ostatně i když občas v rozhovorech a vzpomínkách určili, které scény měl kdo pod palcem – například Pratchett si uzmul popisy dětství na anglickém venkově a Gaiman jízdu Čtyř jezdců Apokalypsy – většinu textu stejně údajně napsal jistý Terryandneil. Jistě to byl fajn chlapík. V době, kdy vznikla seriálová adaptace, však z ikonického triumvirátu zbyl pouze Neil Gaiman – a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby měla hraná Dobrá znamení sílu a kouzlo originálu. Bohužel se někdy snažil až moc pietně.

Příliš uctivá adaptace

Problém první série Dobrých znamení tkvěl v tom, že to nejlepší, co obsahují, bylo už v knize. A v knize to mělo většinou skvělé načasování a gradaci. Za což vděčíme především Pratchettovi, který byl tehdy ten, kdo měl hlavní „editorské“ slovo (protože chápal literaturu lépe než Gaiman, který by měl naopak hlavní slovo v případné komiksové verzi). Bohužel, scény jako Crowleyho legendární jízda vstříc konci světa nebo popis Psa, jemuž vrčení začíná hluboko v hrdle a končí na vašem, v televizní adaptaci šustí papírem. Chápeme jejich vtipnost, ale doslova fyzicky cítíme, že jedou v jiném tempu, než vyžaduje seriál. Navíc první sezóna masivně využívala „vševědoucího“ vypravěče a vysvětlovala a dovysvětlovala o sto šest.

Jon Hamm v druhé epizodě druhé série Dobrých znamení, foto: Amazon Studios

Pravda, obsahovala i nějaké novinky – třeba úžasně arogantního, byrokraticky retardovaného archanděla Gabriela v podání skvělého Jona Hamma. K čemuž Neil Gaiman poznamenal, že vycházel z poznámek, které si s Terrym udělali, když zvažovali případné pokračování příběhu (k němuž nikdy nedošlo). Ve výsledku však seriál naplno bodoval jen díky různým vizuálním vychytávkám (od titulků přes flashbacky do minulosti obou hrdinů po krásně bizarního Belzebuba) a především zásluhou hlavní – Michaela Sheena coby Azirafala a Davida Tennanta jako Crowleyho.

Tahle dvojka se poprvé profesně letmo potkala při natáčení komedie Rozverná mládež v roce 2003 a dnes je považována za jeden z největších příkladů přátelství mezi herci. Ostatně v době covidové pandemie spolu vytvořili seriál Staged, kde hrají sami sebe. Zároveň oba několikrát vystoupili ve společných podcastech a prostě a jednoduše se našli v rolích anděla a démona, kteří se mají navzdory všem rozdílům opravdu rádi. Mimochodem, jejich vzhled v seriálu odráží nejen nadpřirozenou podstatu jejich postav, ale odkazuje i ke slavným promo fotkám Neila Gaimana a Terryho Pratchetta z dob, kdy byli na společném turné k vydání knihy.

V druhé sérii Dobrých znamení na sebe Sheen a Tennant opět v dobrém strhávají pozornost. A je lhostejné, zda se zrovna nacházejí v „současnosti“, kdy se na prahu Azirafalova knihkupectví objeví archanděl Gabriel zbavený své moci a vzpomínek, anebo v minulosti, třeba v bravurně přepáleném převyprávění toho, kterak Bůh zkoušel Jóba. V téhle biblické historce narazíme na geniální monolog Boha v hlasovém podání Frances McDormand na téma, že dokud Jób nestvoří velrybu, nemá nárok si na cokoliv stěžovat, i na opět krásně tupého Gabriela, který přece ví, jak přichází lidé na svět (protože byl u „toho“, takže žebra ven a šup, je tady člověk, že jo). Duo Azirafal – Crowley je tedy opět tím nejlepším, co Dobrá znamení nabízí. A vyvstává otázka, zda nabízí ještě něco jiného.

Shelley Conn ve čtvrté epizodě druhé série Dobrých znamení, foto: Amazon Studios

Podivně řídká zápletka

První série měla skutečný příběh, který se rozvíjel v několika liniích. Mohli jsme sledovat naše hrdiny, ale i mladého Antikrista nebo lidské postavy čarodějky a lovce čarodějek. Vše se doplňovalo a směřovalo k jasnému závěru, v němž byly navíc jasně známy sázky – a že byly sakra vysoké…

Kdežto druhá sezóna je z hlediska zápletky jednou velkou bublinou. Objeví se Gabriel. Nebe i Peklo po něm pátrají, aniž by bylo jasné, co z toho kdo bude mít. Azirafal a Crowley ho skrývají a snaží se zjistit, co se děje. Což mimochodem – pozor, spoiler! – odhalí v samotném závěru Crowley, když si odskočí do Nebe a prostě se zeptá, takže veškeré jejich pátrání v předchozích epizodách je k ničemu (kromě toho, že umožní hrdinům opustit Londýn) – konec spoileru.

Ve stínu ústředního dua existují i další postavy, lépe řečeno postavičky, které nemají šanci vyniknout. Týká se to mladé andělky poprvé vyslané na zem, démonky, která nahradila Crowleyho v jeho staré pozici a v jeho starém bytě (takže chudák démon nyní se svými květináči přespává v autě) nebo dvojice majitelek podniků, které by k sobě mohly cosi cítit.

Záběr ze šesté epizody druhé série Dobrých znamení, foto: Amazon Studios

Znovu se ukazuje, že Gaiman je sice geniální komiksový tvůrce a o chloupek méně geniální spisovatel, ale coby adaptátor (nebo někdy i ten, kdo je adaptovaný jinými) se drží toho, co už zná. Není náhodou, že komiksová verze jeho románu Nikdykde, jakkoliv ji napsal skvělý Mike Carey, je pouhou ilustrací původního příběhu, a že nejlepší filmová adaptace Gaimanových příběhů je film z roku 2017 Jak balit holky na mejdanech, který si z původní povídky bere opravdu jen základ.

Na druhou stranu, sledovat několik hodin Sheena a Tennanta, jak dělají cokoliv, nebo naopak nedělají nic a jen se špičkují, je pořád zábavné. A zábavné, v dojemném slova smyslu, je i to, kolik odkazů na svého přítele Pratchetta dokázal Gaiman i do druhé sezóny Dobrých znamení propašovat. Nicméně z kultovní knihy nedokázal udělat kultovní seriál. Je však vytrvalý. Vypadá to, že si dá i třetí pokus, ke kterému si připravil hodně zajímavou výchozí situaci… Tak snad za dva tři roky uvidíme.

Český plakát k druhé sérii Dobrých znamení, repro: Amazon Studios