Slabikář vizuální kultury: S jako schodiště

Vždy jsem rád sedával na širokých schodištích před nejrůznějšími oficiálními budovami (ať už jsou to školy, divadla, muzea či kostely) a občas i na schodištích, která vlastně nikam nevedou, ale člení terén a podílejí se na jeho estetickém uspořádání (jako v některých parcích apod.). Fascinovala mě pompézní barokní schodiště a ducha místa mi dokreslovaly i „svaté schody“ vedoucí na různá poutní místa. Jako malý jsem rád běhal nahoru a dolů po schodištích, která otevírala průčelí starých paláců a chrámů. Nahoře jsem se na chvíli zastavil, rozhlédl se a pospíchal za dalšími nejen schodišťovými dobrodružstvími. Málokdy jsem však na schodišti ležel. V tom se poněkud odlišuji od kynického filozofa Díogena, jehož v této nepříliš pohodlné poloze vyobrazil renesanční umělec Raffael (na svých freskách ve vatikánských Stanzích). Zdá se, že se Díogenés na schodišti trochu křečovitě kroutí, ani pro něj není poležení na ostrých stupních právě komfortní. Ale co už je na světě komfortní, řekl by jistě tento kynický filosof, jehož hlavním zaměstnáním bylo jinak polehávat v sudu a skepticky reflektovat lidské hemžení.

Díogenés na schodech, detail z fresky Škola aténská od Raffaela, 1510, zdroj: Wikimedia / Vatican Museums

Ano, schody nejsou někdy příliš praktická věc. Nacházejí se i tam, kde by být vůbec nemusely, občas cestu spíše ztěžují, místo aby ji ulehčovaly. I když musíme uznat, že vesměs praktický význam mají, tak nám zde o tuto funkčnost jako vždy nepůjde. Na otázky účelnosti jsou povolanější. Ovšem ani symbolický uživatel schodů se nedrápe vzhůru jen tak z plezíru. Většinou jeho (znázorněný) pohyb nahoru nebo dolů ukazuje jeho postavení ve společnosti, vztah k „vyšším sférám“, touhu po vzestupu, anebo naopak pád z výšin a podobně.

Symbolická síla stoupání i klesání

Slavná scéna z filmu Křižník Potěmkin od režiséra Sergeje Ejzenštejna (1925) zachycuje osudové střetnutí demonstrantů proti carskému režimu s vojáky potlačujícími vzpouru. Ve chvíli, kdy vojáci začnou do davu střílet, vyklouzne jedné ze zasažených účastnic povstání z rukou kočárek a drncá po schodech pryč od seshora pálící a jako jakýsi lidský stroj mechanicky postupující soldatesce. Jde o mimořádně působivý filmový okamžik, kterému Ejzenštejn říkal „rána sekyrou“. Takové silné záběry měly aktivizovat divákovu pozornost – a zde k tomu přispěl mimo jiné kodrcavý pohyb dětského kočárku na širokém, velmi symbolicky pojatém schodišti v Oděse.

Ve filmu Pépé le Moko od režiséra Juliena Duviviera (1937) ztvárnil Jean Gabin postavu zločince ukrývajícího se v labyrintu uliček ve starobylé čtvrti Kasba v Alžíru. Až teprve osudová láska ho vyžene z úkrytu, a tak jako kamzík pádí se schodů, nad nimiž měl dosud bezpečné, i když poněkud nudné útočiště, a směřuje kamsi dolů do světa nástrah, ale i nadějí, do světa, který se na rozdíl od sféry „nad schody“ rychle mění a žije v přítomném, profánním čase. Film skončí samozřejmě špatně, jak se dalo předpokládat od okamžiku, kdy to s hrdinou začalo jít „s kopce“ (respektive se schodů).

Slavným filmovým záběrům předcházely v kulturní historii malby schodišť, po nichž jedni stoupají vzhůru směrem k duchovním a jiným metám, zatímco jiní se chodů padají nebo alespoň odevzdaně sestupují, neboť nahoře už pro ně není místo.

Na proslulé poutní místo Svatou Horu u Příbrami vedou dlouhé „svaté schody“, po nichž dříve poutníci vylézali po kolenou, aby mohli o to intenzivněji prožít své setkání s transcendencí. Barokní krajina i města byly protkány těmito vertikálními trajektoriemi schodišť, které symbolizovaly propojení profánních a sakrálních úrovní (a alegorické motivy schodů či žebříků rozšířily i repertoár dobové emblematiky). Známé příklady Španělských schodů v Římě či Borrominiho schodiště v Palazzo Barberini tamtéž využívají nezvyklých perspektivních efektů, aby zvýšily dojem dynamiky. Tyto efekty svědčí o tom, že architektonický prvek schodiště měl být v určitých epochách vnímán jako procesuální, nestabilní, pohyblivý. Imprese pohybu je tu v rozporu s klasickou představou o architektuře jakožto stabilním, harmonickém, uspořádaném celku, který má působit hlavně dojmem neměnného trvání. Klasické schodiště jen vyzdvihovalo a neslo nějakou dominantu, kdežto neklasické kamsi utíká.

