Slabikář vizuální kultury: Š jako Šeď

„Byl jsem Gandalf Šedý, teď jsem Gandalf Bílý.“ Přibližně toto říká vousatý muž ve známé popkulturní sáze Pán prstenů a chce tím patrně něco významného naznačit. Co bylo ještě nedostatečného na jeho dřívější šedi, co tato šeď znamenala a symbolizovala? Šeď tu zřejmě poukazovala k tomu, že mágovi dosud cosi podstatného chybělo k dokonalosti.

Šeď může, podobně jako hnědé tóny, představovat „ušpiněnou“ směsku nejrůznějších barev; mohou tedy existovat různé šedé či našedlé odstíny jakožto stopy rozmazání a slití pestrostí. Kdežto bílá se chápe jako „čistá“ skladba spektrálních barev vzniklá optickým mísením. Šedá vzniká smícháním barevných hmot, zatímco bílá je průnikem nehmotných, jakoby ideálních barevných projekcí, fluid. A Gandalf Bílý? Ten se tu pak vyjímá jako očištěná, ideální verze dřívějšího našedlého mága. Přesto i šedá je občas považována za abstraktnější typ barevnosti než některé pestré tóny.

Ugo da Carpi: David porážející Goliáše, kolem 1520 (technika tzv. šerosvitového dřevořezu), zdroj: Wikimedia

Klasické myšlení si vždy přálo jasné, přehledné formy a pro jejich konstruování se skvěle hodilo šedé grisaille. Grisaile je výraz pro obrazové reprezentace vytvářené odstíny jedné barvy. Pozornost diváka tak k sobě nepřitahovaly různé pestré barvy a jejich efekty. Pohled se mohl plně soustředit na základní kompoziční schémata, na jejich abstraktní, ideální uspořádání. Hlavně v 15. století se těšily oblibě iluzivní šedé sochy a reliéfy, které v podobě nástěnných maleb zdobily stěny paláců raně renesančních vládců nebo se uplatňovaly i v prostředí církevních staveb a taktéž v deskové malbě (už dříve vytvářel takové malby Giotto, v renesanci se jí věnovali kupříkladu Andrea Mantegna a Hans Holbein starší).

Šeď, abstrakce, myšlení

Tradiční významy šedé se dají rozčlenit přibližně do tří oblastí: šeď jakožto „abstraktní“ ne/barva, šeď jakožto „špinavá“, chudá příbuzná intenzivních, pestrých barev, a konečně šeď jako „módní“, elegantní barva drahých látek, obleků apod.

„Abstraktní šeď“ představuje též barvu teorie v dobrém i špatném smyslu. Nerozptyluje vnímání a koncentraci a umožňuje tak věnovat pozornost hlubokým obsahům a odhlížet od povrchových dojmů. Na druhou stranu „šedivá je všechna teorie, ale zlatý strom žití se zelená“ (jak píše Johann Wolfgang Goethe ve svém dramatu Faust). Tento známý výrok ovšem pronáší svůdce Mefistofeles, takže nakonec zase nevíme, nakolik je teorie opravdu šedivá, respektive, co je na tom špatného. To, že Mefistofelovi připadá něco jako „nuda, nuda, šeď, šeď“ (řečeno cimrmanovským slovníkem), nemusíme brát až tak vážně (ale můžeme).

Dvůr Palazzo Medici Riccardi, Florencie, zdroj: Wikimedia

„Abstraktní šeď“ renesance dosadila na pozici reprezentačního mocenského tónu – rod Medicejů jím nechal pojednat dvůr svého florentského sídla a zdůraznil tak „idealitu“ svých mocenských ambicí (Palazzo Medici Riccardi). Šedé odstíny jsou také to jediné, co vnímají „tyčinky“ na sítnici lidského oka a vytvářejí tak základní strukturu nějakého vjemu. Na rozdíl od „čípků“, které zajišťují vnímání pestrých barev, fungují „tyčinky“ částečně i ve tmě a takřka neustále tedy přinášejí člověku přehled o prostorovém uspořádání – tvoří jakousi „kostru“ vjemu.

V neoklasicismu 18. století i v moderní epoše se „abstraktní šeď“ objevuje v obdobném duchu. Například modernistický architekt Ludwig Mies van der Rohe ji považoval za klíčovou ne/barvu pro architekturu, neboť netříští vjem a ponechává divákovi dost sil na to, aby si udělal jasný obrázek o autorově kompozičním záměru.

Šeď, prostota, uměřenost, nenápadnost

Jakási „špinavá“ či „chudá“ šeď asi nejvíce sedla žebravým či jinak skromným mnišským řádům – františkánům, kapucínům a podobným. Ti ji s oblibou nechávali promlouvat na svých oděvech coby výrazný symbol oddanosti prostému životu, který se snažil vyvarovat excesů luxusu. Šedou jako barvu askety komentuje Asterios z Amaseje ve svém textu o svaté Eufémii (citujeme z letos česky vydané knihy Teorie obrazu v raném křesťanství?): „Dívka tam stála v šedé tunice a plášti, dávajíc tak najevo svou povahu filozofky (tj. askety) a také vznešenost…“ Šedá je podle Asteriose asketická i vznešená, prostá i důstojná.

