Pět parádních výstavních kousků ze současné Paříže: Rousseau, Lee Miller a ti druzí
Světová centra současného výtvarného umění jsou už dnes asi jinde než v kontinentální Evropě, nicméně co se výstav (a zejména umění dvacátého století) týče, zůstává francouzská metropole i globálně místem s jedinečnou nabídkou. Tady je procházka po pěti aktuálních expozicích, které rozhodně stojí za to.
Pochůzku výstavní Paříží na přelomu jara a léta 2026 začneme Henrim Rousseauem, pak se přesuneme k pozdnímu Henrimu Matissovi. Následovat bude americká fotografka Lee Miller, po ní pozornost obrátíme k britskému mnohostrannému umělci Brionu Gysinovi a výšlap završíme afroamerickým malířem Henrym Taylorem.
Celníkovy fantazie
Pařížskou výstavní událostí číslo jedna v těchto týdnech je retrospektiva jedné z nejsvéráznějších osobností spojených s avantgardou přelomu devatenáctého a dvacátého století, francouzského malíře Henriho Rousseaua (1844–1910), jemuž se pro jeho občanské povolání přezdívalo Celník. Kolekce je k vidění v Musée de l’Orangerie (v sálech o patro výš se ve stálé expozici nacházejí dva sály s Monetovými lekníny). Galerie retrospektivu pořádá ve spolupráci s Nadací Barnes ve Filadelfii, kde byla představena vloni.
Český návštěvník dostane hned při vstupu do instalace příležitost prožít si svých pomyslných pět minut zdravé národní hrdosti, neboť u vstupního textového panelu, seznamujícího s Rousseauovým významem a klíčovými momenty jeho života, visí umělcův slavný autoportrét zapůjčený z Národní galerie Praha. Většina děl pochází ze sbírek pařížského galeristy Paula Guillaumea a jeho amerického kolegy Alberta Barnese, avšak jednotlivosti byly svezeny i z některých světových galerií včetně Muzea moderního umění v New Yorku.
Retrospektiva je členěna tematicky. Začíná rodinnými portréty, v nichž – možná proto, že Rousseauovo nahlížení na svět bylo nevinné a rafinovaně insitní – malíř často zohledňoval děti. V kontrastu k tomu, a také k námětům zátiší a krajin, stojí oddíl obrazů s politickým či společenským podtextem. Ačkoli těchto pláten není mnoho, tak třeba dílo La Guerre (Válka) je přes své rousseauovsky naivistické provedení mimořádně působivé.
Návštěvnicky zdaleka nejvyhledávanější partií je samozřejmě ta s Rousseauovy výjevy z exotického prostředí – bujná fauna a výjevy z džungle, často s divokými zvířaty, vzájemně bojujícími či se požírajícími. Tato „exotika“ vrcholí výjevem pouště, tedy ikonickou La Bohémienne endormie (Spící cikánkou).
Na informačních tabulích, které jednotlivé oddíly doprovázejí, nechybí nejrůznější citace související s Rousseauem, včetně té nejslavnější, pocházející z banketu, který na počest svého svérázného idolu uspořádali v Paříži v roce 1908 tehdy mladí avantgardisté. Rousseau žil tak trochu ve svém vlastním světě. Mladí umělci jej sice obdivovali, ale zároveň si vůči němu zachovávali určitý nadhled. Rousseau tehdy na adresu sedmadvacetiletého Pabla Picassa, který stál na začátku své hvězdné dráhy, pronesl i tuto větu: „Já a vy jsme dva nejvýznamnější malíři naší doby – vy v egyptském stylu, a já v moderním.“
Autoportrét Henriho Rousseaua ze sbírky Národní galerie Praha na autorově retrospektivě v pařížském Musée de l’Orangerie, foto: AFP / Profimedia – Alain Jocard Poslední fáze Mistra
Výstava název Matisse 1941–1954, instalovaná v Grand Palais, přináší výběr zhruba tří set pozdních prací jedné z největších osobností francouzského malířství dvacátého století Henriho Matisse (1869–1954). Oněch závěrečných třináct let jeho života tvoří éru, v níž se umělec věnoval nejen klasické malbě a kresbě, ale také si pro sebe objevil techniku výřezů, respektive výstřižků z papíru pomalovaného obvykle jednou hutnou barvou. K výtvarníkově praktikování této techniky přispělo nejen vyústění jeho uměleckého názoru, ale také fyzická omezení daná pozdním věkem.
Výstava vznikla spoluprací Grand Palais a Centra Pompidou, jež se nachází v dlouholeté rekonstrukci. Otevírá ji řada barevně rozmáchlých obrazů, zejména zátiší a maleb interiérů. Matisse zde dosáhl zřetelné výrazové vyrovnanosti. Sice kdesi pod povrchem přetrvávala rivalita s Pablem Picassem, ta však jen „ochucovala“ jejich přátelství a oba bez ustání hnala k hledání co nejoriginálnějšího výrazu, což tato výstava jednoznačně potvrzuje.
