Série Redaktoři: Jak fungovala Ústřední redakce Televizních novin v osmdesátých letech

V „otéence“ pracovalo v osmdesátých letech na pět set zaměstnanců – z toho 70 redaktorů, 21 kameramanů, 12 režisérů, 28 produkčních; další desítky zaměstnanců tvořili střihači, zvukaři, hudební režiséři, grafici, fotografové. Stálý chod redakce zajišťovalo více než dvě stě technických pracovníků. Zejména v důsledku politických čistek po letech 1968/1969, kdy řada zkušených lidí byla vyhozena, se v počátečních fázích normalizace pohyboval průměrný věk zaměstnanců kolem třiceti let.

Související článek

Redaktorka Československé televize Eva Kotvová: V redakci bylo žen minimum

• Redakce

Čtyřicet štábů složených z redaktora/redaktorky, kameramana a zvukaře objíždělo služebními automobily tuzemské továrny, školy, úřady, zemědělská družstva či sportoviště. V každém kraji republiky fungovaly krajské a regionální redakce zaměřené na lokální dění. V zahraniční pak působilo dvanáct stálých zpravodajů. ČST je měla akreditované ve většině socialistických zemí včetně Kuby a Vietnamu (ne však v KLDR či v Albánii nebo v Číně). Redakce měla hrstku zpravodajů i na Západě – v Bonnu a v Paříži, vídeňský zpravodaj dojížděl z Bratislavy.

Znělku Televizních novin vídali diváci na svých obrazovkách denně. Přehled zpráv z 13. 2. 1986 odhaluje běžnou strukturu zpravodajství. To se skládalo z informací ze zahraničí zaměřených na úspěchy socialismu v SSSR, kritiku západní společnosti a také z domácího zpravodajství orientovaného na oficiální politiku KSČ, život pracujících a každodenní problémy. Pořad uzavíralo kulturní a sportovní zpravodajství.

Redaktoři a redaktorky byli dle své specializace rozděleni do pěti rubrik: zahraniční, vnitropolitické, kulturní, sportovní a do oddělení krajských redakcí a dopisů. Původní materiály byly doplňovány informacemi z tiskových agentur a záběry nakoupenými ze zahraničních televizí. Hlavními zdroji informací zůstávala Československá tisková kancelář (ČTK), Telegrafnoje agentstvo Sovjetskeho sojuza (TASS) a také Mezinárodní organizace pro rozhlas a televizi (Intervize), která zajišťovala sdílení mediálního obsahu napříč socialistickým blokem. Vlajkovou lodí redakce byly Televizní noviny, které měly představovat základní soubor informací nabízený divákům každý podvečer, a například v roce 1983 je sledovalo průměrně sedm milionů diváků.

V osmdesátých letech bylo televizní zpravodajství stále připravováno na analogové technologie. Výdobytek představovaly kamery s magnetickým záznamem obrazu. Psalo se na psacích strojích. Jak vypadala příprava Aktualit, pořadu zaměřeného na domácí událostí, zachytila kamera v roce 1986.

Osmdesátkové formáty

Televizní noviny doplňovaly zpravodajské pořady zaměřené dle práce jednotlivých rubrik. Pravidelně se na obrazovkách objevoval pořad Aktuality pokrývající témata z každodenního života v Československu, 24 hodin ve světě čistě zaměřený na zahraniční zpravodajství a Hospodářský zápisník věnující se úspěchům a problémům národního hospodářství.

Nepravidelnými programovými položkami byly diskuzní formáty Volná Tribuna a Kulatý stůl či cyklus oslavných medailonků vzorných pracovníků Portrét hrdiny socialistické práce. Zhruba jednou měsíčně vznikla Příloha TN jako dlouhá reportáž na dané politické a společenské téma. Existovaly i krajské magazíny.  

Televizní noviny, Aktuality, 24 hodin ve světě, Hospodářský zápisník, Týden v kultuře, Pražský večerník, Večerní zprávy. Ikonické znělky osmdesátých let v průběhu času.

Moderátor Josef Morávek v interview pro Týdeník Televize přiblížil tu práci těmito slovy: „Když moderátoři Televizních novin provázejí každý večer diváky událostmi dne, prezentují práci řady lidí. Televizní noviny jsou denně výsledkem kolektivního úsilí a moderátor, kromě toho, že výsledky tohoto úsilí dovádí do konce uvedením na obrazovky, koordinuje práci těch, kdo se na přípravě vysílání podílejí. Každý den přináší řadu událostí, více než jich z časových důvodů můžeme na obrazovky umístit. Kdyby se všechno, co bylo řečeno v jednom vydání Televizních novin, napsalo a otisklo, zaplnila by se pouze jedna strana novin.“

Jedna strana, jedna pravda

Morávek z pochopitelných důvodů vynechal činitel, jenž zcela zásadně vstupoval do přípravy zpravodajských pořadů a televizního vysílání obecně: zájmy komunistické strany.

Československá televize byla – až do listopadu 1989 – nástrojem ideologického působení a propagandy KSČ. Její činnost se odvíjela od pokynů nejvyšších politických orgánů země (Ústředního výboru KSČ), užšího vedení strany (předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ), komisí ÚV KSČ (ideologická, kulturní) a oddělení aparátu strany, jež měly ve své agendě činnost hromadných sdělovacích prostředků nebo vliv na ně (oddělení masových sdělovacích prostředků, oddělení propagandy a agitace, oddělení kultury). V programové činnosti se televize řídila usneseními stranických sjezdů, závěry plenárních zasedání ÚV KSČ a směrnicemi a usneseními vedoucích orgánů KSČ.

