Rodinná sága na troskách bývalé Jugoslávie, to je Fíkovník Gorana Vojnoviće

Přestože ze slovinské literatury zná tuzemské publikum ve slušném rozsahu leda tak maximálně Draga Jančara, režisér a spisovatel Goran Vojnović u nás není úplně neznámý. Vyšly mu zde už tři knihy. Jak romány Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! (2009, č. 2011) a Moje Jugoslávie (2012, č. 2021), tak nyní vydaný Fíkovník (2016) přeložil Aleš Kozár, který poslední jmenovanou knihu doplnil i velmi dobrým doslovem. Všemi tituly se proplétají témata rozpadu Jugoslávie, dějin, paměti.

Ve Fíkovníku sledujeme převážně tři generace rodiny třicátníka Jadrana. Opouští jej žena, s níž vychovává malého syna, a zároveň pohřbívá dědečka Aleksandara. Ten na začátku románu staví dům v istrijské obci Momjan, tedy v oblasti, kterou po druhé světové válce opustila řada italských obyvatel. A opouštění je ústředním hybatelem tohoto románu.

Nejenže Jadrana opouští jeho žena Anja, rovněž otec Safet jej před lety opustil a i dědeček Aleksandar opustil svou ženu Janu, když byl přinucen odjet pracovně do Egypta.

Goran Vojnović (* 1980) z nastíněné konstelace buduje košaté vyprávění, jež nepostupuje lineárně. Vypravěčem je Jadran, který jako by skládal puzzle rodinné historie metodou pokus omyl. Přechází nejen mezi časovými osami příběhu, zároveň výrazně mění tempo vyprávění a rytmus řeči. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje v pasáži, kdy chrlí nekonečná souvětí v jednom souvislém odstavci táhnoucím se přes několik stránek. Nedá se říct, že by tato část patřila k nejpřesvědčivějším – je tažená poněkud na sílu, nuceně –, ale dobře ilustruje, že Vojnović se v mantinelech oblíbeného formátu rodinné ságy nedrží při zemi a namísto úhledné prózy, kterou bychom přečetli takříkajíc jedním dechem, nám nabízí něco jiného. Co přesně?

Rodák z Lublaně Goran Vojnović (* 1980), zdroj: Meridione, foto: Mankica Kranjecv

Ano, při skládání této románové fresky dojde na mnohé osvědčené šablony podobných próz. Konkrétní detaily plasticky zpřítomňují určitá historická období – třeba když se chce vypravěč poprvé vyspat se svojí budoucí manželkou a má sehnat matraci, hledá spásu v obchodě Top Shop. Rodinu poznamenají i mohutné společenské otřesy způsobené dramatickými politickými okolnostmi: Odchod Jadranova otce, který je původem z Bosny, od rodiny žijící v Lublani jde například ruku v ruce se vznikem slovinského státu, jak spolu s vypravěčem postupně zjišťujeme.

Jenomže: Podobně laděné prózy si obvykle vystačí s pouhými schématy, aby na nich ukázaly, jak byly dějiny neúprosné, a postavami těchto knih kroutí historické milníky jako korouhvičkami. Vojnović ale – jednoduše řečeno – klade větší důraz na to, jak dané události prožívají právě postavy. Historický rámec knihy je tedy nedefinuje, spíše je staví do situací, v nichž se jednotlivé figury projevují jako lidské bytosti – někdy suverénní, jindy nejisté, někdy pevné, jindy pochybující či chybující.

Z toho důvodu lze přimhouřit oči nad některými slabšími pasážemi. Dostatečně je totiž vyvažují jiné, v nichž autor působivě popisuje zkušenosti, které můžou lidé prožívat jindy a jinde. Například ve chvíli, kdy se téma odcházení projeví u Jadranovy babičky Jany, která začne přicházet o paměť.

Fíkovník není zrovna jednoduchá četba. Ne snad proto, že bychom se v jednotlivých liniích příběhu nebyli schopní zorientovat, nejde o prózu experimentující. Jen lze mít nad ní čas od času pocit, že vyprávění se vydává do mnoha směrů – a může vyvstat otázka, zda se jej do všech vyplatí následovat. Pokud si nicméně odpovíme kladně, odměnou jsou postupně se rozvíjející postavy, které se nehýbou po předem připravené dráze jako figurky na orloji, i když historické okolnosti jsou neúprosné.

Autorkou obálky je Nikola Janíčková; repro: Meridione