V pozdější tvorbě, jak ukazují další sály, Matisse svůj rukopis cizeloval a minimalizoval. Je to patrné jak ve volné tvorbě, stále více směřující k vystřihování pro autora typických tvarů, tak například u knižních ilustrací. Jedním ze zásadních děl této éry je bibliofilské album Jazz z roku 1947, v němž výtvarnou složku doplňují umělcovy rukou psané myšlenky. Originálům z této publikace je věnována samostatná místnost s prostorově i světelně dokonale dotaženou instalací.
Výstava rovněž přibližuje například Matissovu výzdobu kaple ve Vence (levicový ateista Picasso mu ji velmi vytýkal) včetně návrhů kněžských ornátů, a vrcholí obecně nejslavnějším dílem pozdního Matissova období, totiž sérií Nus bleus (Modré akty). Jedno z děl této série je hlavním vizuálem výstavy a můžeme na něj v Paříži leckde narazit na reklamních plochách.
Návštěvnice si fotografuje obraz Nu bleu aux bas verts (1952) na výstavě Matisse 1941–1954 v Grand Palais v Paříži, foto: AFP / Profimedia – Anne-Christine Poujoulat Žena, která se neztratila
Dvě rozsahem sice relativně menší, ale to neznamená, že méně zajímavé výstavy nyní hostí Musée d´Art Moderne de Paris v Palais de Tokyo. Jednou z nich je komplexní pohled na dílo americké fotografky Lee Miller (1907-1977). Jde o přehlídku importovanou z londýnské Tate Modern. Ve vypovídajícím výběru zahrnuje všechny fáze autorčina obsáhlého díla, formálně i obsahově příznačného pro ty epochy, jimiž během života procházela. Expozice kombinuje chronologický i tematický přístup, neboť fotografka svůj autorský výraz měnila podle aktuálního dění a prostředí, v nichž se pohybovala.
Začínala jako fotomodelka – ztělesňovala archetyp emancipované, atraktivní a aktivní ženy. Na přelomu dvacátých a třicátých let se stala jednou ze žen náležejících k pařížskému surrealistického hnutí; v tu dobu je nepominutelná její spolupráce s vlivným fotografem a avantgardistickým experimentátorem Manem Rayem. Její tvorba dostala, jak bylo pro surrealisty příznačné, erotický rozměr; kromě toho ji začaly zajímat technické experimenty s médiem fotografie jako takové.
Mimořádně zajímavé jsou ukázky jejího díla z následujících let, kdy fotografovala pro časopis Vogue. Na fotografiích jak určených pro vnitřní magazínu, tak na jeho titulní strany pracuje nejen s vizáží modelek, ale vždy k nim přidává originální vidění poučené právě spoluprací s výtvarnými avantgardisty. „Pouhou“ módní fotografii tak jednoznačně povyšuje na umělecké dílo. Její výraz se zcela změnil kolem poloviny třicátých let, kdy se provdala a několik let žila v Egyptě – tamní odlišné prostředí její tvorbu výrazně ovlivnilo.
Začátek druhé světové války „převelel“ Lee Miller zpět do Evropy, konkrétně do Anglie, kde se jednak v anglické verzi Vogue vrátila k módní fotografii, jednak zachycovala válečné dění. Kromě například ruin v bombardovaném Londýně patří k nejcennějším snímkům její dráhy dokumentace zapojení žen do války – pro fotožurnalistické účely zachycovala zdravotní sestry nebo ženy pracující v protivzdušné obraně, ale také třeba stíhací pilotky.
Miller se zapojila do osvobozeneckého tažení krátce po vylodění spojenců v Normandii a v dokumentování postupu vojsk pokračovala až do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald, kde jako jedna z prvních obrazově zaznamenala tamní nacistická zvěrstva – sál s těmito snímky je umístěn stranou hlavního „proudu“ výstavy a výrazně jej označuje tabulka varující před drastickými záběry. Z válečné éry samozřejmě nechybí slavný snímek z mnichovského bytu Adolfa Hitlera, kde se sama fotografka nechala zvěčnit kolegou Davidem E. Schermanem ve „Vůdcově“ vaně. Poválečná léta trávila na britském venkově se svým druhým manželem a fotografie z této etapy mimo jiné zobrazují návštěvy jejich přátel z uměleckých kruhů, jako byl Joan Miró, Pablo Picasso nebo Dora Maar.
