Slabikář vizuální kultury: Q jako Quasimodo

Nebudeme se bavit pouze o zobrazování Quasimoda v ilustracích, ve filmech a podobně, ale využijeme i obecné povědomí o této postavě. Co si čtenář či divák vybaví, když se řekne Quasimodo? Asi nějaký typ tělesné deformace, která by se tradičně označovala jako „monstrozita“. Tento termín je odvozen od latinských sloves monstrare (ukazovat) a monere (varovat), dalo by se říci, že jde o „de-monstrování“ varovných příkladů. Doslovné významy však bývají zjednodušující. Problematika monstrozity se už od starověku štěpí na dva základní proudy, jež můžeme zaznamenat i v dnešní popkultuře.

Jak poznáme monstrum

Na jednu stranu jde o monstra přátelská, sympatická i hrdinná, na stranu druhou o zběsilé zabijáky a požírače kolemjdoucích. Mezi těmito pojetími lze nalézt střední pásmo nerozhodnutých monster, která fluktuují mezi řečenými krajnostmi, někdy pomohou, jindy zabijí nebo alespoň vyděsí. Jaké klíčové rysy má mít pořádné monstrum, jak ho poznáme?

Obálka komiksu Zvoník od Matky Boží, 1944, zdroj: Wikimedia

Základní charakteristiku „vnější“ monstrozity představuje to, že překračuje dobový úzus, normu či kánon tělesné formy. Nejde o problematiku krásy, nýbrž o otázku, co se v tom kterém období považuje za lidské tělesné rysy, popřípadě za tělesné aspekty známých zvířat, a co k nim již nepatří. Třeba ke lvici prý nepatří ženská hlava, k člověku obličej na břiše, k pejskovi dvě hlavy, k rybě nohy atd. Jde tedy o srostliny, nepřípadné křižovatky nesprávně poskládaných tělesných tvarů, o překvapivá a zarážející setkání jinakostí.

Taková překvapivá setkání vyvolávala u diváků a čtenářů zvídavost, veselí a směs fóbie a slasti z osobní konfrontace s neznámem. Požitek ze strachu byl nezanedbatelným ziskem natěšeného obecenstva. Prolínání a kombinace tělesných (i jiných) tvarů, které k sobě podle dobového myšlení nenáleží, popřípadě „hypertrofie“, nadsazení některých tělesných partií a absence jiných, to vše navozovalo u diváků představu beztvarosti, neforemnosti, destrukce očekávatelných „zákonitostí“ vzhledu a vjemu.

Co se nehodí, na okraj s tím!

Ve středověkém umění se různí diví muži, harpyje a skřeti vytlačovali na „bordury“ iluminací v rukopisech, do okrajových částí katedrál a podobně. Co se tehdy pokládalo za beztvaré, vytěsnilo se mimo hlavní pole obrazu, v němž se nalézalo přednostně klíčové, „kanonické“ sdělení (motiv Ukřižování, postavy světců apod.). Monstrum, které se vymykalo „řádnému“ světu a nějak ho prý ohrožovalo či znevažovalo, bylo odsunuto za hranice tohoto řádu.

Ovšem proč bylo vůbec znázorňováno, když jej „řádní“ lidé mezi sebou nechtěli? Někdy šlo o mravní memento, varování před hříchem, prostopášností a jinými radostmi. Hlavně však symbolizovalo samu okrajovou sféru jako oblast jinakosti, nesrozumitelnosti, cizoty, nepřehlednosti. Vlastně šlo o opakování stereotypního dělení světa na „my a oni“, „kulturu a barbarství“, „kosmos a chaos“, „stejné a jiné“ atp. Tyto rozdíly se v různých podobách recyklují v celé lidské historii, což na jednu stranu vyvolává konflikty, a na druhou to pomáhá udržovat daný společenský „status quo“.  Monstrum bývá v těchto hrátkách využito i zneužito. Žije na zmiňovaných „okrajích“ reprezentací. Někdy se však dostane i do centra pozornosti a pozmění tak svoji zaběhanou roli. Právě význam postavy Quasimoda překročil periferní území a vstoupil do hlavního proudu událostí.

