Slabikář vizuální kultury: Ú jako Úzkost

Již v pozdní antice na toto téma, které lze shrnout do vzletného i zjednodušeného sloganu „sám proti světu“, naráželi stoikové jako třeba filosofující císař Marcus Aurelius. A v podobné době se objevují i první individualizovaná znázornění strachu či spíše úzkosti ve vizuální kultuře, mezi nimiž lze připomenout bustu císaře Traiana Decia, jehož ustaranými vráskami zbrázděná tvář představuje prototyp zobrazení komentované emoce a rozpoložení.

Busta císaře Traiana Decia, kolem 250, zdroj: Wikimedia / Capitoline Museums

Okamžiky, kdy nahlížíme na celek existence

Nejasnost dalšího směřování jak v oblasti politické, tak náboženské, kterou intenzívně zažívali Římané v pozdně antickém období, není věcí neznámou ani pro příslušníky jiných kultur a protagonisty jiných historických etap. S takovou nejasností dalšího směřování se setkáváme především v přelomových, krizových chvílích v životě společenství i jednotlivce. Německý filosof minulého století Karl Jaspers označoval takový zlomový moment jako „mezní situaci“, která jedinci přináší nejen utrpení, ale i zásadní průlom v jeho chápání světa. V okamžiku setkání se smrtí, nemocí, bolestí apod. se člověk už tolik nevěnuje praktickým úvahám a obstarávání životních potřeb, nýbrž si klade otázky po obecnějším smyslu existence. Přičemž se do jisté míry od běžné životní praxe osvobozuje a tím se jeho prožívání stává plnějším, autentičtějším. Najednou je více sám sebou, není už jen zapřažen do každodenního kolotoče úkolů a tužeb. Neplánuje již tolik, co bude ze života mít, co získá či nezíská, k čemu svůj čas využije, jako kdyby to bylo nějaké spotřební zboží; prožívá svůj čas nespotřebním způsobem – podobně jako ve chvílích nudy, čekání apod.

Eugéne Delacroix: Dantova bárka, 1822, zdroj: Wikimedia / Louvre Museum

Jiný německý filosof téže doby, Martin Heidegger, tvrdil, že úzkost souvisí s vědomím toho, že jsme „Bytím ke smrti“. Tedy všechny bytosti jsou smrtelné, ovšem člověk si je toho až moc dobře vědom. Jsme si tedy vědomi toho, že teď jsme „něčím“, ale můžeme se stát i „ničím“, a rozhodně se jím jednou staneme. Při těchto myšlenkách jsme podle Heideggera konfrontováni s poslední možností naší existence, kterou představuje smrt – velké Nic. Uvědomění si onoho Nic je ve své závratnosti analogické nějaké naší úvaze o Bytí, tedy o světě v jeho celistvosti. A právě jakousi celistvost zažíváme tehdy, když jsme úzkostně naladěni. V úzkosti se podle Heideggera setkáváme s Bytím v celku, přestáváme si všímat jen obstarávání „vnitro-světských“ jednotlivostí, vykračujeme za hranice praktického života a tak se osvobozujeme. V úzkosti získáváme sami sebe, svobodu a představu o Bytí.

Jsme jak Michelangelův zatracenec

Úzkost je tak podle fenomenologických a existencialistických filosofů vlastně naprosto skvělá věc. To je ovšem teorie. Pak máme ještě praxi úzkostných poruch, jichž se vyskytuje čím dál víc a nezdá se, že by to lékaře a nemocné uvádělo v nějaké zásadní nadšení. Dalo by se snad tvrdit, že jde o nějakou jinou úzkost, ale to by bylo sporné. I v úzkostných poruchách jde spíše o celkové naladění, které se příliš neváže k nějakým konkrétním jevům. Jednotlivými znepokojivými jevy se zaobírá emoce strachu, ale úzkost je mnohem abstraktnější.

Na rozdíl od jaspersovské či heideggerovské úzkosti je ta „diagnostikovatelná“ zažívaná přímo fyzicky a velice bolestně. Jde o úzkost tělesnou, smyslovou, vnímatelnou a zobrazitelnou. Má řadu mimických a gestických projevů, paralely k jejímu průběhu lze znázornit určitými barvami, kompozicí, atributy a obrazovými stereotypy. Figury na „obrazech úzkosti“ jsou zhroucené, skrývají tvář v dlaních, choulí se do sebe, tvary jsou ostré, prostor působí nestabilně. S řadou takových stereotypů se setkáváme už v pozdní renesanci (v manýrismu), pak znovu v romantismu, expresionismu i dále.