Lee Miller: Žena s rukou na hlavě (nebo účesem), Paříž, 1931. Z autorčiny výstavy v pařížském Palais de Tokyo, foto: © Lee Miller Archives England Drogy a střih
Na stejném místě, v Musée d´Art Moderne de Paris v Palais Tokyo, se představuje výstava Le dernier musée (Poslední muzeum) britského mnohostranného umělce Briona Gysina (1916–1986). Běží o první autorovu retrospektivu v Paříži. Gysin byl výrazně spjatý s americkou beat generation, jeho jméno se také vyskytuje mezi ubytovanými na pamětní tabulce v někdejším „Beat Hotelu“ v ulici Gît-le-Cœur v pařížské Latinské čtvrti, kde pobývali i Jack Kerouac, Allen Ginsberg či William Burroughs.
S posledně jmenovaným měl Gysin blízký vztah, který mimo jiné dokumentuje série společných stylizovaných velkoformátových fotografií. Byl průkopníkem metody takzvaného cut-upu, kdy psaný text rozstříhal na slova a sestavil je zcela jinak. U svých experimentálních textů využíval metody cut-up právě Burroughs, což výstava rovněž dokumentuje.
Dalším Gysinovým vynálezem byla Dreammachine, Stroj na sny – mechanický rotující válec s výřezy, z nichž jde ostré světlo; Gysin tvrdil, že pokud se k Dreammachine nakloníte se zavřenýma očima, umožňuje to vyvolat specifické vize. Každopádně sledování instalovaného exponátu není úplně komfortní a pro případného epileptika se dá za označit za vražedné.
Gysinova tvorba je rovněž dokumentována jeho díly vzniklými pod vlivem některých avantgard, zejména surrealismu, ale i spolutvořenými pod vlivem psychedelických drog. Kromě absolutních abstrakcí typu série Permutation I – IV nebo celostěnné Calligraffiti of Fire jsou neméně pozoruhodné i naopak téměř realistické obrazy inspirované Gysinovými pobyty v Marrákeši.
Brion Gysin: Beaubourg, 1975. Z autorovy pařížské výstavy Le dernier musée, repro: Musée d’Art Moderne de Paris Nový Basquiat?
Musée Picasso má nejen výbornou stálou expozici umělce, jehož jméno nese v názvu. Také pořádá podnětné výstavy současných umělců. Ta, která nyní obsazuje velkou část instituce, patří afroamerickému malíři Henrymu Taylorovi (* 1958) a nese název Where Thoughts Provoke (Kde myšlenky provokují). Ve třinácti místnostech najdeme zhruba sto děl tohoto výsostně zajímavého tvůrce.
I když Taylor tvoří i sochy a instalace, výrazně převažuje malba, konkrétně akryl, vesměs ve velkých formátech. Důvodem, proč si Taylora vybralo právě Picassovo muzeum, je určitě fakt, že americký umělec slavného Katalánce považuje za jeden ze svých vzorů. Což na výstavě dokumentuje nejen obraz From Congo to the Capital and black again, jakási Taylorova verze Picassových Avignonských slečen, ale také současná a „černá“ variace na Manetovu Snídani v trávě (u Taylora nechybí zakutálený fotbalový míč a opodál parkující automobil).
Henry Taylor má vůbec nadhled a smysl pro humor. Stačí pohlédnout na plátno Cicely and Miles Visit the Obamas; pro pochopení vtipu je ovšem dobré znát, že legendární trumpetista Miles Davis zemřel v roce 1991, tedy rok předtím, než si mladý právník Barack Obama vzal za ženu Michelle Robinsonovou, přičemž v té době nikdo nic netušil, asi ani Obama sám, o prezidentských ambicích; Cicely Tyson pak byla Davisova manželka.
Přes různé vlivy, které Taylor přiznává či mu jsou přisuzovány (například ozvěny hnutí takzvané Harlemské renesance), návštěvníka výstavy od začátku do konce neopustí jedno jméno: Jean-Michel Basquiat. Ne snad, že by jej Taylor kopíroval. Nicméně má podobná východiska i projevy. Jednoznačně navazuje na pop art (kupříkladu častým využíváním obchodních značek a log), důležitá je pro něho sociální a rasová tematika, využívá i nestandardní výrazové prostředky jako různé krabičky, láhve či průmyslové výrobky; a koneckonců i autorův malířský styl není úplně vzdálen basquiatovskému „ušlechtilému graffiti“. Henry Taylor je ze všech velkých aktuálních pařížských výstav pro mě osobně největším objevem.
Henry Taylor: We Were Framed, 2014. Z autorovy pařížské výstavy Where Thoughts Provoke, repro: © Henry Taylor – Courtesy the artist and Hauser & Wirth Autor je hudební publicista, šéfredaktor magazínu UNI.
