Ponechat prostor pro nevědění. Lucian Freud v dánském Louisiana Museum of Modern Art

Tón výstavy, která trvá do 27. září, určuje citát: „Nic nikdy nic nesymbolizuje. Nikdo nic nereprezentuje. Vše je autobiografické a vše je portrét, i když jde třeba jen o židli.“ Ať už vědomě či nevědomě, malíř se tímto výrokem vymezil vůči rétorice svého dědečka, psychoanalytika Sigmunda Freuda, který svou teorii postavil právě na symbolech snů a libida. K jeho odkazu se Lucian nikdy přímo nevyjádřil, pouze sdílel, že si ho z dětství pamatuje jako svéráznou osobnost, s níž se mnoho nasmál.

Lucian Freud (1922–2011) se vyvíjel od kresby k malbě a výstava tuto logiku respektuje. V rané tvorbě převládají přírodní motivy, květiny a mrtvá zvířata, z děl sálá klid – a lidé se na nich vyskytují ojediněle. Dozvídáme se ohlasy na jeho vůbec první výstavu, jež se roku 1944 uskutečnila v londýnské Lefevre Gallery. Kritik Michael Ayrton napsal pro The Spectator: „Lidská forma ho přemáhá, protože ji není schopen pozorovat tak, jako mrtvé ptáky.“ Nelze se nepousmát – Freud se později vypracoval v jednoho z nejsvéráznějších portrétistů druhé poloviny dvacátého století, po boku Francise Bacona, Davida Hockneyho a několika dalších.

Freudovy začátky sem tam překvapí explicitně surrealistickým laděním – monstrózní zebra pozoruje oknem dění obývacího pokoje. Pro britského malíře to však byl hlavně experiment, mezikrok, aby primární napětí postupně přesunul do nitra člověka. Později dokonce označil surrealismus za nepotřebný. Prohlásil: „Co je víc surrealistické než nos mezi dvěma očima?“

Portréty zrozené fascinací

Dívka svírá kočku. Ustaraná žena přemítá pod peřinou hotelového pokoje, opodál postává v protisvětle temná mužská postava. Chlapec si podpírá tvář a s disociovaným výrazem ji deformuje. Zařazení Freudových obrazů bylo v době jejich vzniku řešeno nálepkou „realismus“, přinejlepším s přídavkem „psychologický“. V jistém smyslu totiž Freud skutečně navazuje na realisty, od Rembrandta a Velasquéze až po Chardina, Constabla, Courbeta – který se sám proti označení za realistu ohradil slovy: „Nikdy mi taková označení nedávala o věcech přesnou představu…“

Časem si kunsthistorici všimli, že to s Freudovými obrazy není tak jednoduché. Umělecký kritik australského původu Sebastian Smee, autor knihy Lucian Freud z roku 2007, píše, že charakterizování tohoto tvůrce coby realisty „nejzřejměji ignoruje prvek překvapení či odhalení, rozruch, které jeho obrazy způsobují“. Smee dokonce tvrdí, že Freudův realismus obrací naruby realismus 19. století tím, že ponechává prostor pro upřímnost nevědění. Otázku, čím tedy obrazy Luciana Freuda jsou, autor knihy dále neřeší. Pravděpodobně nelze odpovědět jinak, než že Freudova díla levitují kdesi v meziprostoru mezi realismem, hyperrealismem a existencialismem, přičemž nelnou k ničemu z toho s definitivností.

Lucian Freud: Autoportrét s hyacintem v květináči, 1947–1948, repro: © – Archiv Luciana Freuda. Všechna práva vyhrazena 2026 / Bridgeman Images

Je přirozené, když se umělcův život propíše do jeho tvorby. Milenky, děti, přátelé, lidé, které respektoval – ti mají v jeho obrazech své místo. „U koho jiného mohu doufat, že jej ztvárním s nějakou hloubkou?“ osvětloval to, že maloval právě je. Jeho jediným kritériem byla fascinace daným jedincem. Rozhodoval impulz, proto o své práci často hovořil jako o autobiografické.

Na vlivy prý nebyl prostor

Nejen lidé, ale i výjevy ze života, které na něj zapůsobily, zanechaly své stopy na plátnech. Při emigraci z Berlína potkal běžence z různých koutů světa, kteří odplouvali do Anglie – a dal jim prostor na jednom plátnu. V osmnácti letech impulzivně narukoval do obchodního loďstva. Plavil se v atlantickém konvoji, posádce nabízel tetování, ale jeho kariéra námořníka skončila dřív, než začala; kvůli zánětu mandlí byl služby nadobro zproštěn. Z té doby je znám obraz mladého stonajícího pacienta ve vojenské nemocnici.

