Série Redaktoři: Zahraniční zpravodajství čili tábor míru a socialismu versus prohnilý Západ

Televize sedmdesátých a osmdesátých let bývá často ztotožňována s hranými seriály, jež se těšily mimořádné oblibě a byly nasazovány v hlavním vysílacím čase. Zapnul-li si divák televizor ovšem o něco dříve, nemohl nenarazit na Televizní noviny, vysílané tehdy na obou existujících programech současně. Tento rituál podle dostupných informací praktikovala v osmdesátých letech zhruba polovina československé populace. Dosah a vliv Televizních novin je z dnešního pohledu těžko představitelný. Pořad měl být zdrojem informací o životě v Československu i za hranicemi – zejména ve východním bloku. Na rozdíl od Aktualit bylo součástí Televizních novin zpravodajství z kapitalistického Západu a také, použijeme-li dobový slovník, z rozvojových zemí třetího světa.

24 Hodin ve světě

Zpravodajská relace 24 hodin ve světě se vysílala na obrazovkách ČST mezi roky 1981–1990. Hlavním zaměřením pořadu bylo referovat o zahraničních událostech tak, aby odrážel priority československé diplomacie a stanoviska KSČ ke světovému dění. Pořad byl postaven na sovětském vzoru spočívajícím v komentování reportáží s globálním přesahem nejen redaktory ČST, ale i kompetentními hosty. V letech 1983–1988 průměrně pořad sledovalo 2 275 211 diváků.

Chválím Moskvu, ale těším se na Paříž

Jestliže předchozí texty série Redaktoři představily domácí zpravodajství osmdesátých let jako produkci, která do určité míry umožňovala kritické pohledy na socialistickou každodennost, v případě zpráv ze zahraničí byla situace zcela odlišná. Dokládají to nejen archivní materiály, ale i vzpomínky tehdejších členů redakce. Podle redaktora Jiřího Hrabovského si členové vnitropolitické a zahraniční redakce „museli dávat daleko větší pozor, aby neřekli něco, co neměli, nebo aby se nedostali do konfliktu s cenzurou, byli víc pod tlakem“.

Související článek

Redaktor Československé televize Oldřich Vejvoda: Byla zatažená doba a já byl její účastník

• Redakce

Novináři tak věděli, že s nástupem do zahraniční redakce se pojí i povinnost za každých okolností reprodukovat na obrazovce jazyk komunistické propagandy. Soupeření socialismu s kapitalismem představovalo konstantu. Výměnou za tuto loajalitu jim bylo umožněno pracovně navštívit místa, kam se většina občanů Československa neměla možnost podívat. Oldřich Vejvoda to komentoval lakonicky:

Televize mi dala šanci vidět svět. Když máte v jedné kapse letenku do New Yorku a v druhé do Paříže nebo Londýna, často slýchaná úvodní věta: Zprávy ze světa – Sovětský svaz… se vám čte snadněji.

Zprávy ze zahraničí tvořily podstatnou část stopáže Televizních novin. Role zahraničního zpravodajství ČST v propagandě, o čemž ještě bude řeč později, však netvořila jedinou složku této práce. Členové zahraniční redakce byli novináři, jejichž úkolem bylo odbavit nezanedbatelnou část zpravodajského programu. Podíl zahraničích témat v celkové stopáži zpravodajství se měnil s ohledem na aktuální dění ve světě. Například v období horké fáze války o Falklandy v dubnu 1982 tvořilo zpravodajství ze zahraničí mnohdy i téměř čtyřicet procent celkové délky večerních Televizních novin.

Hledání spřátelených sil

Výjezdům redaktorů a kameramanů předcházela důkladná příprava vycházející zejména z práce kolegů z Československého rozhlasu, Československé tiskové kanceláře (ČTK), případně z denního tisku (téměř výhradně z Rudého práva), a pak také ze zahraničních médií a literatury o dané zemi dostupné v ČSSR.

Cesta redaktora byla logisticky a finančně natolik náročná, že její příprava podléhala v běžném režimu schvalovacímu řízení trvajícímu tři měsíce. Například v roce 1979 zaplatila Československá televize za pobyt stálých redaktorů v „kapitalistických státech“ 1 880 000 Kčs a v socialistických zemích včetně SSSR 2 455 000 Kčs. Značná část této sumy byla navíc vyplácena v cenných devizových prostředcích, které československá ekonomika potřebovala například na nákup zahraničních technologií.