Mario Merz: Kamenné iglú, 1982 (příklad tvorby v duchu „Arte povera“, tedy „Chudého umění“, které využívalo neupravených, běžných materiálů), zdroj: Wikimedia

Mýtus „špinavé šedi“ najdeme i v některých dnešních filmech o středověku, které nesmyslně předstírají, že v tomto období všichni chodili oblečení do zablácených šedo-hnědých hadrů a do těchto tónů jakoby se tehdy halila i krajina a věčně zamračené nebe. To pochopitelně neodpovídá realitě velmi pestrobarevného středověku, ale budiž divákovi tato dobrodružná fikce přána. „Chudou šeď“ lze chápat i jako nástroj nenápadnosti, snahy o „zneviditelnění“, která se uplatnila u vojenských uniforem sklonku 19. století a století následujícího. Šedý pěšák v poli jakoby splýval s prostředím na rozdíl od pestrobarevného dragouna, který funguje spíše jako dobře viditelný pohyblivý terč.

Rovněž různé konstrukční, provozní prvky dnešních budov se snaží tvářit nenápadně a používají při tom indiferentní šedé nátěry. Díky nim si ani nepovšimneme rour vzduchotechniky pod stropy nákupních center a ani dveře veřejných záchodků nás neruší pestrými tóny. Někdy však není úplně jasné, zda má šedá barva v architektuře či designu působit nenápadně („chudě“) nebo naopak elegantně („módně“).

Šeď, elegance, móda i nuda

Šedé tóny saténových látek v 18. století jednoznačně demonstrovaly eleganci a vkus „módní šedi“. Rokokové odlesky šedého saténu rozhodně neoslňovaly skromností, naopak – šlo o něco podobného dnešní metalíze na karoseriích drahých automobilů (a i zde šedé či stříbřité tóny přicházejí ke slovu). „Módní šeď“ se svojí předpokládanou noblesou, která je údajně schopna vystříhat se přebujelé dekorativnosti, zaplavuje nejfádnějším možným způsobem kancelářské i jiné provozní budovy a dělá z těchto únavných prostor místa způsobilá spíše k odpočinku než k tvořivé aktivitě. Také obleky obchodníků a jiných společenských elit uvykly přinejmenším od poloviny 20. století šedé fazóně.

Alexander Roslin: Portrét Johna Jenningse s bratrem a švagrovou, 1769 (rokokový šedý satén je uprostřed), zdroj: Wikimedia / Nationalmuseum Stockholm

Někdy se mluví o žraločí šedi, jindy o holubí šedi a podobně. Zbývá otázka míry jejich elegance, vkusu, noblesy a nezajímavosti. To pak hodnotí „módní policie“, která nikdy nespí, ale bohužel asi taky nikdy nebdí.

Ve sféře umělecké tvorby se šeď zhostila svého „náladového“, „konstrukčního“ a „existenciálního“ potenciálu. Jednou z nejznámějších maleb tlumočících určitou náladu s pomocí šedých tónů je portrét Matky od Jamese McNeilla Whistlera z roku 1871. Jde o jednu z „ikon“ moderny, známou divákům hlavně díky filmu Bean (1997) režiséra Mela Smithe, ve kterém ji Mr. Bean zcela zlikviduje. Ale nevadí, protože řadu náladových šedých či stříbřitých maleb nám zanechal i Camille Corot, jenž se pokoušel s pomocí tlumení a lomení barevných odstínů vyjádřit v malbě vnitřní harmonii.

Piet Mondrian: Šedý strom, 1911, zdroj: Wikimedia / Kunstmuseum Den Haag

V kubismu či v raném abstraktním malířství (u Pieta Mondriana) se šeď stala jedním z nástrojů promyšlené, geometrizující „konstrukce“ díla, které odhlíželo od proměnlivých či „neukázněných“ barevných efektů. „Existenciální“ šeď popela lze vyčíst na malbách Antonia Tàpiese a podobnou kvalitu šedých tónů zaznamenáme i v další moderní „ikoně“, v Guernice (1937) Pabla Picassa.

Varianty šedi najdeme na chodnících, vozovkách, budovách, oděvech, předmětech, nábytku, stěnách, elektronických zařízeních, autech, obálkách časopisů, dveřích kanceláří. Nejde o signální barevné tóny, většinou ani nevyvolávají žádnou emocionální odezvu; jsou distancované, střízlivé a nevzrušivé. Dokud je máme jen před očima, dá se s nimi žít. Hlavně, aby se příliš nezabydleli v srdcích. Tam i při vší své „zdvořilosti“ moc nepatří.

James McNeill Whistler: Whistlerova matka / Kompozice v šedé a černé č.1, 1871, zdroj: Wikimedia / Musée d’Orsay

Doporučená literatura:

Magdalena Bushart a Gregor Wedekind (ed.): Die Farbe Grau, Berlin 2016. Tato knížka sleduje nejrůznější aspekty šedé barvy od středověku k postmoderně.