Lucian Freud: Hotelový pokoj, 1954. Z autorovy výstavy v dánském Louisiana Museum of Modern Art, repro: © – Archiv Luciana Freuda. Všechna práva vyhrazena 2026 / Bridgeman Images

Součástí instalace v Louisianě rovněž jsou fotografie pomalovaných zdí jeho bytu, který byl současně ateliérem – samy o sobě tvoří dynamický obraz, jitřící fantazii. Z ponuré atmosféry se noří polonahý mistr, který hodiny, dny a měsíce upírá svůj pronikavý pohled k plátnu. Jeho persona oplývala tajemstvím, a zdá se, že v každém, kdo jej potkal, zanechal silný dojem.

V dětství spával ve stájích s koňmi a vysloužil si pověst, že umí komunikovat spíše se zvířaty než s vrstevníky. Chodíval za školu, a když ho otec přihlásil na prestižní Central School of Arts and Crafts, myslel si, že se tím něco změní. Jenže Lucian usoudil, že hodiny klasické kresby bude lepší vynechat – nelíbila se mu koncepce dozorování a nekonečného konzultování. Od jedné dívky v kavárně zaslechl, že existuje univerzita s jiným přístupem. Jednalo se o East Anglian School of Painting and Drawing v Essexu a vedli ji malíři Cedric Morris a Arthur Lett-Haing. Formální způsob výuky zavrhovali, naopak žáky podporovali v rozvoji jejich vlastních kreativních procesů, posílali je na výlety do přírody a své rady poskytovali až k hotovým dílům, a to pouze tehdy, pokud o to studenti sami požádali. Cedric Morris měl na Luciana velký osobnostní vliv. Později se Freud vyjádřil, že tehdy poprvé spatřil skutečného umělce, což však neznamenalo, že respektovaný pedagog měl na něho přímý umělecký vliv. „Moje metoda vyžadovala tolik koncentrace, že na vlivy nebyl prostor.“

Lucian Freud: Dívka s růžemi. Z autorovy výstavy v dánském Louisiana Museum of Modern Art, repro: © – Archiv Luciana Freuda. Všechna práva vyhrazena 2026 / Bridgeman Images

Divoká blízkost

Přesto existuje umělec, jenž ve Freudově životě sehrál klíčovou roli – Francis Bacon. U Freuda podnítil některé osobní i tvůrčí změny. Seznámili se ve čtyřicátých letech, Bacon byl o třináct let starší. Ve dne maloval jako maniak a po večerech a v noci pil jako maniak. Řešil na svých plátnech podobné psychologické jevy jako Freud, jenže k nim přistupoval svobodněji, abstraktněji, a inspiroval Freuda právě v tomto ohledu. Hodiny prosezené u pláten Luciana ubíjely: aby se mohl volněji pohybovat, začal malovat ve stoje – a už si nikdy zpět nesedl. Jemné, tenké štětce, jimiž ladil nejmenší detaily, vyměnil za hrubší a delší, které umožňovaly dynamičtější tahy.

S Baconem si byli velmi blízcí, Lady Caroline Blackwood dokonce uvedla, že v čase jejího manželství s Freudem (1953–1959) s nimi Bacon večeřel téměř každý den. Seděli si navzájem modely; Bacon vytvořil několik studií i obrazů Freuda, zato Freud zhotovil pouze jeden Baconův portrét, a ten byl ukraden z berlínské výstavy v roce 1988. Dodnes se nenašel.

Existuje mnoho teorií, proč jejich přátelství skončilo. Někteří historikové tvrdí, že roli hrála rivalita či ego (podle nich měl být lupičem portrétu sám Bacon). Jiní spekulují, že Baconova otevřeně homosexuální orientace konfrontovala Freuda s něčím, co si sám u sebe nechtěl přiznat. Freudův milostný život byl přitom notoricky bouřlivý, říká se, že počal nejméně třicet dětí, faktem je, že se přihlásil ke čtrnácti.

Lucian Freud: Reflexe (Autoportrét), 1985, olej na plátně. Z autorovy výstavy v dánském Louisiana Museum of Modern Art, repro: © – Archiv Luciana Freuda. Všechna práva vyhrazena 2026 / Bridgeman Images

Vrcholná fáze

Ke své vrcholné, nejuvolněnější výtvarné poloze se Freud dopracoval až ve zralém věku, po padesátce. Obnažená masitá těla leží na postelích, surová, bez nápadných odkazů k historii výtvarného umění, zkrátka taková, jaká jsou. Těhotná dívka nemůže spát, zezadu jí objímá odpočívající přítelkyně. Kyprá žena rozvalená na gauči si téměř nepostřehnutelně hladí prso. Do Freudových obrazů vstupuje jiný druh intenzity. Výrazy protagonistů ztratily dřívější pichlavost na pomezí děsu, která naznačovala pohnutou psychiku, a nabraly jakési smíření, oproštění.