Specifickou složku práce představovalo technické zajištění výkonu profese. Poté, co se redaktor a kameraman ocitli na letišti v tisíce kilometrů vzdálené zemi, museli si zajistit sami ubytování a hlavně rychle navázat pravidelné spojení s pražskou redakcí. Nejaktuálnější komentáře k dění zprostředkovávali předtočeným telefonickým vstupem do vysílání, který byl často podkreslen pouze ilustračními fotografiemi dokumentačního střediska Československé televize.

Mezi první úkoly v nové zemi patřilo rychlé zajištění kontaktů, které měly redaktorům pomoci dostat se na zajímavá místa či ke klíčovým událostem. Pomocnou ruku obvykle podalo československé diplomatické zastoupení, které redaktory propojilo s místními levicovými či přímo na komunistické strany napojenými médii.

Například redaktor Alexandr Petrželka, který v polovině sedmdesátých let reportoval o dění z Karafiátové revoluce v Portugalsku, tvrdil, že mu oporou v rychle se měnícím dění byli jeho kolegové z redakce deníku strany Partido Socialista. Miroslav Žižka, působící v Německé spolkové republice, zase vzpomínal, že nejaktuálnější informace mu předávali sociální demokraté, komunisté či odboráři vždy ochotní postavit se před kameru a poskytnout rozhovor.

Zpravodajství offline

Natočený materiál běžně cestoval kapitánskou poštou. To znamenalo, že redaktor jej předal posádce letadla Československých aerolinií a na letišti v Praze jej vyzvedl řidič a transportoval na Kavčí hory. Takový postup byl relativně zdlouhavý. Oldřich Vejvoda pro pořad Redaktoři vzpomínal, že cesta v Paříži pořízeného filmového materiálu z jeho rukou na obrazovku trvala minimálně 24 hodin. Tento problém někdy a částečně řešila spolupráce s místní televizí.

Například v Moskvě měli zahraniční redaktoři z Československa a dalších zemí socialistického bloku možnost využívat nejen televizní studia, ale také střižny a další zázemí pro zpracování a odeslání materiálu do Prahy. Revoluční technickou novinkou byl v osmdesátých letech takzvaný unilaterál: redaktor namluvil svůj komentář na kameru v zahraničním studiu a jeho záznam byl přímo přenášen na Kavčí hory, kde byl zaznamenán, a ještě týž den odvysílán ve večerních Televizních novinách nebo v pořadu 24 hodin ve světě. Při práci v západní Evropě se však taková spolupráce značně prodražila.

Hlásím se z Berlína i Skandinávie

Potřeba přísunu informací ze světa si vyžádala vytvoření rozsáhlé sítě zahraničních zpravodajů. V osmdesátých letech měla Československá televize dlouhodobé zastoupení v Moskvě, Berlíně, Varšavě, Budapešti, Sofii, Bonnu, Paříží, Hanoji a Havaně. Základnu blízkovýchodních zpravodajů pak představovala Káhira. Redaktoři ve svých působištích žili i s rodinami a do Prahy se vraceli jen před koncem roku na bilanční hodnocení své práce s vedením Československé televize.

Zpravodajové měli poměrně široký akční rádius. Například berlínský zpravodaj referoval o dění v Německé demokratické republice a celé Skandinávii. Bonnský zpravodaj sledoval události v Německé spolkové republice i v zemích Beneluxu. Hanojský zpravodaj měl dokonce zodpovědnost za zprávy z celého regionu jihovýchodní Asie. Oldřich Vejvoda, jenž v letech 1983 až 1988 působil v Paříži, byl akreditován nejen ve Francii, ale také ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Velké Británii. A vyjížděl i na Blízký východ – natáčel v Íránu, Iráku, Alžírsku a v ČST rovněž platil za hlavního specialistu na Spojené státy. Rychlost, s jakou se v moderní společnosti odehrávají klíčové události, nemohla s tímto zajištěním ČST pokrýt z vlastních zdrojů. Značná část zahraničního zpravodajství proto byla sestavována na základě informací ČTK a zahraničních tiskových agentur a za použití materiálů zahraničních televizí.

Ambice národních televizních stanic podávat informace o světovém dění vedly již v počátcích televizního zpravodajství ke vzniku sítí pro výměnu zpravodajského materiálu napříč planetou. Pro východní blok fungovala organizace Intervize, jejíž centrum od šedesátých let sídlilo v Praze. Západní televize byly sjednocené v rámci Eurovize. Mezi těmito organizacemi probíhala výměna zpravodajských šotů, filmů, sportovních záznamů a dalších materiálů. Československé zahraniční zpravodajství pracovalo například se záběry americké CNN, britské BBC, ale i japonských novinářů.

