Série Redaktoři: Být metr od života aneb Regionální zpravodajství Československé televize

Na jaře roku 1987 položil Dorian Hanuš z Týdeníku Televize regionálnímu redaktorovi z Hradce Králové Jaromíru Klokočníkovi otázku, co je na jeho práci zajímavé a čím je typický Východočeský kraj. Jeho odpověď možná trochu překvapí:

Musíme být metr od života. Být u toho, to počítáme mezi nejkrásnější momenty naší práce… Jediné typické pro náš kraj je to, že Východočeský kraj nic typického nemá.

Související článek

Redaktor Československé televize Jindřich Honzík: Haló, tady Liberec, slyšíš nás, Praho?

• Redakce

Zvláštní vyjádření. U čeho tedy východočeští reportéři chtěli být, když jejich kraj nevynikal v žádném směru? Přes možné pochybnosti považovalo vedení Československé televize (ČST) práci krajánků za závažnou. Měla potvrzovat zájem médií a potažmo i KSČ a státních úřadů o život všech občanů bez ohledu na to, jak moc je jejich bydliště či zaměstnání vzdáleno od Prahy či Bratislavy. Zároveň měla dokazovat, že všude se pracuje na rozvoji socialismu. Zpravodajství mělo vytvářet dojem, že brigádnická činnost je stejně hodnotná v malé pohraniční vísce jako na pražském Jižním Městě a že rituály potvrzující loajalitu myšlence komunismu jsou důležité kdekoliv. Právě proto od sedmdesátých let vznikala síť krajských a regionálních redakcí televizního zpravodajství.

Ukecat řidiče, aby vzal materiál busem

V roce 1963 fungovaly krajské redakce v Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Českých Budějovicích. Na konci osmdesátých let bylo krajských a regionálních redakcí téměř třicet. Tato pracoviště doplňovala práci televizních studií v Praze, Bratislavě, Ostravě a Brně. Normalizační posilování regionálního zpravodajství bylo vysvětlováno coby nutný krok k tomu, aby hlas v médiích dostali běžní lidé žijící „venku“, spojení s poctivou manuální prací. Zároveň stát věnoval rozsáhlé prostředky na zkvalitnění života v periferních regionech a vedoucí funkcionáři se to snažili zdůraznit ve státem kontrolovaných médiích.

Regionální zpravodajové přitom často pracovali v provizorních podmínkách. Například redakce v Liberci, která vznikla v polovině sedmdesátých let, měla původně pouze dva zaměstnance: kameramana a redaktora, v jehož bytě ve svých počátcích de facto sídlila. Technicky se jejich práce podobala podmínkám, v nichž působili zahraniční redaktoři tisíce kilometrů od ústřední redakce na Kavčích horách. Tehdejší technologie totiž neumožňovala přenos informací mezi Českými Budějovicemi a Prahou, podobně jako to tehdy nebylo možné mezi Prahou a New Yorkem. Krajští redaktoři proto posílali natočený materiál „kapitánskou poštou“ stejně jako jejich kolegové v zahraničí, ale místo pilotovi letadla předávali materiál řidiči linkového autobusu ČSAD. Ten jej pak na jednom z pražských nádraží odevzdal televiznímu kurýrovi. K vynálezu „autobusové spojky” se hlásí redaktor Jindřich Honzík, který to v rozhovoru pro pořad Redaktoři komentoval lakonicky. „Za cigára jsme ukecali řidiče, aby to vzal autobusem do Prahy, čímž televize ušetřila spoustu peněz i času.“ Aktuální informace z regionů redaktoři divákům sdělovali telefonickými vstupy do vysílání zpravodajských relací.