Z téhož období také pocházejí pozoruhodná plátna, která působí na první pohled nedokončeně – z bílé plochy se vynořuje jen fragment, zbytek zůstal naznačen křídou. Výsledný dojem je klidný, abstraktní a odvážný, přitom obstojí jako suverénní umělecká díla; ostatně autor je v této podobě s oblibou vystavoval.

Lucian Freud v Londýně, rok 1997, foto: Magnum Photos / Profimedia – Fondation Henri Cartier-Bresson

Dlouho toužil portrétovat svou matku, ale její přehnaný zájem o něj ho vždy přiváděl do rozpaků. „Byla tak intenzivní, až jsem cítil, že to ohrožuje moje soukromí,“ vyjádřil se. Po smrti jeho otce však propadla matka (jmenovala se Lucie) depresím. Chtěla si vzít život, ale překazila jí to její sestra, která bydlela hned vedle a našla ji. Lucie ztratila veškerý zájem o cokoliv a paradoxně se tak stala dokonalým modelem pro svého syna. Maloval ji v průběhu osmi let, až do její smrti v roce 1989. Sérii čítající dvě desítky portrétů nazval Malířova matka. Za zmínku stojí obraz Velký interiér, Londýn W9 – Freudova milenka leží polonahá na posteli, pohled upírá do stropu a na křesle zády k ní sedí jeho matka, která má u nohou hmoždíř s černou křídou, jež autor přimíchával do barev. Obě jsou natolik ponořeny do vlastních myšlenek, až to působí, jako by o sobě ani nevěděly.

Další idea, kterou Lucian nemohl dostat z hlavy, bylo portrétování britské královny. Jednou požádal Buckinghamský palác, aby mu královna Alžběta seděla modelem v jeho ateliéru, což mu bylo striktně zamítnuto. Místo toho mu byl vyhrazen pokoj v londýnském Paláci svatého Jakuba, s doporučením, že portrétisté mívají obvykle dvě až tři sezení. Freud jich nakonec potřeboval dvacet! Zvolil natolik malý formát (23,5 cm × 15,2 cm), aby jej mohl v krabici od bot převážet taxíkem zpět do svého studia. Při sezeních spolu konverzovali, ale královna si všimla, že když Lucian hovoří, přestává malovat, takže se snažila zůstat potichu, co to jen šlo. Lucian jí vysvětlil, proč potřebuje tolik času: „Asi si myslíte, že jsem neuvěřitelně pomalý, ale jedu tempem 100 mil za hodinu, a pokud bych měl ještě zrychlit, tak se vybourám.“

Lucian Freud: Portrét Alžběty II., olej na plátně, 2001, 23,5 cm × 15,2 cm. Z autorovy výstavy v dánském Louisiana Museum of Modern Art, repro: a100 / Zuma Press / Profimedia

Když byl portrét hotový, Alžběta jej uvítala ve svém privátním pokoji. Lucian obraz položil na žluté křeslo, aby si jej královna mohla prohlédnout z odstupu. Usmála se na něj se slovy, že je to od něj velmi hezké a že ji bavilo pozorovat jej při míchání barev. Freud reagoval: „Kdybyste byla profesionální model, byla byste velmi žádaná.“

Ten portrét byl vůbec prvním, který kdy byl královně darován, a současně prvním, jenž se vymykal klasickému heroickému zobrazení monarchy. Nechává vystoupit lidskost této panovnice, nezastírá přirozené rysy zvýrazněné stářím – Freud před ním nezavíral oči. Veřejností byl portrét přijat jak s obdivem, tak s kritikou. Někteří tvrdili, že je v rozporu s formálním zobrazením monarchy, jiní, že posouvá jeho hranice.

Lucian Freud: Bella v tričku s Plutem, 1995 (lept). Z autorovy výstavy v dánském Louisiana Museum of Modern Art, repro: © – Archiv Luciana Freuda. Všechna práva vyhrazena 2025 / Bridgeman Images

Vlastní obraz

Umělec je zpravidla světem fascinován do té míry, že se opakovaně pokouší ho znázornit; při tomto úsilí ovšem vždy nějak zakopává i o svůj vlastní odraz.

Sám pro sebe se Lucian Freud stal tématem především v pozdnějším věku. Jeho obnažené autoportréty jsou nelítostně upřímné a zároveň plné ironie. Jako kdyby komunikaci se sebou samým částečně přenesl na plátno – jeho výraz je podezřívavý, vyzývající. Divák tuší v jeho očích otázku: Tak co ještě zvládneš?

V rozhovoru jednou řekl: „Úlohou umělce je člověka znepokojit, a přesto nás k velkému dílu přitahuje jakási mimovolná chemie, podobně jako loveckého psa, který zachytí stopu; pes není svobodný, nemůže jinak, cítí pach a instinkt se postará o zbytek.“