Slabikář vizuální kultury – finále: Ž jako Židle

V době snad již doznívající pandemie jsme mohli v médiích a na sociálních sítích zhlédnout množství fotografií prázdných kulturních prostor – divadel, kinosálů a jiných interiérů. Nepřítomnost diváků byla podtržena i symbolizována mimo jiné záběry na řady prázdných sedadel. Snímky demonstrovaly chybění, absenci, opuštěnost, neživost, nezabydlenost. A prázdná židle se na některých karikaturách z této doby dokonce hlasitě domáhala divákova zadku.

Jaký člověk, takové sezení

Motiv neobsazeného sedadla není ve vizuální kultuře novinkou. Jedněmi z nejznámějších příkladů jsou dvě malby Vincenta van Gogha z roku 1888, které vytvořil v rámci příprav na společnou uměleckou „rezidenci“ s Paulem Gauguinem. Tenkrát Gogh namaloval svoji „asketickou“ židli a Gauguinovo „opulentní“ křesílko, chtěje tak naznačit jejich rozdílné přístupy k tvorbě a snad i k životu. Gauguin jeho plány na dlouhodobou spolupráci nadšen nebyl, což se později projevilo proslulou historkou s uříznutým uchem.

Vincent van Gogh: Goghova židle, 1888, zdroj: Wikipedia / National Gallery, London

Prázdné židle v těchto malbách představovaly uchystané místo pro nové události, pro budoucí děje. Židle na „pandemických fotografiích“ naproti tomu odkazovaly k minulosti. U Gogha se mělo prázdné místo brzy obsadit plností života, na fotkách opuštěných hledišť se tato plnost zcela vytratila. Na tradiční a proslulé výstavě současného umění documenta v německém Kasselu se roku 2007 objevila rozsáhlá instalace od čínského autora Aj Wej-weje, která se skládala z tisíce a jedné prázdné židle. Umělec pozval do Kasselu také 1001 čínských návštěvníků z různých společenských skupin, aby zde vytvářeli jakousi „sociální sochu“. Instalace ze starých židlí působila na diváka svou rozsáhlostí a prázdnotou. Kusy nábytku tu vypadaly jako nehybné personifikace znepokojivě nepřítomných lidí. Každá z oněch židlí byla originálním, individuálně pojatým artefaktem, za nímž jsme si mohli představovat konkrétní osobnost (podobně jako na Goghových malbách, kde šlo ovšem jen o dva jedince).

Gerrit Rietveld: Červenomodré křeslo, vyvíjeno v letech 1918–1958, zdroj: Wikipedia / Toledo Museum of Art

Židle coby personifikace, zástupce nepřítomného či neviditelného lidského protagonisty se objevuje rovněž ve filmu Tokio! (2008), který sestává ze tří „povídek“ režírovaných třemi tvůrci. V části, které se ujal režisér Michel Gondry a jež nese název Interior Design, sledujeme příběh mladé ženy, která se ve velkoměstském ruchu a bezbřehosti postupně ztrácí, až se promění ve „strašidlo, což odkazuje k japonské literární tradici. Jednou z podob tohoto „strašidla“ či ducha je židle. V této podobě se hrdinka ocitne v cizím bytě, kde u introvertního hudebníka začne mít pocit nového životního smyslu, který se odvíjí přinejmenším od toho, že jakožto židle má zřetelnou funkci a roli – dá se na ní sedět.

Skoro za trest

Proč ovšem lidé sedí na židlích? Má to vždy jen praktické důvody?  Nikoliv: Sezení na židli může obnášet i symbolické podtexty – někdo spíše trůní, jiný se spíše hroutí. To naznačuje třebas kontrast mezi Jungmannovým pomníkem v Praze od Václava Levého a Ludvíka Šimka (1878) a malbou Čtenář Dostojevského od Emila Filly (1907). V období starověku si lidé pohověli často i na jiných kusech nábytku (třebas na lehátkách), nicméně v postantické Evropě se lidé začali vesměs kroutit na židlích (ať už s opěradly, nebo bez nich). „Konec polehávání!“ dalo by se zvolat v duchu středověkého asketismu, který tělo moc nerozmazloval. Na židlích se skoro nikdy nedá sedět pohodlně a též ze zdravotního hlediska nepředstavuje tento typ nábytku žádnou výhru.  Důležité funkce židle tedy souvisejí i s jinými potřebami a významy, než je pouze praktická, fyziologická opora.

Georg Friedrich Kersting: Caspar David Friedrich ve svém ateliéru, 1819, zdroj: Wikipedia / Kunsthalle Mannheim

Nepohodlné sezení na židlích funguje též coby „disciplinační“ nástroj. Vyjadřuje způsob odměřené, formalizované komunikace, kritický vztah k tělesnosti a zdůrazňování vertikálního, duchovního rozměru existence. Židle naše těla organizují, komponují do vertikální struktury, trochu nás mučí a trochu vynášejí na jakémsi piedestalu – vytvářejí distanci mezi zemí a naší údajně duchovní podstatou. Dokonce i rodit se kdysi muselo na jakési židli, aby se někdo neposkvrnil „horizontalitou“ profánního světa.

Exkurze do Drážďan

Poté, co jsme roli židle tak strhali, povšimněme si i jejích světlých stránek. Významnou úlohu hraje jakožto místo pozorovatele a tvůrce.