Mapa s rozmístěním zpravodajských pracovišť v ČSSR, zdroj: diplomka Jindřicha Honzíka

Náš kraj

Pod titulem Náš kraj byly mezi roky 1977–1980 vysílané krajské zpravodajské magazíny. Formát vycházel z pořadu Oblastní televizní noviny vysílaném poprvé v roce 1968. Cílem krajského vysílání bylo divákům nabídnout pohled do dění v regionu, upozorňovat na úspěchy místních podniků a organizací stejně jako na přetrvávající nedostatky. Reportáže z regionů byly dobově považovány za důležitou součást domácího zpravodajství. V letech 1985–1988 průměrně pořad sledovalo 740 255 diváků.

Vysokoškolská učebnice pro budoucí televizní žurnalisty z roku 1986 studentům vštěpovala, že „v dramatech člověka, v dramatech všedních dnů – zcela konkrétních, každodenních lidských situacích, je vždy skryta ona žijící a životná podstata, která evokuje i předjímá společenský vývojový pohyb. A tu by měl každý žurnalistický projev zprostředkovávat“. Krajánkům ani nic jiného nezbývalo. Většinu času trávili natáčením rozhovorů s dělníky velkých i malých závodů v kraji či s místními funkcionáři, nebo zachycováním atmosféry lidových veselic, regionálních sportovních utkání, aktivit místních spolků myslivců, zahrádkářů a včelařů či komentováním výsledků „dobrovolnických“ Akcí Z. Například v říjnu 1987 byla ve zpravodajském pořadu Aktuality odvysílána reportáž o nadšené práci vysloužilých horníků, kteří místo odpočinku na penzi opravovali chodníky ve čtvrti Ostrava-Heřmanice.

Reportáží krajánků využívali editoři hlavní zpravodajské relace Televizních novin, ale i pořadů Aktualit, Hospodářského zápisníku či pořadu Týden v kultuře. Vítaným prostorem pro oblastní redakce byly krajské magazíny vysílané střídavě z jednotlivých oblastí republiky. Na jejich tvorbě se někdy podílelo několik regionálních novinářů; kupříkladu severočeský byl kolektivním dílem redakcí z Liberce, Mostu a Ústí nad Labem. Jindřich Honzík vzpomínal, že magazíny dávaly redakcím kromě prostoru na odvysílání delších reportáží příležitost uplatnit příspěvky, které byly v hlavních relacích odmítnuty. Dění v hlavním městě na lokální úrovni divákům zprostředkovával pořad Pražský večerník vysílaný každý pátek vpodvečer na prvním programu. Reportáže, které se v rámci jeho vysílání objevovaly na obrazovce, natáčeli zaměstnanci Ústřední redakce televizních novin. Podobné regionální zpravodajství z metropole Slovenska neslo název Bratislavský magazín.

Výkladní skříní konstruktivní – či slovníkem tehdejších redaktorů – „komunální“ či „lidové“ kritiky byly takzvané seriály. V rámci nich redaktoři otevírali témata, která ovlivňovala každodenní život obyvatel. Redaktoři se zaměřovali na čistotu společných prostor v panelových domech a práci domovníků, funkčnost výtahů, dodržování jízdních řádů hromadné dopravy, vzhled obcí, téma slušného chování, kvalitu služeb rekreačních zařízení, restaurací či opraven elektroniky. Stranou zájmu reportážních seriálů Aktualit někdy nezůstávala ani závažnější témata, jakými byly alkoholismus, škodlivost kouření, vzdělání, výchova dětí nebo vysoká rozvodovost.

Pražský Večerník

Pražský Večerník byl vysílán mezi roky 1973–1994. Hlavním zaměřením pořadu, který  připravovali pracovníci Ústřední redakce Televizních novin, bylo referovat o lokálních událostech hlavního města Prahy. . Podobně laděný pořad se zaměřením na regionální zpravodajství vznikl i v hlavním městě Slovenska. Vysílán byl pod názvem Bratislavský magazín TN. V letech 1985–1988 průměrně pořad sledovalo 1 231 667 diváků.

My musíme makat!

