Sergio Leone, evropský klasik westernu, skonal s ovladačem v ruce

Sergiu Leonemu (1929-1989) bývá někdy přisuzováno, že obrodil a zvěrohodnil westernové postupy. Opak je pravdou! Leone vytvořil další westernovou mytologii, pohrávající si jak s nejednoznačností postav, tak se svébytně modelovanou vypravěčskou strukturou. Leone věděl, že americký western padesátých let, jenž ve svých nejlepších dílech dospěl k hranici psychologického dramatu (kdy vnější žánrové zakotvení už bylo pouhou formalitou), se ve své konvenční podobě vyčerpal. Ital ještě nemohl tušit, že záhy se nová generace amerických filmařů vzepne k radikální očistě tohoto žánru, když se pokusí vyhmátnout historické kořeny událostí, které western opěvoval. Římský rodák jistě nepomyslel, že stojí u zrodu nového subžánru, někdy trochu hanlivě označovaného za spaghetti-western.

Českou televizí teď uváděný dokument Sergio Leone – portrét psance není první výpovědí o tomto tvůrci – už v dubnu 2001 ČT nabídla jiný jeho portrét. Nyní však francouzský režisér Jean-François Giré ve svém loňském, třiapadesátiminutovém snímku úzce propojil Leoneho soukromé osudy, zvláště pak z mládí a dospívání, s pozdějšími filmařskými aktivitami. Svá zjištění, vtělená do osvětlujících komentářů a proložená rozsáhlými ukázkami z Leonových děl, režisér Giré obohatil jak vzpomínkami samotného protagonisty, tak svědectvími jeho spolupracovníků (hudební skladatel Ennio Morricone, herci Clint Eastwood a Claudia Cardinaleová), profesních kolegů (režisér Luca Verdone) i filmových znalců (Noël Simsolo, jenž celé vyprávění scenáristicky spolukoncipoval).

Hudební skladatel Ennio Morricone a Sergio Leone, foto: © Louis Monier, zdroj: ČT

Sergio Leone se narodil do filmařské rodiny, matka byla herečkou a otec patřil k předním italským režisérům němé éry, jemuž se vymstilo to, že odmítl látku sepsanou samotným Mussolinim. Malý Sergio se prý naučil říkat dříve „klapka“ než „máma“. S partou pouličních mázlíků prožíval četná dobrodružství, vášnivě hltal comicsy, jejichž hrdiny živil svou představivost. Ale také se dovíme, jaké strachy jej pronásledovaly: z fašismu i z chudoby. Děsily ho i v dospělosti.

Po válce přerušil studia práv a začal pracovat u filmu. Scházelo mu odborné vzdělání, takže prošel nejrůznějšími asistentskými funkcemi, než se mohl posadit na režisérskou stoličku. Učil se za pochodu. Do tajů filmařiny jej zasvěcovali opravdoví mistři, třeba Vittorio De Sica při natáčení proslulého neorealistického díla Zloději kol (1948). Naučil se zvládat kompars v davových scénách. Podílel se například na přepisu Sienkiewiczova románu Quo Vadis (1951) nebo na biblické velkopodívané Ben Hur (1959). Údajně tu měl sám režírovat pověstný závod čtyřspřeží… Následoval první samostatně režírovaný film Kolos rhodský (1961), opět usazený do antických kulis. Uspěl a ke své malé radosti začal dostávat nabídky k obdobným dílům. Se svou manželkou Carlou tehdy čekal dítě, své rodinné zázemí chránil a považoval je za svůj středobod. Dokonce zvažoval, že opustí filmařinu – než se dostal k westernu.

Claudia Cardinalová během natáčení Tenkrát na Západě, režisér Leone je za ní, foto: www.bridgemanimages.com, zdroj: ČT

Zpočátku se za takový příklon možná styděl – proto si zvolil americky vyhlížející pseudonym Bob Robertson. Běžná divácká obec neměla postřehnout, že sleduje italský produkt. Ohlas hned prvního filmu Pro hrst dolarů (1964) byl nečekaný. Mlčenlivý hrdina (nebo mlčenliví hrdinové) na pomezí dobra a zla, obřadně pomalé vyprávění dlouho se osmělující k rozhodující řeži – to vše působilo neotřele. Leone si přitom nelámal hlavu s hledáním námětu, jednoduše jej převzal z Kurosawova samurajského dramatu Ochránce (1961). Tam hlavní hrdina rovněž zachránil utiskované nebožáky tak, že dvě konkurující si lupičské bandy poštval proti sobě a ony se zničily (a ani tam to nebylo původní, stejně je vystavěna jedna z Hammettových detektivek, Rudá žeň; avšak lze pochybovat, že kořeny takového nápadu lze hledat až v Goldoniho klasické hře Sluha dvou pánů, jak zazní v dokumentu).