Podle zákona byla ČST provozně, ekonomicky a materiálně řízena vládou, avšak ideově (obsahově) a personálně (kádrově) spadala pod vliv komunistické strany. Ústřední ředitel Jan Zelenka byl členem nejvyššího orgánu strany – Ústředního výboru KSČ. Cesta od rozhodnutí stranického aparátu k realizaci na televizní obrazovce proto byla velmi krátká.

Základním programovým dokumentem Československé televize byl Ideově tematický plán. Ten po schválení Ideologickou komisí a vedením ÚV KSČ určoval hlavní úkoly redakcí i podobu vysílání. Každodenní politické řízení televize zajišťovala oddělení ÚV KSČ a Federální úřad pro tisk a informace, který posuzoval vhodnost obsahu před i po odvysílání a zpracovával analýzy pro stranické vedení.

Pro informování o stranických událostech, jako bylo zasedání Ústředního výboru KSČ, okresní a krajské konference strany či stranické sjezdy, sloužil takzvaný systém publicity. Z každé takové události připravili pracovníci KSČ vlastní zpravodajství, které po schválení tiskovou komisí KSČ předali prostřednictvím ČTK do redakce, kde uvedené materiály musely být – většinou nekrácené – přečteny divákům. Redaktoři tudíž často plnili úlohu „předčítačů“ stranických informací.

Média považovala komunistická strana za nástroj informace a propagandy. Vedení Československého svazu novinářů zadávalo redakcím tisku, rozhlasu a televize úkoly v závislosti na politických prioritách vládnoucí strany.

Z personálního hlediska se výběr vedoucích pracovníků řídil pravidly nomenklatury, která umožňovala KSČ, aby na odpovědných místech byli v drtivé většině straníci zcela akceptující politiku vedení partaje. O obsazení funkce ústředního ředitele ČST rozhodovalo předsednictvo strany, sekretariát schvaloval náměstky ředitele, ředitele studií, šéfredaktory a stálé zahraniční zpravodaje. O mnohém dalším rozhodovali tajemníci ÚV KSČ a krajských a okresních výborů, celozávodní výbor a výbory základních organizací KSČ v televizi. O výběru a přijímání vhodných řadových zaměstnanců rozhodoval kádrový a personální útvar.

Pokřivená etika

Angažovanost byla vyžadována i od „řadových“ televizních redaktorů. S trochou nadsázky lze říct, že měl být dobovým prototypem „supernovináře“ se schopností pracovat s informacemi, psát svodky a scénáře reportáží. Kromě toho musel dobře vypadat na obrazovce, umět vést rozhovor, moderovat pořad či vést diskusi před kamerou. Tato „ideální“ komplexnost jej povyšovala nad členy redakcí tištěných médií. Dle interní směrnice z roku 1988, jež se věnovala vzdělání redaktorů a redaktorek, měla jejich novinářské kompetence či jazykovou výbavu doplňovat detailní znalost marxismu-leninismu alespoň na úrovni absolventa Večerní univerzity marxismu-leninismu.

Zatímco stav odborných znalostí členů redakce byl ve zmíněném materiálu hodnocen jako výtečný, za problém bylo považováno, že více než polovina z nich nemá odpovídající politické vzdělání. Stranické orgány navíc požadovaly, aby většina zaměstnanců v politicky exponovaných redakcích byla členy KSČ a nepracoval zde nikdo s buržoazním původem.

Pozici, níž se zpravodajství nacházelo v roce 1981, shrnul pro Týdeník Televize tehdejší zástupce šéfredaktora, Karel Havlíček: „Naše obrazovka patří a musí patřit pracujícím tohoto státu. Kdo si to neuvědomuje – anebo spíše nechce uvědomit – musí tvrdošíjně zavírat oči před skutečností.“

Hostem pořadu Nad dopisy diváků byl v roce 1983 šéfredaktor Ústřední redakce Televizních novin Dušan Macháček. Vyjádřil se k tomu, jestli je zpravodajského obsahu na obrazovce dost a jaký má hlavní cíl.

Rozklíčovat motivace a myšlenkový svět členů tehdejší redakce lze dnes jen velmi obtížně. Jistě mezi nimi byli jak přesvědčení komunisté, tak kariéristé, kteří v angažovanosti chladnokrevně viděli výtah k prestižní práci, ale i zapálení žurnalisté, toužící v rámci existujících limitů vyrábět obsah zajímavý pro diváky.

Výše popsané propojení ČST s politikou komunistické strany může na první pohled působit tak, že jakýkoliv obsah nezkreslený ideologií neměl šanci proniknout na obrazovku. Z dnešního pohledu je však patrné, že mnozí z redaktorů se snažili skloubit dobově pokřivenou profesní etiku předpokládající, že novinář bude neochvějně angažovaný ve věci socialismu, s vlastními představami o tom, co je cílem žurnalistické práce. Výsledky této snahy nám mohou prozradit hodně nejen o době, kdy vznikaly, ale i o povaze této profese v diktatuře.