Jihlavská redaktorka Miroslava Bezrouková popsala v roce 1983 svoji práci mimo jiné takto:

My, krajánci, vyjíždíme za svými případy a především lidmi prakticky denně a myslím, že za těch mých dosavadních skoro sedm let si ani dva dny nebyly moc podobné. A to se do stejných míst (máme každý na starosti v průměru pět okresů) samozřejmě po čase vracíme – a také pak nemůžeme přehlédnout, jak někde plynou vody mnohem rychleji, a někde až příliš lenivě. Díky téhle práci, která se může odehrávat i v tom nejobyčejnějším místě a čase, vím, jak voní obilí na poli i pak v pekařské peci, znám fantastickou tvůrčí atmosféru v řídícím štábu Dukovan, syrově tichá rána před výlovy jihočeských velikánů, a naopak rámus výrobních hal Žďasu. Vím, kdy a kam na Vysočinu přilétají čápi, pokaždé znovu obdivuji dialog skláře a skla…

Za poetickými slovy se skrývá poselství, které chtěli představitelé komunistického režimu prostřednictvím regionálního zpravodajství předat: Poklidná práce je cesta k udržitelnému rozvoji společnosti a zajišťuje stabilitu svým občanům.

V roce 1978 běžel seriál Třicet případů majora Zemana, připravený ve spolupráci s bezpečnostními složkami. Cílem konkrétně 25. dílu s názvem Štvanice bylo co nejvíce negativně vykreslit demokratizační snahy pražského jara 1968. Znatelný odstup mezi pragmatickým venkovem a „pomýlenou“ Prahou vyjadřuje promluva jedné z družstevnic:

My tady venku nemáme čas na ty vaše pražský hysterie a bláznoviny, my musíme makat, rozumíš! Aby příští rok na jaře, až vám vychladnou hlavy, aby bylo co do huby!

„Major Zeman“ je obecně považován za exemplární případ normalizační propagandy v oblasti televizních seriálů. Součástí propagandy bylo i zpravodajství včetně toho regionálního. Jeho posilování v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo vysvětlováno jako nutný krok k tomu, aby hlas v médiích dostali běžní lidé žijící „venku” ve spojení s manuální prací. Zároveň stát věnoval rozsáhlé prostředky na zkvalitnění života v periferních regionech a svoje úspěchy v této oblasti se vedoucí funkcionáři snažili náležitě zdůraznit ve státem kontrolovaných médiích.

Liberecký redaktor Jindřich Honzík popisoval roku 1984 v Týdeníku Televize svou práci jako příběh boje za záchranu regionálního zpravodajství potlačeného obdobím pražského jara. Městští intelektuálové odtržení od reality běžných pracujících měli podle něj v šedesátých letech nejen zamezovat přístupu regionálních témat do vysílání, ale dokonce jednat o úplném zrušení tehdy existujících krajských redakcí, aby mohli nerušeně zneužívat televizi pro svou vysokou politickou hru:

Ano, tady byla pravá příčina diskriminace mimopražských pracovišť. Členové krajských štábů totiž byli až příliš blízko lidem, životu společnosti, a tak se v jejich příspěvcích objevovaly názory, jež jaksi nekorespondovaly s názory tehdejších špiček… ovšem život šel dál, špičky zraňující svými hroty samotnou podstatu socialismu byly náležitě otupeny, a tak i onen ortel nad krajskými redakcemi zůstal nevysloven.

Období normalizace se neslo ve znamení odklonu od velkých otázek socialismu a jeho budoucnosti směrem k řešení dílčích každodenních problémů a televizní obrazovky tento trend zrcadlily.

Aktuality z regionů

Náměstkyně ústředního ředitele Československé televize Milena Balašová uzavřela na podzim 1978 s ministrem vnitra dohodu o spolupráci. V ní se ČST kromě účasti na propagandě a zkreslování faktů ve prospěch vládnoucí strany zavázala k vytváření pozitivního obrazu regionálních orgánů výměnou za exkluzivní přístup k informacím a plnou spolupráci místních funkcionářů.

