Satira Zešílet vypráví o spárech systému, který nás proti sobě poštvává

V Praze žijící slovenská filmařka Zuzana Piussi (* 1971) se proslavila zejména jako režisérka dokumentárních snímků odhalujících mechanismy politických institucí. V titulu Od Fica do Fica (2012) zachytila slovenské volby v letech 2010 až 2012. Natočila snímek o mocenských machinacích uvnitř slovenského soudnictví Nemoc třetí moci (2011), za nějž byla trestně stíhána. V jednom z dalších počinů – v Selském rozumu (2017) – se zabývala napojením bývalého českého premiéra Andreje Babiše na lokální zemědělství a podnikatele. Dokumentární stopa se proto výrazně zrcadlí v jejím hraném debutu Zešílet, kde svůj pohled tentokrát zaměřuje nikoliv na systém samotný, nýbrž na dopady jeho selhání.

Film sleduje čerstvě rozvedenou překladatelku Naďu (Ingrid Hrubaničová), která se během covidové pandemie přestěhuje s dcerou Taniou (Tatiana Marta Rehúšová) do zdánlivě vysněného bratislavského bytu. Počáteční idyla se záhy promění v noční můru: Naďa zjistí, že byt nad ní obývá nemocná žena s rakovinou mozku Valika (Jaroslava Sisáková), která matce samoživitelce a její dceři stěžuje život. Postupně stále více frustrovaná Naďa hledá pomoc u pověřených osob. Nikdo však nechce mít nic do činění s psychicky nemocným člověkem, a tak se z Nadiny snahy vymanit se z bezvýchodné situace stává absurdní sisyfovština.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Středostavovská úzkost

Zešílet pod drobnohledem kromě jiného ukazuje prapůvod společenských nesvárů. Nestojí za nimi rozdíly esenciální povahy, jak někteří mají tendenci vnímat stávající polarizaci, nýbrž chabé socioekonomické podmínky jednotlivých aktérů, kteří se nemohou spolehnout na nikoho jiného než na sebe. V podobném duchu, v jakém dokument Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic (2023) odbourává stereotypy o dvou covidových táborech v české společnosti, Zuzana Piussi mapuje stupňující se úzkost a bezmoc vedoucí ke ztrátě empatie a k nekontrolované radikalizaci u sociálně znevýhodněného jedince bez jakékoliv podpory.

Naďa je intelektuálkou ve středním věku, která si po nocích za pakatel přivydělává editací historické monografie. Jinak pokojná žena se nachází v nestabilní životní situaci a v důsledku opakujících se nepříjemností s nevyhovujícím bydlením se stává ztělesněním středostavovské úzkosti. Frustraci z pocitu existenční nejistoty si začne vybíjet na jedincích z okraje společnosti – na duševně choré ženě ze stejného domu, na niž nikdo nedohlíží, nebo na sousedce, která o patro výš pořádá orgie se skupinou bezdomovců.

Dcera s matkou si v pandemickém čase koupily stromek… Záběr z filmu Zešílet, foto: D1film

Motiv třídní příslušnosti a z ní vyplývajících privilegií je sice ve filmu přítomen, ale projevuje se nenuceně a často jako nepatrná součást humorných až absurdních situací. Ženě při domácích pracích pomáhá její dlouholetý kamarád Vlado (Vladimír Zboroň), který pracuje jako číšník v kavárně. Jeho zájem o Naďu nepadne na úrodnou půdu. Žena je totiž ochotnější odejít s leteckým pilotem, náhodnou známostí, jenže uniforma symbolizuje dobré sociální zázemí, zatímco Vlado je mužem, který i ve středních letech stále pracuje v gastronomii.

Protagonistka tak chvílemi působí pokrytecky, což postavě dodává na komplexnosti a Zešílet se díky tomu vyhýbá přílišnému moralizování. Naďa nechce vztah, tvrdí, že je moc stará, ale bezproblémové seznámení s pilotem to vyvrací. Je zklamaná tím, že ji při koupi bytu nikdo neupozornil na problematickou sousedku, sama však novým zájemcům při odprodeji lže, aby se co nejrychleji dostala z nepříjemné situace.

Autenticky působí výborný herecký výkon Ingrid Hrubaničové, z jejíhož pera pochází scénář k filmu. Herečka plynule přechází z poloh klidné ambivalence, kdy se v zátiší svého bytu tiše lepí na obrazovku počítače a nenápadně pokuřuje cigarety, k manickým projevům agrese, když sousedce vyhrožuje, že ji shodí z okna. Momenty stavů izolace a šílenství podporuje i kamerová práce Martina Štrby, která sází na množství nápaditě komponovaných průhledů a přeostřování zdůrazňující křehký aspekt Nadiny psychiky. Bláznovství Nadi přitom nevzniká z ničeho konkrétního, nýbrž nespecifikovaná forma bobtnající šílenosti je z postavy cítit od samého počátku filmu. Možná každý z nás takový potenciál v sobě má. Otázkou je, jestli budeme čelit okolnostem, které tomu dají volný průchod.

Dělá číšníka a je pro Naďu nezajímavý. Ingrid Hrubaničová a Vladimír Zboroň ve filmu Zešílet, foto: D1film

Variace na ženství

Navzdory silnému sociálnímu rozměru, který formálně podporuje i snímání filmu z ruky, se film Zešílet rovněž dotýká intimnějších poloh, jakými jsou nejbližší mezilidské vztahy, hledání vnitřní stability a identity. Naďa se musí starat o svého umírajícího otce, současně je samoživitelkou a sama sebe definuje jako „ochránkyni své dcery“. Jenže přítomnost dcery v životě Nadi působí pouze symbolicky, jako kdyby měla jen vzdáleně Nadě připomínat její roli matky. Přitom však Taniu opravdu horečnatě ochraňuje, což lze číst jako performativní snahu se nějak konkrétně definovat.

Film tak zobrazuje Naďu jako člověka, který sám sebe neustále hledá a odmítá se zařazovat do škatulek, které mu nadhazuje okolí. Konec, který spěje k narativu „a žili šťastně až do smrti“, však Zešílet svou absurditou podvrací a dodává dílu silné emancipační vyznění. V něm je Naďa možná nepředvídatelný blázen. Není ovšem v abnormálně fungujícím systému každý tak trochu šílenec?

Autorka je hudební a filmová publicistka.