Eskalátory v obchodním domě Polich v Lipsku, kolem 1900, zdroj: Wikimedia

Zajímavě se do těchto trendů zařadily eskalátory, tedy reálně pohyblivé schody, které například u nás byly poprvé využity v roce 1924 (navazovaly na původní lanovou dráhu vybudovanou při příležitosti Jubilejní zemské výstavy v roce 1891). Vyjet se po nich dalo na Letnou, tedy tak trochu do nikam, ale důležitá tu byla prezentace technické novinky, pokrokových trendů a moderní dynamičnosti.

Kdo je výš, je výš

Místo „nad schody“ bývalo tradičně vyhrazeno „lepším lidem“, elitě. Sloužící se zaměstnávali svými úkoly v přízemích a suterénech a panstvo blahosklonně shlíželo na svoji doménu z výšin horních platforem „schodišťových hal“, z víceramenných schodišť vedoucích do náručí zahradních parterů a tak různě. A když už se služebný lid vydal obstarávat něco do vyšších pater, stoupal po vlastním, zadním schodišti, aby nekazil celkový dojem (šlo o rozdíl mezi jakýmisi panskými a rabskými schody).

Reprezentativnost (vlastně mocenská) „vznešeného“ schodiště, jak ji vídáme na řadě zámků, se postupně stala veřejným majetkem – uplatnila se na budovách muzeí, úřadů, divadel, obchodních domů a škol, stavěných od 19. století v duchu moderních, téměř demokratických principů. Ocitnout se „nad schody“ už nebylo tak exkluzivním zážitkem. Stále si však vystavování sebe sama na stupních vznosných schodišť uchovalo punc jisté výjimečnosti a není proto divu, že se různé schodišťové konstrukce a dekorace uplatňují při módních přehlídkách, estrádách, skupinovém fotografování, slavnostech, zahajovacích řečech atd. Při těchto příležitostech to chce též červený běhoun a truhlíky (s květinami).

Místa pro výmluvná setkání

Schodiště mají specifické pohledové vlastnosti jak pro své uživatele, tak pro vnější pozorovatele. Eskalátorové tubusy na pařížském muzeu současného umění Centre Georges Pompidou se staly emblematickým příkladem moderního pojetí kulturní a politické symboliky schodiště. Dynamiku moderní doby vyjádřenou motivem ubíhající diagonály schodů měli v oblibě někteří avantgardní fotografové z okruhu německého Bauhausu (László Moholy-Nagy) a ruského konstruktivismu (Alexandr Rodčenko).

Naproti tomu jakási „meditativní“ schodiště se dobře hodila pro dotvoření atmosféry filozofické introspekce – jak ukazuje třeba Rembrandtova malba Filozof při meditaci (1632). Autor tu v pravé části výjevu namaloval takzvané šnekové, točité schodiště, jehož vnitřní prostor se noří do temnot jako vnitřek ulity. Toto zanořování se do sfér mimo dosah smyslového vnímání demonstruje právě onu filozofickou aktivitu ohledávání ideových problémů. Na rozdíl od Sókrata se novověký filozof nepoflakuje po tržištích, ale zavinuje se v podobě šnečka do svých interních hloubek.

Italský grafik Giovanni Battista Piranesi v 18. století nebo nizozemský výtvarník M. C. Escher ve 20. století s oblibou znázorňovali fantastické, účelu i logice se vzpírající schodišťové „labyrinty“. Tato „zmatená“ schodiště si žijí v jejich dílech vlastním životem, k ničemu alespoň trochu praktickému neslouží. Jsou to autonomní schodišťové systémy, díky nimž si uvědomujeme, že tento architektonický a kulturní motiv představuje mnohdy svébytný, ne-služebný „mezi-prostor“. V něm se uskutečňují setkání, vyměňují se pohledy, posílají se metaforické vzkazy o postavení, hierarchii, výšce umístění na hodnotovém žebříčku a tak dále. Schody nemusí nikam vést, jde o to, aby naznačovaly samotné rozvrstvení, tedy aby demonstrovaly samotný princip různorodosti úrovní a významů v našem hrbolatém světě.

Doporučená literatura:

Friedrich Mielke: Treppen in der Kunst, Eichstätt 2001.
Tato kniha, která se zabývá různými významy a rolemi schodů v umění, je pozoruhodná i tím, že je desátou z řady publikací věnovaných speciálně „mezinárodnímu výzkumu schodišť“. Na tento výzkum se zaměřuje Gesellschaft für Treppenforschung / Scalalogie (Společnost pro výzkum schodišť) již od roku 1985 a do současnosti vydala již dvacet monografií na toto téma.