Na základě této politiky také v roce 1981 vznikl pořad Aktuality zaměřující se téměř výhradně na domácí zpravodajství. Nový formát tvořil protiváhu hlavní zpravodajské relaci Televizní noviny. Nově získaný prostor z velké části ovládli právě krajánci. Například v Televizních novinách z 28. dubna 1985 zabíral obsah pořízený regionálními redakcemi pouze devatenáct procent stopáže. Naopak Aktuality vysílané tentýž večer na druhém programu poskytly krajánkům osmatřicet procent celkového obsahu. Diváci se z reportáží redaktorů z Pardubic, Tábora a Gottwaldova dozvěděli o postupném zlepšování pracovních podmínek a prostředí v místních JZD, o roli folklorních souborů v přípravách oslav prvního máje v Uherském Hradišti či narození mláďat jaguára v zooparku v Hodoníně.

Vztah vedoucích funkcionářů a televizního zpravodajství však nebyl postaven výhradně na tvorbě oslavné propagandy. Konstruktivní kritika byla jako součást novinářské práce zakotvena v etickém kodexu angažovaného žurnalisty. Měla poukazovat na nedostatky v činnosti podniků, stranických sekretariátů a dalších institucí. Zájem o drobné problémy ve svém důsledku diktaturu posiloval, neboť ukazoval divákům dobře známé problémy s nefunkčností služeb, nedostatkem zboží či byrokratickým šimlem, aniž by ovšem pojmenovával jejich systémové příčiny.

Jednotlivec zklamal, celek je v pořádku

Kritický osten začal být poněkud více nabroušen ve druhé polovině osmdesátých let, kdy vedení KSČ v rámci politiky přestavby využívalo vliv médií ve snaze reformovat systém v ekonomické oblasti. Například severočeské regionální redakce konfrontovaly místní vedoucí funkcionáře  stále častěji s problémem enormní ekologické devastace země, která se stala jedním z témat demonstrací časově předcházejících událostem sametové revoluce. Vyznění reportáží bylo většinou jasné: Odpovědnost za stav věcí nesou konkrétní funkcionáři, kteří svoji práci podceňují. 

Lokální funkcionáři, předsedové zemědělských družstev či ředitelé národních podniků se negativní publicitě hrůzu a snažili vyhnout za každou cenu. Kolínský zpravodaj pro Týdeník Televize v roce 1987 napsal:

Většinou k nápravě stačí telefonický dotaz: ‚Tady redakce TN Kolín. Soudruhu řediteli, dostali jsme informaci, že tam a tam zapomněl někdo z vašeho podniku před rokem a půl návěs za tahač. Podle SPZ skutečně patří vám. Co s tím chcete dělat?‘ Druhý den je návěs pryč.

Jindřich Honzík vztahy s lokálními stranickými orgány popisoval jako oboustranné spojenectví, v němž obě strany cítily napětí z moci, kterou si mohly navzájem zničit kariéru. „Některé věci nemělo smysl tahat na obrazovku, ale vyřešit se to dalo. A tam jsme využili té naší autority. Když jsem přišel za vedoucím okresního výboru KSČ v České Lípě nebo v Liberci a Jablonci, tak jsem kdykoliv měl otevřené dveře, a hlavně na to, co jsem mu řekl, dal. Respektoval to, akceptoval to a zařídil se podle toho,“ pochvaluje se zpětně Honzík.