Zpravodajové ČST považovali za čest, pokud se podařilo jejich práci uplatnit skrze struktury Intervize v zahraničí, zejména pak v kapitalistické cizině. Nicméně v roce 1984 si vedoucí pražské centrály Intervize Žanna Petrovna Fomina v rozhovoru stěžovala:

V jednom roce obdržíme od Eurovize asi osm tisíc materiálů. Z toho použijeme asi sedm tisíc. My rovněž odešleme přibližně stejný počet, ale Eurovize z nich použije jen nepatrný počet, přibližně tři sta až čtyři sta za rok. Tolik k otázce objektivní výměny informací o světě.

Tento povzdech dokládá soupeření o vliv v rámci studené války.

Sovětští přátelé a imperialističtí váleční štváči

Když v roce 1981 vznikl pořad 24 hodin ve světě, zaměřený čistě na globální dění, redaktor Jiří Jambor, který patřil k nejtvrdším ideologům mezi redaktory zahraniční redakce, o něm řekl:

(…) práce máme před sebou dost, jsme však přesvědčeni, že stojí za to se touto cestou ubírat, neboť jen tak, v neúprosném zápasu idejí, myšlenek a informací, který ve světě probíhá, je možné rozšířit pohled našeho diváka na události mezinárodního vývoje z hlediska zájmů naší vlasti jako pevné součásti světové socialistické soustavy.

Jambor se ani nesnažil předstírat, že divák, který si denně vyjma neděle zapne v deset hodin večer televizi a tento pořad bude sledovat, dostane objektivní informace o dění.

Československá televize – a zvláště její zpravodajská redakce – patřila mezi klíčové propagandistické nástroje režimu. Potvrzoval to i dokument Uplatňování Leninské zásady otevřené informovanosti veřejnosti, tiskem, rozhlasem a televizí, který roku 1987 schválil Ústřední výbor KSČ. Ani proklamovaná otevřenost a snaha demokratizovat média v období perestrojky nic nezměnily na tom, že tisk, rozhlas a televize byly vedením strany v první řadě vnímány coby prostředek k udržování diktatury. Dokument shrnuje úkoly médií do několika pilířů. Patřila mezi ně propagace úspěchů socialistického státu, podpora mírového hnutí, pozitivní zobrazení „pokrokového socialistického směřování zemí třetího světa“ a v neposlední řadě vyvrácení mýtů a iluzí o životě v kapitalistických zemích a USA.

Zahraničním zpravodajům bylo běžně doporučováno, aby se před odjezdem do oblastí s turbulentním politickým vývojem poradili s ministerstvem zahraničí ohledně žádoucího vyznění reportáží. Například v roce 1975 dostal blízkovýchodní zpravodaj Eugen Tchýn, který byl ovšem především kameramanem, zadání, aby „diváky informoval o vztazích mezi Egyptem a Izraelem z třídního pohledu a objasňoval úlohu Spojených států včetně jejich výrazného vměšování do celkové situace“. Naopak měl „ke vztahům Sýrie – Československo přistupovat na základě výsledků návštěvy H. Asáda v ČSSR“. Tchýn byl přímo instruován, aby „natočené materiály orientoval na podporu současné syrské zahraniční politiky, hlavně jejich vztahů se Sovětským svazem a dalšími socialistickými státy“.

Dočkej času jako Četka Tassu

Zpravodajství ze Sovětského svazu a socialistických zemí mělo jednoznačnou materiální i symbolickou prioritu. Zatímco v západní Evropě běžně pracoval úsporný tým sestavený z redaktora a kameramana, v Moskvě dlouhodobě fungovala detašovaná redakce, v níž působil vedle hlavního redaktora ještě ekonomický redaktor, kulturně politický redaktor, režisér a dramaturg, dva kameramani a sekretářka. Část osazenstva byla najímána přímo v Moskvě.

Udržování takto rozsáhlého pracoviště bylo značně nákladné: například v roce 1979 vyšlo na více než milion korun, což byly v té době velké peníze. Zároveň měli tito pracovníci nadstandardní podporu ze strany sovětské televize. Kupříkladu v roce 1981 se do televizního vysílání dostalo přibližně 23 hodin obsahu připraveného moskevskou redakcí. Československá televize navíc vysílala pravidelné zpravodajské pořady Svět socialismu a Dostaveníčko s přáteli zaměřené čistě na dění v SSSR a socialistických zemích. Přiznaně tendenční zpravodajství propagovalo úspěchy sovětské vědy, umění, průmyslu a plody úzké spolupráce zemí socialistického tábora.