Tajemství existuje, nehybnost nikoliv

Moderní využití tématu monstrozity (zhruba v posledních dvou stech letech) posunulo jeho význam oproti tomu, jak jej vnímal středověký, renesanční či barokní člověk. Takzvané bestiáře, kabinety kuriozit, fantastické cestopisy a další produkty oněch dob situovaly monstrum s jeho morálním, náboženským i vědeckým potenciálem kamsi mimo hlavní kulturní proudy. Kniha Monstrorum historia od italského lékaře Ulissa Aldrovandiho (vyšla posmrtně až roku 1642) obsahuje obrázkové tabule, na nichž defiluje ohromující množství renesančních představ o tom, co je neobvyklé, kuriózní, výjimečné. Kuriozita byla ovšem vnímána jako důležitý pramen poznání, jako zrcadlo nevšedního nastavené běžnému dění, zdroj kritických a překvapivých poznatků o světě, přírodě a člověku. Monstrum, kuriozita a deformace tehdy nebyly určeny pro zábavu, na rozdíl od dnešního popkulturního spektáklu.

Ilustrace ke spisu Monstrorum historia od Ulissa Aldrovandiho, 1642, zdroj: Wikimedia

Ve starších dobách se monstra uplatňovala v roli morálních, přírodovědných a kulturních „exempel“, v raně moderní době se přesunula mezi romantické hrdiny nebo do oblasti panoptikální zábavy, dnes se řadí mezi popkulturní idoly a fetiše. Pohled na monstra nás dnes zásadně neděsí, ani nepřekvapuje, nefascinuje. Potřebujeme jejich opakované a variované reprezentace z jiného důvodu. Naznačují, že náš technologiemi kontrolovatelný, přehledný (a tím vlastně uzavřený) svět má ještě nějaká tajemství, neznámé aspekty, které lze chápat jako otevřenost, svobodu. Monstrum nám dává zakusit pocit, že vskutku žijeme, že se něco může změnit, mohou nastávat nečekané události, něco se může transformovat, mutovat.

Novátorským způsobem je téma monstrozity zachyceno v umění 20. století, které přišlo s jeho expresionistickou, existenciální či surrealistickou interpretací a pozměnilo tak významy obrazů deformací, jak je známe například z tvorby Hieronyma Bosche (s jejich morálními a náboženskými poselstvími). Expresionisté Otto Dix nebo George Grosz reflektovali všudypřítomnost destruovaných, zmrzačených těl po první světové válce, společenskou situaci rozkladu a vleklé krize. Od těchto politických a sociálních podtextů se obrátili surrealisté k monstrózním formám přisuzovaným podvědomí s jeho vyhrocenou pudovostí a imaginací. Akční umění a body-art druhé poloviny 20. století předváděly nebezpečí tělesné destrukce bezprostředně před očima diváků na živých organismech performerů, kteří využívali kupříkladu i sebezraňování.

Chceme být stejní i jiní

Nejen, že monstrum v moderním vizuálním umění (a částečně i v masové kultuře) otevírá nové cesty, rozbíjí tradiční uzavřenost celostních zobrazení a svým způsobem nás osvobozuje od opakování stereotypů (jak naznačuje filozof Michel Foucault ve svém textu Monstra a fosílie), ale též se jeví jako adekvátnější nástroj vypovídání o současném světě. Třeba demonstruje, jak se v současnosti cítíme vyčlenění, osamělí, respektive jak se tohoto vyčleňování obáváme. Bojíme se stát „podivnými“ figurami na okrajích společenství, obáváme se hrozby vlastní jinakosti. A zároveň o své ozvláštnění usilujeme – ovšem pouze „v mezích zákona“ komerční nabídky alternativních stylů.

Doporučená literatura:

Filip Herza: Imaginace jinakosti: Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století, Praha 2020. Zcela čerstvá knížka o show, které se kolem fascinujících záhad tělesných neobyčejností rozbujelo dokonce i ve staré Praze – siamská dvojčata, obři a mořské panny platí polovic!