Ne vždy seděl malíř, spisovatel, skladatel a další výtečníci na židlích; zhusta postávali u stojanů či třeba psacích pulpitů. Ale když už si sedli, tak se nejen symbolicky pozvedl jejich společenský status (neboť ne každý se v určitém sociálním kontextu směl posadit), ale změnily se i podmínky a možnosti pro soustředění. Na portrétu předního romantického výtvarníka Caspara Davida Friedricha, který roku 1819 namaloval jeho kolega Georg Friedrich Kersting, vidíme umělce, kterak naprosto soustředěně a inspirovaně pozoruje malířské plátno a představuje si budoucí obraz. K takto vypjaté intelektuální činnosti potřebuje stabilní základnu, kterou mu poskytuje prostá židle. Ta se dostala i na pomník C. D. Friedricha, který se nalézá v Drážďanech na Brühlově terase.

Wolf-Eike Kuntsche: Pomník Caspara Davida Friedricha v Drážďanech, 1990, zdroj: Wikipedia

Tento pomník je dost netradiční. Není na něm znázorněn oslavovaný velikán, nýbrž obsahuje odkazy k prostředí, v němž tvořil. Na nízkém soklu jsou umístěny malířský stojan, židle a rám okna vyvedené v abstrahované podobě ze stříbřitého kovu. Mimo to je součástí památníku slavný citát pronesený C. D. Friedrichem, jehož parafráze zní přibližně takto: Malovat se má to, co člověk vidí uvnitř sebe sama s pomocí takzvaného vnitřního zraku; pokud by chtěl někdo zobrazovat jen to, co vidí vnějším zrakem, měl by toho raději rovnou nechat. Namísto figury malíře se na památníku nad židlí vznáší stříbrná kulička, která snad symbolizuje lidské vědomí jakožto centrum individuálně vnímaného prostoru, o čemž uvažoval již filozof Immanuel Kant. Od kuličky vedou lesklá lanka propojující subjektivní středobod vnímání s oknem, plátnem a deskou s citátem. Lidská figura zde tedy schází, avšak metaforicky ji zastupuje centrální bod symbolizující oko či ohnisko perspektivy a tvořící vrchol různých úhlů pohledu. A také je tu připraveno místo pro tvůrce – jeho židle, která se proměnila ve svébytné umělecké dílo.

Bez rébusu budeš ztracen

Židle hraje roli výtvarného artefaktu někdy záměrně, někdy mimoděk. Proslulou sochu židle známe od Magdaleny Jetelové – tento výtvarný objekt se proslavil mimo jiné tím, že při povodních v roce 2002 uplaval po Vltavě z centra Prahy. Nepřehlédnutelná výtvarná židle je součástí instalace konceptuálního umělce Josepha Kosutha. Jeho instalace Jedna a tři židle (1965) sestává z fotografie židle, z encyklopedického hesla vysvětlujícího, co je to židle, a z hmotné dřevěné sesle. Tři varianty reprezentací jedné věci (fotografie, text a plastický předmět) ukazují různým způsobem týž problém: „židlovitost“, ideu židle. Tato idea je přitom přítomna pouze v mysli diváka a představuje vlastně hlavní součást díla – jakousi vnitřní, neviditelnou, myšlenkovou, konceptuální „sochu“ židle. Kosuth sice podobných instalací s různými předměty udělal poměrně dost (kupříkladu Jedna a tři lopaty na sníh), nicméně jeho tři židle jsou asi nejznámější.

Magdalena Jetelová: Židle, 1980, zdroj: Wikipedia

Když si vzpomeneme na světoznámou „Thonetku“ číslo 14 či na pestrobarevné křesílko od abstraktního výtvarníka Gerrita Rietvelda, napadne nás, že v těchto případech nejspíš měla převažovat praktická funkce, ovšem různými cestami se tu nakonec židle staly svébytnými uměleckými díly. V tvorbě výtvarníka Karla Nepraše se dokonce židle pouštějí do vzájemné komunikace a dialogů a vytvářejí personifikace zmizelých lidí (podobně jako ve zmíněném snímku filmu Tokio!).

Příznačně prázdné židle, židle coby pozorovatelny, židle určené výhradně na koukání, reprezentační židle pojímané jako statusové symboly, právo na vlastní židli (a neochota ji opouštět), sochy a malby židlí, obří židle v reklamách či karikaturách… Co tato různorodost využití a významů zdánlivě jen praktického předmětu vypovídá o povaze naší kultury a společenského života ve vztahu k obrazům, symbolům a vizuálním metaforám? Zřejmě především to, že jakýsi „praktický život“ je vždy až na druhé koleji. To, co máme především před očima, s čím komunikujeme, co potřebujeme pro svou specifickou lidskou existenci a co si vesměs ani neuvědomujeme, jsou kulturní, vizuální „rébusy“, kdy jedna věc znamená jinou, vzájemně se do sebe prolínají různé typy interpretací a za proměnlivých historických a společenských podmínek se tyto „rébusy“ nově přeskupují.

…a sjedeme to ještě jednou

V našem Slabikáři vizuální kultury jsme se relativnost významů a výkladů různých vizuálních zápletek, reprezentací a metafor pokusili alespoň naznačit. Tak se pohodlně usaďte na své židli (pokud je něco takového vůbec možné), a přečtěte si celý náš cyklus hezky ještě jednou znovu od začátku.

Stránka z katalogu s nabídkou židlí od firmy Thonet, 1904, zdroj: Wikipedia

Doporučená literatura:

Andres C. Pizzinini (ed.): Homo sedens : Sitzkultur in Tirol, Bolzano 2010. V této publikaci se dozvíme mnoho zajímavého o dějinách a kultuře sezení na židli, a to nejen v Tyrolsku.