V obraze: Anonymní umělec TIMO dává nahlédnout do podvědomí, fotografka Bet Orten do traumat

Duše a prostředí pana „Neviditelného“

Říká si TIMO. Jeho díla jste možná zaregistrovali, i když výtvarné galerie nenavštěvujete pravidelně. Jde třeba o nápis „Neboj“ v pražském Karlíně, který zve do potemnělého a zdánlivě nekonečného podchodu. Nebo o úpravu loga na brněnské pobočce Sberbank na „Sebranka“, čímž poukázal na napojení banky na Rusko. A mnohé jiné nápisy, které by člověk v dané chvíli nečekal… Ale TIMO se také umí obrátit do sebe a v Galerii Uhelný mlýn v Libčicích nad Vltavou vystavuje tvorbu určenou pro galerie pod lakonickým názvem Bude.

Nicméně i ta aktuální výstava začíná ve veřejném prostoru, kde je TIMO „doma“ (to již přibližně od roku 1997). Už při výstupu z vlaku na libčickém nádraží se kousek od perónu, na jedné zdi, vyjímá nápis, který tam ještě nedávno nebyl: „Možná, že jde jen o nedoroz-umění.“ O pár kroků dál se umělec bez servítek ptá: „Proč to děláš?“ Právě v podobných vytrženích ze všednodenních automatismů je TIMO silný. Dokáže trefně a vtipně komentovat společenské nešvary, politickou situaci nebo poukazovat na místa, která by si zasloužila trochu péče. Sílu přitom získává zejména ve slovech, vizuální stránku upozaďuje. Pro význam sdělení žádné speciální výtvarné prvky nepotřebuje.

Výstava Bude v Libčicích nad Vltavou, foto: Galerie Uhelný mlýn

V galerii je tomu jinak. V ní si autor rovněž hraje se slovy, hlavními nositeli významu však jsou obrazy, sošky, vizuální kompozice. Slova je pak rámují. Těžištěm nynější výstavy jsou malé pokojíčky na zdech (ostatně vyskytovaly se i na autorově předloňské výstavě Mám kořeny v květináči v brněnském Domě umění). Jde prý o „průhledy do podvědomí“, pro něž tvůrce volí jednoslovná pojmenování jako Vánoce, Klid, či Doma nebo Příště. Třeba uvnitř Vánoc je schovaná prázdná židle, květník s rybí kostrou – vlastně takový vánoční stromeček – nebo dárek převázaný stužkou s Ježíšem. TIMO má zjevně své oblíbené motivy: výlevku, odšťavňovač nebo ucho používá nejen v těchto pokojíčcích, ale rovněž v kresbách či u drobných sošek vyrůstajících z květináčů.

Díky tomu, že „neviditelný“ tvůrce pracuje s motivy z každodenního života, neměl kurátor Jan Čejka problém zasadit je do netradičních prostor galerie. Výlevku v nadživotní velikosti například umístil vedle požární hadice, která je součástí běžného vybavení galerie. Stejně jako TIMO ve svých nápisech zapojuje do hry veřejný prostor, tak v instalaci společně zapojili i samotnou galerii. Proč by se nakonec i požární hadice nemohla stát uměleckým objektem?

Svou tvorbou TIMO vybízí diváky, aby se stali pozornými pozorovateli prostředí nejen kolem sebe, ale i svého vlastního vnitřního světa. Nepotřebuje velká gesta ani hodiny cizelování, aby dokázal přesně „bodnout“ do správného místa. Ve veřejném prostoru se mu to sice daří mnohem lépe a příměji, výstava odhaluje intimnější polohu jeho tvorby. A nechává nahlédnout i do toho, jak asi to vypadá u něj v ateliéru. Na jedné ze stěn vznikla nástěnka inspiračních zdrojů. Zajímají ho environmentální i politická témata, vychází z fotografií, novinových článků i z citátů. Je to tedy taková procházka po jeho vnitřním světě, asi i určitá možnost nakouknout mu pod ruce.

TIMO se sice nebrání otázkám novinářů, ale nechce se v médiích prezentovat běžným způsobem, kdy se zpovídaný nechá i vyfotografovat nebo natočit. Na Wikipedii o něm pár informací najdete, včetně roku narození (* 1980). Tvrdí, že na vernisáže svých prací nechodí. Řekla bych, že v jeho případě nejde o vytváření aury tajemného či nepolapitelného umělce, nýbrž o neokázalou potřebu neexhibovat. Sám říká, že jde hlavně o „obranu před egem.“ Vlastně si přeju, aby mu to vydrželo co nejdéle.

Pohled do výstavy Bude v Libčicích nad Vltavou, foto: Galerie Uhelný mlýn

Ženy, trauma, svoboda

Už před lety mi říkala, že všechno, co fotí, jsou svým způsobem autoportréty. Tenhle přístup jí zůstal. Teď má v pražské Chemistry Gallery svou dosud největší výstavu, nazvanou Tvoje krev / Moje růže.

