Slabikář vizuální kultury: U jako Ucho

Někdy nás znázorněné ucho totiž zaujme víc – pokud je zdůrazněno, pokud se vztahuje k tématu nebo se ocitá v uzlovém bodě kompozice, popřípadě když schází tam, kde jej čekáme (ucho uříznuté, zacpané, znepokojivě nepřítomné). Třeba obvázané ucho na autoportrétu van Gogha skvěle ilustruje princip, kdy danou věc nezříme, a přitom je tato nezřetelnost zcela zjevná. Částečně uříznuté Goghovo ucho na jeho autoportrétech spatřit nemůžeme, neboť se skrývá pod obvazem, přesto vytváří tematický i kompoziční středobod malby. Goghův čin nebyl motivován stejně jako dnešní trend sebezraňování, ani jej nemůžeme jednoduše označit za akt moderního uměleckého mučednictví. Malíř si řezal ucho prostě proto, aby neslyšel. Nechtěl slyšet nejen nejapné dohady, ale hlavně si přál ticho, jenž bytostně patřilo k médiu malby, přál si nerušený a hluboký ponor do zkušenosti malby.

Ač skryté, ale přesto je ucho středobodem malby. Vincent van Gogh: Autoportrét se zavázaným uchem, 1889, foto: Wikimedia / Courtauld Institute of Art

Malba jako médium ticha fungovala už v klasických teoriích umění, které shrnul v 18. století Gotthold Ephraim Lessing ve spise Laokoon čili O hranicích malířství a poezie. Malířství na rozdíl od „časových umění“ (poezie, hudba, divadlo atd.) údajně není způsobilé k reprezentaci neviditelného, proměnlivého, nestabilního, tedy i hlasu a proudu řeči. Téma „zacpaných uší“ se v malbě vyskytuje právě v této souvislosti – malba zde přiznává své hranice, vymezuje svou doménu a distancuje se od pokusů o narušení vlastního principu.

Cedulka říká přibližně toto: Ať už jsi mluvil nebo mlčel, zbývá jen ticho. Salvator Rosa: Autoportrét, 1641, zdroj: Wikimedia / National Gallery, London

Zbývá jen ticho

Italský barokní malíř, hudebník a básník Salvator Rosa vytvořil v roce 1641 svůj autoportrét. Temná silueta se ostře rýsuje proti prázdnému nebi, podmračené oči sledují s nevolí diváka obrazu, levá ruka spočívá v záhybu pláště, pravačka přidržuje desku s latinským přípisem „aut tace aut loquere meliora silentio“. Tomu můžeme rozumět jako výzvě ke zmlknutí, k utichnutí planého tlachání – latinský slogan znamená přibližně toto: Ať už jsi mluvil nebo mlčel, zbývá jen ticho. Jde o obraz ostrého pohledu, kontrastů, temnoty, tíže, hmoty, nehybnosti, soustředění, mlčení. Uši tu chybí, překryty dlouhými tmavými vlasy, které spolu s kloboukem rámují hlavu vrženou z poloviny do stínu a z poloviny do světla. Rosa tu zdůrazňuje základní výrazové prostředky obrazů: smyslově vnímatelnou barevnou hmotu, kontrasty světla a stínu, pohled. Podle jeho mínění k tomu není třeba nic dodávat pomocí mluvených či psaných slov. Divák má obraz „jen“ pozorovat, nečekat na akustická či jiná vysvětlení. Nemůžeme si obraz překládat do anekdoty, do vyprávění. „Silentio“ (ticho), které je vlastní obrazům, je zde reprezentováno malbou „bez uší“.

Múzy, andělé, kontemplace, vějičky

Tradičně se v malířství setkáváme s motivem vztahu „ucha a inspirace“. Řada autorů znázorňovala múzy, které umělce inspirují polibkem či našeptáváním. Toto téma převzala malba z antické teorie básnictví, kde špitající múzy hrály nezastupitelnou úlohu. Naslouchání božskému hlasu se netýkalo výhradně básníků, ale též filosofů a obecně moudrých, jak naznačuje Sokratův termín „daimonion“.

Co mu asi špitá? Rembrandt: Sv. Matouš s andělem, 1661, zdroj: Wikimedia / Musée du Louvre

Téma inspirujícího hlasu převzalo křesťanství a související obrazové reprezentace: jedním z nejznámějších příkladů je Rembrandtův svatý Matouš, jemuž našeptává anděl text evangelia. Múzy špitalky se těšily oblibě v období symbolismu, kdy se umělecká tvorba stylizuje do podoby vizionářské aktivity, čímž se vymezuje vůči pozitivistickým a realistickým trendům myšlení.

 V době moderny se ucho ve výtvarném umění objevuje v dalších souvislostech. Velmi důležitým se stává „ucho kontemplativní“. Výtvarníci jako Fernand Khnopff, James Ensor či Edgar Degas zachycují postavy ve stavu meditace, koncentrace či transu, který je vyvolán poslechem hudby či jinou myšlenkovou či myšlenkově-senzuální aktivitou. Dobová psychologie zkoumala problematiku synestézie, vzájemného působení smyslů a subjektivních smyslových dojmů, které vznikají uvnitř organismu a jsou nezávislé na vnějším podnětu.

Symbolistická malba využívala tématu kontemplace ke zdůraznění vnitřních kvalit uměleckého díla, které je určeno spíš pro intenzivní duchovní vnímání než pro pouhé vizuální těkání po povrchu.

Salónní malba naproti tomu přišla s motivem velmi světským – se zdůrazněním erotického potenciálu ucha. „Ucho erotické“ s oblibou využíval William Adolphe Bouguereau na svých smyslně laděných plátnech. Na Zrození Venuše zobrazil nahou ženu, která nadzdvihuje pramen vlasů nad uchem a odhaluje růžový boltec. Ucho zde supluje sexuální symbol, vstup do ženského těla, je lákadlem voyeurského pohledu.

Jak dlouho to naše ústrojí vydrží?

V moderní době již neplatí klasické chápání obrazu jako média, do nějž sluch a motiv ucha nepatří. Vzhledem k multimediálním průnikům uměleckých oborů jsme si zvykli na setkávání vizuálních, akustických, pohybových i textových projevů v oblasti obrazové kultury.

To odhalené ouško! William-Adolphe Bouguereau: Zrození Venuše, 1879, zdroj: Wikimedia / Musée d’Orsay

V populárních zobrazeních uši expandují za své běžné teritorium – to začal už Mickey Mouse a jeho kamarádi/dky, v ušních výbojích excelují elfové/fky. Novo-mediálnímu umělci Stelarcovi vyrazilo ucho na předloktí v rámci jeho snahy státi se kyborgem. V různých filmech tematizujících nešvar odposlechu se uši za pomoci příslušných aparátků prodírají skrz zdi do soukromí osob určených k „disciplinaci“.

Kultura mobilních telefonů pak činí  ušní expanzi veskrze nepřehlednou. Mobilní uši ani nenaslouchají ani nejsou zacpané; jsou zalité akustickým smogem, který tvoří paralelu k vizuálnímu smogu velkoměst a sociálních sítí. A v tomto bodě nadprodukce audio-vizuálního podráždění se ucho a oko opět bratrsky setkaly, jejich osudy se spojily a zůstává jen otázka, jak dlouho to ještě naše křehká smyslová ústrojí vydrží.

Fernand Khnopff: Poslech Schumanna, 1883, zdroj: Wikimedia

Doporučená literatura:

Wolfgang Pirsig (ed.): Ear, nose and throat in culture, Oostende 2001. Aneb trocha otorinolaryngologie v umění a kulturních sférách.