Stejně jako zahraniční politika Československa, tak i zpravodajství ČST často bylo ve vleku Moskvy. Redaktor Oldřich Vejvoda vzpomínal, že mezi jeho kolegy kolovalo cynické pořekadlo „dočkej času jako Četka Tassu“ reagující na přímé přebírání zpráv ČTK z materiálů sovětské agentury TASS. Nicméně ti samí pracovníci, kteří tento postup ironizovali, ho ve své praxi uplatňovali. Zvláště pokud se ocitli před úkolem referovat o krizové situaci, která byla považována za politicky citlivou. Zcela zřetelně lze tento způsob práce sledovat krátce po havárii jaderné elektrárny v Černobylu na jaře 1986. Televizní noviny tehdy pouze přebíraly reportáže předtím odvysílané v sovětské zpravodajské relaci Vremja a redaktoři v Televizních novinách nemohli informovat podle svých představ, nýbrž museli pouze interpretovat agenturní zprávy ČTK a TASS.

I když zahraniční zpravodajství občas připustilo existenci problémů v socialistickém bloku, stále to byl Západ, odkud měla přicházet hlavní hrozba. Například 4. září 1981: Američané pokrytecky označují neutronovou bombu za humánní. Tato smrtící zbraň je specifickým příspěvkem prezidenta Ronalda Reagana k uvolňování mezinárodního napětí. Komentář byl ilustrován působivými plakáty globálního hnutí za odzbrojení zobrazujícími americký Pentagon pod pláštíkem smrtky. Zatímco sovětští diplomaté byli zobrazováni v rolích mírotvůrců, američtí či britští politici měli napětí stupňovat a vést svět do válečného hororu. Vedle Reagana byla symbolem západního zla britská premiérka Margaret Thatcherová – „Železná lady“ prosazovala svou „imperiálními choutkami vedenou vůli“ na mezinárodním poli stejně bezohledně jako vůči vlastním občanům v postupu proti odborářům a levicové opozici.

Úkolem československých redaktorů na Západě rovněž byla kritika pozlátka konzumní společnosti. Reportáže se často věnovaly životu nezaměstnaných, problematice strukturální chudoby, protestům proti zbrojení, stávkám a sociálním bojům tamějších odborářů či problematice rasismu v USA a Británii. Zobrazování života na Západě pracovalo se zdůrazňováním dvou základních motivů. Tím prvním byla sociální nerovnost mezi elitou a obyčejnými lidmi, o které se stát nedokázal a nebyl ochotný postarat. Druhým motivem byla permanentní nejistota související se životem v kapitalismu. V protikladu k tomu byl socialismus podle socialistické propagandy klidným a stabilním místem pro život. Spojené státy, Velká Británie či Německá spolková republika byly vykreslovány jako státy sociálního rozvratu.

Třetí svět jako bitevní pole studené války

V sedmdesátých a osmdesátých letech pokračoval rozpad koloniálních impérií, frekventovaným termínem té doby bylo národně osvobozenecké hnutí. Afrikou a Asií otřásaly krvavé občanské války, které se transformovaly do konfliktů, v nichž se zprostředkovaně poměřili hlavní aktéři studené války. Československá televize musela reagovat: zahraniční zpravodajové přinášeli alespoň základní informace z míst jako Angola, Vietnam, Palestina či Afghánistán. Válečné zpravodajství vyžadovalo vysokou míru osobního nasazení ze strany novinářů. Již zmíněný Eugen Tchýn, kameraman a specialista ČST na arabský svět a Blízký východ, svoji práci v roce 1984 popisoval:

Když má reportér v ruce kameru, zapomíná na strach. Jde mu o to natočit, ukázat divákům. A to opravdu musíte být při tom. Jíst rýži s vietnamskými partyzány, pít blátivou vodu z louže v etiopském Ogadenu nebo pochodovat pěšky řadu hodin pod žhavým africkým sluncem.