Bet Orten již roky prostřednictvím fotografie ohledává, co vlastně znamená „ženská zkušenost“ nebo jak se do těla i do krajiny otiskují traumata. V Chemistry Gallery si však spolu a kurátorkou Karinou Kottovou zadaly těžký úkol: zabydlet tuhle bílou kostku, v jejímž druhém patře se nacházejí prosklené kanceláře. Obvykle tak téměř jakákoliv výstava, která se v této galerii pořádá, na mě působí spíše coby showroomový výběr z děl než jako uzavřený a jedinečný svět nesoucí své téma, svůj příběh, svoje poselství.

Bet Orten s kurátorkou tuto danost „neakceptovaly“: stěny galerie zaplnily velkoformátovými fotografiemi a doplnily je menšími tisky adjustovanými ve skle. Ze stropu pak spustily fotografie na textilu a vytvořily z nich jakousi chodbu vedoucí do červené chýše s kobercem a jediným autoportrétem fotografky, respektive: jde o fotografii její sochy (s odlitím plastiky pomohla sochařka Magdaléna Roztočilová). Těmito prostředky se Orten a Kottové podařilo galerii „zabydlet“ asi nejvíc, jak to její dispozice dovoluje. Přesto bych řekla, že takto intimnímu projektu by méně „showroomovitý“ prostor slušel víc.

Pohled do výstavy TVOJE KREV / MOJE RŮŽE, foto: Petr Kopal

Bet Orten absolvovala pražskou střední školu Michael zaměřenou na reklamní fotografii, následoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě, nakonec London College of Fashion. Půl roku asistovala americkému módnímu fotografovi Stevenu Kleinovi. Ačkoliv se dá označit za módní fotografku, její snímky nejsou prvoplánově módní, dlouhodobě srůstají s přírodou.

Kurátorský text prozrazuje, že „název výstavy odkazuje k silnému traumatickému zážitku z dětství, kdy se Bet bezprostředně setkala s obrazem sebepoškození a zranitelnosti nejbližší osoby“. Přímou ilustraci této události však hledat netřeba, neboť fotografka zpracovává traumata metaforicky. Například skleněnou instalací deseti fotografií, která zobrazuje pochod několika žen k Petrovým kamenům v Jeseníkách. Tohle místo lidem dříve nahánělo hrůzu. Věřili totiž, že se u něj slétávají čarodějnice. Mnoho žen za to zaplatilo životem. Fotografka se na místo vydala a nechala dnešní ženy volně procházet krajinou. Podobných svobodných gest zprostředkovává víc – jejím častým motivem je například žena cválající na koni s rozevlátými vlasy. Jindy je radikálnější; podobně jako kdysi zapálila svatební šaty, nyní se na jednom ze snímků ocitlo v plamenech křeslo.

Většina exponátů na výstavě Tvoje krev / Moje růže byla vyfocena na analog. Kinofilmová políčka na některých fotografiích i přímo přiznává. Její schopnost osvobodit fotografii z klasických černých rámů na stěně a dostat ji do prostoru je inspirující. Ve většině případů přitom volí způsob instalace, který působí přirozeně, nesamoúčelně. Ukazuje tak, že ani toto „staré“ médium nemusí zůstávat svázané tradicemi a konvencemi.

Pohled do výstavy TVOJE KREV / MOJE RŮŽE, foto: Petr Kopal

TIP ODJINUD: The Lure of the Image

Jak digitální obrazy formují naše vnímání světa, emocí i společenských postojů? To je téma výstavy The Lure of the Image v berlínské galerii C/O. Čtrnáct umělců z různých zemí otevírá témata sociálních sítí, seznamovacích aplikací, memů, ASMR videí, emoji či algoritmů, které určují, jaké obrazy a jak se k nám dostávají. Ty obrazy totiž nejsou pouhým prostředkem zábavy a komunikace, nýbrž i nástrojem, jenž ovlivňuje veřejné mínění a utváří kulturní i politickou realitu.

Například Švýcarka Zoé Aubry se v instalaci #Ingrid (2022) zabývá děsivostí systémového násilí páchaného na ženách. V projektu #dominicanwomengooglesearch (2016) americká umělkyně Joiri Minaya zpochybňuje stereotypní zobrazování ženského těla na internetu a odhaluje kolonizující a exotizující pohled, který vyhledávací algoritmy ještě více posilují. Nebo ve Švédsku narozená, ve Švýcarsku usazená někdejší studentka FAMU Jenny Rova v díle A MILF DREAM – My Matches on Tinder (2024) reflektuje vlastní zkušenost s online seznamováním. Ukazuje, jak intimitu, touhu i sebeprezentaci formují způsoby digitálního sebezobrazování.

Joiri Minaya, z #dominicanwomengooglesearch, 2016 © Joiri Minaya, foto: Maxime Boisvert