Respekt, jemuž se redaktoři v regionech těšili, z velké části vycházel z moci ČST coby zásadního sdělovacího prostředku. Honzík s nadsázkou popisoval, že funkcionáře tak trochu „vydíral“. „Přece nechceš, abychom to natáčeli… Nechtěl.“

Regionální redakce byly zaplaveny – podobně jako pražská ústřední redakce – dopisy diváků upozorňujících na problémy daného regionu. Jan Stuchlík, krajský redaktor v Ústí nad Labem, v létě 1989 divákům připomínal: „Těžko se vysvětluje, že nejsme obdařeni zvláštní pravomocí, v jejíchž silách je zmoci jakýkoliv problém. Ono je to především pohodlnější – napsat nebo zatelefonovat do redakce, ať to televize vyřeší, než se sám angažovat. Ale my opravdu nemáme žádný kouzelný objektiv, který dokáže všechno šmahem napravit.“

Zveřejňování různých místních přešlapů mělo pochopitelně své jasné hranice – televize musela na prvním místě plnit propagandistickou roli a redaktoři nesměli překročit hranice vymezené „konstruktivní kritikou“.

Terčem četných stížností veřejnosti a následně i námětem řady reportáží z regionů se staly bídné služby železnice. Náměstek ministra dopravy se v roce 1980 na adresu krajských štábů televizního zpravodajství vyjádřil následovně: „Někdy dochází k drobným nedorozuměním. Třeba objeví-li se ve zpravodajství krajských redakcí informace o jednotlivých podnicích nebo názory pracovníků těchto organizací, kteří neznají další souvislosti. (…) Krajská zpravodajství rozhodně dodávají zajímavosti, ten dojem mám já jako divák také. Je to přesvědčivé, když mi něco sděluje přímo pracovník z konkrétního pracoviště. Je však také třeba, abychom se čas od času sešli s představiteli sdělovacích prostředků a konzultovali si tyto názory v širších souvislostech.“

Náměstek ministra se tedy snažil vzbudit dojem, že autoři pro něj velice nepříjemných kritických reportáží se příliš v tématu neorientují, a zároveň volal po vyšším vlivu svého resortu na obsah zpravodajství.

Krajánci byli podobně jako jejich kolegové z pražské redakce ve zvláštním postavení mluvčích vrcholných pater režimu, zároveň je vyhledávali obyčejní občané snažící se získat možnost veřejně vyjádřit nespokojenost. Ze služebníků normalizace, kteří se měli věnovat natáčení klidného života a práce v regionech, se mohli stát nepohodlnou silou narušující obraz režim.

Práce regionálních zpravodajů po sobě zanechává ještě jeden odkaz. Jejich reportáže mohou dnešním badatelům a zájemcům o historii posloužit jako pramen při snaze o rekonstrukci dobového každodenního života. Je to samozřejmě pramen ze své podstaty omezený. Některá témata se na obrazovku mohla dostat stěží – například problémy rasových menšin nebo obětí politicky motivovaných perzekucí. Nicméně krajánci mají velký podíl na proměně, kterou zpravodajství prošlo během osmdesátých let. Díky reportážím z malých měst a obcí se na obrazovku v mnohem větší míře dostal autentičtější obsah, který na první pohled působil věrohodněji než toporně secvičená vystoupení funkcionářů a hrdinů socialistické práce, na která byli diváci zvyklí. Výsledky práce se u jednotlivých krajánků pochopitelně liší. Každý z nich měl svůj vlastní styl reportáží, odlišná byla i míra kritičnosti i frekvence, s níž se jejich příspěvky objevovaly ve vysílání.

Krajský zpravodaj v době existence jediné televize v zemi měl potenciál stát se významnou osobností regionu. Několikrát zmíněný Jindřich Honzík k tomu přistoupil s vervou – spolu s dalšími kolegy začal v Severočeském kraji pořádat akce přímo pod záštitou pořadu Aktuality.

Ačkoliv v souvislosti s normalizační televizí lze vzhledem k jejímu zapojení do propagandy jen obtížně hovořit o popularitě mezi občany, návštěvnost akcí jako Táborák Aktualit naznačuje, že minimálně na lokální úrovni se mohl pohled na televizní zpravodajství značně lišit.