Úspěchu dosáhl i následující Leoneův western Pro pár dolarů navíc (1965). Tajuplný a patřičně drsný nemluva, i díky němu získal mezinárodní věhlas americký herec Clint Eastwood, se objevuje také tady a Leone mu přisoudil notně svérázný zdroj obživy. Do rukou spravedlnosti předává zločince, na něhož je vypsána odměna, aby jej při nejbližší příležitosti osvobodil – a při další zastávce celý výstup opět zopakoval. Sem už proniká cynický humor, lakonické rozpravy mezi oběma protagonisty, nadsazeně chladnokrevné zlomyslnosti, které si postavy způsobují; to vše vytváří neopakovatelné kouzlo. Ani tato zápletka není zcela původní: použil ji Robert Aldrich ve snímku Vera Cruz (1954).

Henry Fonda a Sergio Leone během natáčení Tenkrát na Západě, foto: Associati & Archivi/Mondadori, zdroj: ČT

Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc lze považovat za jakési přípravné studie, při nichž si Leone čistil a ostřil nástroje. Skutečnou prubířskou zkouškou se stává následující Hodný, zlý a ošklivý (1966), rozehraný již na rozmáchlém pozadí americké občanské války, která co chvíli zasahuje do zpola groteskních, zpola vražedných potyček trojice protagonistů. Všechny spojuje jediný zájem – poklad ukrytý kdesi na hřbitově. Jenže navzájem soupeřící pistolníci (vedle Eastwooda poznáváme ještě Eliho Wallacha, proslaveného „záporákem“ Calverou ze Sedmi statečných, a Leea van Cleefa) se přitom potřebují, protože každý z nich zná jen část cenného tajemství. Zvláště okázalé, rituálně pomalé přípravy na trojpřestřelku v závěru jsou mistrnou ukázkou Leoneova stylu. Velké detaily přihmouřených očí či nehybné ruky chvějivě se vznášející poblíž pistole, jízdy kamerou obkružující jednotlivé aktéry zblízka i z povzdálí, vibrující hudba Ennia Morriconeho – to vše vytváří neopakovatelný styl, které své klasické, jakoby kanonické podoby dosáhne v eposu Tenkrát na Západě (1968).

Tady už uznávaný mistr získal záviděníhodné podmínky: natáčelo se v Americe a k dispozici dostal hvězdy: Charlese Bronsona, Jasona Robardse, Claudii Cardinaleovou a zejména Henryho Fondu v nezvyklé zabijácké roli. Mlčenlivá pomsta, svalování viny na jiného i vyřizování účtů se podřizuje skvostné dramatické konstrukci, která kombinuje netečné bezdějové průhledy s náhlou a překvapivou akcí. Hned úvodní nádražní sekvence, až okázale navenek netečná a bezdějová, ovšem vzápětí završená bleskurychlými výstřely, nastavila tempo, udržované až do samotného závěru. V našich kinech se bohužel promítala zkrácená verze, původní – téměř tříhodinový – rozsah zpřístupnilo až televizní uvedení.

Sergio Leone natáčí snímek Tenkrát v Americe, foto: Collection Christophell, zdroj: ČT

Pak už Leone, věnující se rovněž produkci, dokončil jen dva filmy. Westernovou řadu uzavírá neprávem pomíjený snímek Kapsy plné dynamitu (1971), zasazený do časů mexické revoluce a zkoumající dvojaké postoje mnohých jejích účastníků. S více než desetiletým odstupem přichystal další rozměrný projekt, příhodně nazvaný Tenkrát v Americe (1984). Je to časově rozvětvená gangsterská sága o kamarádech spojených přátelstvím již od dětství, přesto posléze rozdělených zradou a podlostí. V zámoří se také po dlouhou dobu uváděl ve zmrzačené, výrazně zkrácené podobě – a do Evropy se potom sjížděli američtí fanoušci, aby film spatřili v původním nesestříhaném tvaru. Česká televize jej poprvé uvedla teprve před jedenácti lety.

Leone pak chystal film odehrávající se za druhé světové války v obleženém Leningradu (měl se nazývat 900 dní), ale před natáčením zemřel. Zle se na něm podepsalo bezohledné jednání, s nímž se při dokončování Tenkrát v Americe potýkal, zhoršily se mu srdeční problémy. Transplantaci srdce odmítal, zcela ponořen do příprav dalšího vysněného projektu. Osudový infarkt jej téměř symbolicky postihl při sledování Wiseho filmu Chci žít! (1958). Prý ho odvezli do nemocnice i s televizním ovladačem pevně svíraným v ruce…

Sergio Leone, foto: Christophe d Yvoire – Sygma via Getty Images, zdroj: ČT