Slabikář vizuální kultury: N jako Nos

Nosy, stejně jako jiné tělesné části, lidé nevnímají jen jako funkční zařízení, umožňující přežití a smrkání, ale i jako symbolické formy, které demonstrují kupříkladu společenské postavení daného nositele nosu. Symbolické významy mohou být vyjadřovány jak fyzickými nosy samotnými, tak ještě častěji jejich obrazovými reprezentacemi v malířství, sochařství, ve fotografii… Například v 16. století se císař Maxmilián I. nechával portrétovat s nepřehlédnutelným orlím nosem, který údajně dokládal jeho výjimečné vladařské kompetence (orlí nos se totiž připisoval již Alexandru Makedonskému a před ním slavnému starověkému králi Kýrovi). Nezáleželo příliš na tom, jak vladař vypadá ve skutečnosti, ale právě na tom, co je zdůrazněno na jeho podobiznách. Mohli bychom sledovat celý „příběh nosu“ v dějinách obrazové kultury.

Antické nosy se nám rozrůznily do třech hlavních proudů odpovídajících širším významům daných soch, mozaik, maleb – jedná se o klasický profil, orlí nos a rozpláclý nos. Asi nejznámější starověké nosy bývají vsazeny do struktury takzvaného klasického profilu. Nos by zde neměl příliš vyčnívat, nýbrž plynule navazovat na linii čela. Tvář by se měla z profilu skládat hlavně z vertikálních linií. Ostré úhly, zalomení, výrazné kontrasty se v oblasti starořeckých, klasických obličejů nedoporučovaly. Těžko říct, jestli tak někdo opravdu vypadal.

Na velikosti záleží

Naproti tomu pravá bouře na hladině tváře nastala na zpodobeních zmíněného Alexandra Makedonského. Druhdy harmonický profil klasické hlavy je zde rozražen ostrým orlím zobanem (tedy nosem chci říct), který se dynamicky a expanzivně žene kupředu, ostatně jako celý Alexandr.

Johann Heinrich Füssli: Tři čarodějnice (účastnice posledního čarodějnického procesu ve Švýcarsku), 1783, zdroj: Wikimedia

Legendu o vladařském výrazu orlího nosu později rádi přejímali na svých podobiznách habsburští císaři, florentští „suveréni“ Medicejové (i další vládci renesančních měst – například Federico da Montefeltro z Urbina) a jiní výtečníci. V době uměleckých avantgard na začátku 20. století se naštěstí mýtus orlího nosu začal vyskytovat i na zobrazeních různých „femme fatale“ a uměleckých múz (v tvorbě Picassa, Christiana Schada a dalších). Ženská tvář – respektive její obraz – tak získala na dynamice, autonomii, tajemství. I žena se na obraze stala suverénní vládkyní svého osudu, což je opravdu posun třebas oproti souvislostem rokokových „pršinosíků“.

Jedním z nejpozoruhodnějších orlích nosů se podle A. C. Doyla honosil Sherlock Holmes. V 19. století totiž platilo klišovité úsloví, že velký nos velkého ducha značí; touto otázkou se zabýval E. A. Poe ve své parodické povídce Dělat lva. Sklonek 18. století naproti tomu chápal orlí nos jako jeden z viditelných projevů jakési pre-romantické „démoničnosti“ a tak jím byl na portrétu od Joshuy Reynoldse dozdoben spisovatel Laurence Sterne, který ve svých dílech rád překračoval tabu a psal s „libertinským“ potěšením o věcech, o nichž se většina dobové společnosti neodvažovala ani přemýšlet. Celkem příznačně se na předsádce jednoho z vydání Sternova zásadního díla Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho objevila podobizna hlavního hrdiny s mužským přirozením namísto nosu.

Svědectví o věku a věkovitosti

O rozpláclém nose se od antiky soudilo, že je určen pro rozpoznání extravagantních osobností typu filosofů, satyrů, pochopitelně boxerů. S rozpláclým nosem byl spojován především filosof Sókratés, čímž se vhodně zdůraznila jeho myšlenková strategie, která narušovala a kriticky reflektovala ustálené stereotypy a klišé.

Domenico Ghirlandaio: Portrét dědečka s vnukem, kolem 1490, zdroj: Wikimedia

Z rozpláclého či jinak deformovaného nosu se v pozdním středověku a v novověku odvodily symboliky zrůdných, groteskních a existenciálních nosů. Zrůdné nosy se uplatňovaly v moralizujících a nábožensko-kritických malbách Hieronyma Bosche. Groteskní nosy zažily rozkvět v období „smíchové kultury“ v 16. století a předznamenaly pozdější rozvoj moderní karikatury. Karikatura posiluje individuální, specifický výraz osoby tím, že prostřednictvím nadsázky přežene její nejzajímavější rysy takřka „ad absurdum“. Pozoruhodný existenciální nos najdeme v renesanční malbě Domenica Ghirlandaia Portrét dědečka s vnukem. Bradavicemi posetý, rozbrázděný nos starce podtrhuje výpověď malby o nezadržitelném plynutí času a o spění pozemské existence ke smrti. Rozbrázděné, poničené, deformované obličeje se zraněnými nosy vidíme hojně i na malbách a fotografiích po první světové válce, kdy hrají roli mementa přestálých i hrozících válečných hrůz.

Být viděn, ale ne příliš

Moderní věda postupně umožnila nejen fyziologické a fyziognomické zkoumání nosů (a celého organismu), ale úspěšně se zhošťovala i operačních zásahů do reálné tváře v rámci plastické či estetické chirurgie. Ať už si dnes necháme předělat svůj skutečný nos nebo ať upravujeme stínování a tvar nosu v digitálních fotografiích, jsme vedeni podobnými zájmy jako historické reprezentace nosů. Svoje tělo vnímáme jako obraz svého druhu, který musí vyjadřovat určitý typ symbolického poselství.

Škála symbolických poloh našeho tělesného výraziva je dnes přitom (snad paradoxně) omezenější než v minulosti. Málokdo chce mít sókratovský rozpláclý nos či orlí zoban a la Alexandr Makedonský. Symbolika nosu, jež se dříve klenula někde mezi mocenskými, filosofickými a uměleckými významy, se dnes omezila víceméně na funkci estetickou, navíc v dosti zjednodušeném významu toho slova. Chceme vypadat prostě „hezky“, ale i přijatelně, očekávatelně. Vlastně ani netoužíme být moc vidět – na rozdíl od protagonistů minulosti. Naší ambicí je raději měkce splynout s masovou představou o tom, co je „normální“. Podobně se v současnosti ani majetek nedává okatě najevo (málokdo si staví Versailles), ale „zneviditelňuje“ se pod maskami zdánlivé obyčejnosti; třeba pan Apple miliardář Steve Jobs nosil rádoby obyčejné, černé „puritánské“ roláky.

Nosy, které byly stejně jako ostatní složky našeho vzhledu v posledních zhruba dvaceti letech trochu „zprůměrovány“, se kvůli „rouškovému piedestalu“ na chvíli zase dostaly ke slovu ve své nepřehlédnutelné jedinečnosti. Aspoň za to můžeme být dnešnímu nestandardnímu, „krizovému“ údobí vděčni.

Doporučená literatura:

Jan Válka a kol.: Nos neschováš aneb Vše o nose, Praha 2017. Zde si potvrdíme a rozšíříme znalosti o tom, že nosem lze dýchat, smrkat, čichat a také se s jeho pomocí lze všelijak tvářit a přetvařovat.