Jím zmiňovaní vietnamští partyzáni byli příslušníci komunistického severovietnamského Vietcongu, proti nimž bojovali vojáci americké armády a jihovietnamské vojenské jednotky. To naznačuje, na které straně podobných konfliktů československá média stála. Když v roce 1982 Tchýn reportoval z Bejrútu obléhaného a ostřelovaného izraelskou armádou, jeho sympatie jednoznačně patřily boji za osvobození Palestiny, což byla oficiální politika zemí socialistického tábora. Jedním z klíčových obrazů rozvojového světa byla solidarita s aktivisty národně osvobozeneckých hnutí, případně pozitivní reportování o československé pomoci při budování průmyslu ve třetím světě. Pozornost byla věnována například obnově nezávislého Alžírska po válce s Francií či hospodářské pomoci Čechoslováků v Nikaragui zmítané občanskou válkou.

Začátky Objektivu i objektivity

Relaci 24 hodin ve světě v programové nabídce doplňoval od počátku osmdesátých let pořad Slovem a kamerou s podtitulem Týdeník zahraničních zpravodajů, který byl v roce 1987 přejmenován na Objektiv (pod tímto názvem přečkal pád komunistického režimu a nástup demokracie a je vysílán dodnes). Tento formát naopak umožnil politické dění zanechat v pozadí a prostor na obrazovce dostaly příspěvky zachycující každodenní život v regionech, kde zpravodajové působili.

Například v roce 1984 se v něm objevila reportáž o hospodářské pomoci Kambodži, rozvrácené maoistickou krutovládou Rudých Khmérů. Reportáž o elektrárně rekonstruované československými dělníky v Phnompenhu zapadá do mediální kampaně na podporu Kambodžské lidové republiky, která s přispěním Sovětského svazu a zemí socialistického bloku nahradila Rudé Khmery. Spojenectví mezi Phnompenhem a Prahou se stalo jedním z klíčových témat televizní publicistiky z jihovýchodní Asie v osmdesátých letech.

Lesk a bída zpravodajů

Zahraniční zpravodajství v období pozdního socialismu a jeho role ve státní propagandě si zaslouží podrobnější zkoumání. Výměna kádrů po porážce ideálů pražského jara 1968 vedla k tomu, že do československých médií nastoupila řada mladých novinářů, kteří hned dostali šanci vykonávat práci, na niž by si v minulosti museli počkat řadu let strávených ve stínu zkušenějších kolegů.

Právě taková možnost se otevřela třeba před zmíněným Oldřichem Vejvodou. Ten do ČST nastoupil v roce 1971 a o necelý rok později už odletěl do Spojených států pokrývat prezidentské volby. V Československé televizi pak na různých pozicích zůstal až do roku 1990. Když ji ve svých dvaačtyřiceti letech opouštěl, měl za sebou – formálně vzato – kariéru, kterou by mu mohla závidět i řada zkušenějších novinářů. Navštívil desítky zemí, hovořil s významnými hráči politické, kulturní i průmyslové scény a zpravodajsky pokrýval důležité vojenské konflikty v Evropě i na Blízkém východě.

„Zahraničáři“ však jedinečné zážitky a nabrané zkušenosti museli něčím vykoupit. Práce redaktorů působících mimo Československo, a v kapitalistickém Západě především, byla pod drobnohledem bezpečnostních i politických složek. Zahraniční zpravodajové byli soustavně prověřováni. Než byli jmenováni do svých zpravodajských postů, museli být schváleni užším vedením KSČ, neboli museli být považováni za politicky naprosto spolehlivé.

Téměř samozřejmou součástí práce zejména na Západě působících novinářů byly kontakty s příslušníky StB. Pouhá přítomnost v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, kde lze nalézt řadu členů tehdejší zahraniční redakce ČST, pochopitelně nic nevypovídá o povaze této spolupráce, míře její dobrovolnosti či ochotě sdělovat StB informace.

Míra angažovanosti a zkreslení informací se pochopitelně napříč časem i jednotlivými reportážemi lišila. Rozdíly lze sledovat i v novinářských stylech jednotlivých redaktorů. Všichni z nich byli v první řadě novináři; bylo by proto nespravedlivé redukovat jejich kariéry na ty nejkřiklavější příklady propagandistických proklamací. Novinařina, a zahraniční zpravodajství obzvlášť, nemůže být v diktatuře a z povahy věci nezávislá, stává se součástí státní politiky a jejím komunikačním nástrojem. Řada novinářů tak na jedné straně měla ony „letenky v kapse“, na straně druhé svoji profesi vykonávala za cenu hraničních etických ústupků a s vědomím, že československé veřejnosti nepodávají o světě poctivý obraz.