Michelangelo: Poslední soud, detail, 1536–41, zdroj: Wikimedia / Cappella Sistina

Dobrým příkladem „epochy individualismu“ s vedlejším účinkem úzkosti je naše vlastní současnost, která je někdy označována jako „tekutá modernita“ či „hypermoderní doba“. Nynější pandemie s covidem-19 umožnila plné rozvinutí jakési „obsese úzkostí“ či „touhy po úzkosti“, která se však již projevuje přinejmenším posledních dvacet let. Jednou ji aktivují teroristické útoky, podruhé povodně či požáry, jindy mýty o konci světa, pak migrace, bližší a vzdálenější války, ekonomická krize a konečně vzpoura umělé inteligence. Úzkost z neustálé měnlivosti děsivých „atrakcí“, z této pohyblivé půdy masmediálních reprezentací různých ohrožení lze znázornit třeba motivem vytřeštěných očí nebo naopak zakrytých očí. Obojí se dobře hodí a tento motiv využil již Michelangelo na figuře zatracence z fresky Posledního soudu v Sixtinské kapli, kde dokonce obě varianty působivě zkombinoval. Zatracenec si jedno oko zakrývá a druhé třeští do prázdna a říká si asi zoufale: „Co zas bude?“

Egon Schiele: Smrt a dívka, 1915, zdroj: Wikimedia / Belvedere

Nejistota stimulovala pocit úzkosti často – v obdobích pozdního středověku, manýrismu, reformace, za napoleonských válek nebo v době fin de siécle (a mimoevropských příkladů bychom rovněž našli celou řadu). Proč však mluvit přímo o „touze“ po úzkosti? V tom se „tekutá modernita“ dost liší od minulosti. Dnešní doba není zdaleka tak hédonistická, jak by se mohlo zdát, nechce se bolesti vyhýbat, ale je poněkud sebemrskačská. Osamělé individuality vržené do tekutého proudu nejistoty a nemožnosti vytvořit si závazný plán budoucnosti (jak by řekl sociolog Zygmunt Bauman) možná využívají úzkost i jako rituál svého druhu, který jim opakovaně potvrzuje tu jedinou jistotu, která se jim naskýtá – tedy jistotu vlastní existence.

Slasti a strasti „hypermoderní doby“ (knížka Hypermoderní doba od francouzského filosofa a esejisty Gillese Lipovetského nese příznačný podtitul Od požitku k úzkosti) se od sebe těžko oddělují podobně jako „realita“ a „virtualita“. V současnosti se tedy úzkost jeví jako „přirozená“ reakce na hyper-pohyblivost masmediálního proudu, jehož jsme již nedílnou součástí.

To jsme jednoho dne probudili…

Pozoruhodnou sochu Úzkosti vytvořil v letech 1911/1912 český umělec Otto Gutfreund. Figura rozbrázděná ostrými kubistickými hranami se choulí, noří a propadá do sebe v gestu nepřekonatelného, neustálého vnitřního třesu. Expresionisté i kubisté měli často v oblibě filosofii Arthura Schopenhauera, romány Fjodora Michajloviče Dostojevského apod. Tyto texty pro ně představovaly odrazový můstek k zobrazování moderního skeptického přesvědčení o relativitě smyslu existence.

Otto Gutfreund: Úzkost, 1911–12, zdroj: Wikimedia

Edvard Munch, Egon Schiele, Jean Fautrier, Alfred Hitchcock, Edward Hopper a mnozí další referovali o moderní úzkosti ve své napjaté a znepokojivé tvorbě. Využívali některé vizuální formy, které evokují stísněnost a paralýzu: omezení prostoru, v němž jsou umístěny trochu odtělesněné, vyzáblé či osamocené figury; redukce jejich pohybu a výraz strnulosti; přerušení komunikace mezi figurami; jakési zavinování či choulení figur a tvarů do sebe, do svého vnitřku; úzké rozestupy mezi tvary nebo naopak zející prázdnota a tak dále. A momentálně se částečně vynuceně, protipandemickými pravidly, proměňujeme v moderní eremity, poustevníky, kteří mají vyhrazený omezený prostor, náš pohyb i komunikace jsou redukovány, obracíme se do svého vnitřku…

Velmi se tak podobáme úzkostným hrdinům, které známe z moderního umění. To je sice fajn – být postavou, která jakoby vystoupila z obrazu Edvarda Muncha, z povídky Franze Kafky či Edgara Allana Poea, ale zřejmě si nedokážeme svoji proměnu v mondénní „úzkostlivce“, kteří v sobě mají i prvky dandismu, pořádně užít.

Doufejme, že epocha „tekuté modernity“, okořeněná virovou pandemií, dospěje v dohledné době ke svému završení. A v nějakém dalším dějinném období si budeme moci na „epochu úzkosti“ s trochou nostalgie zavzpomínat a říkat si: „Ech, to bylo tenkrát, když jsem se jednou ráno vzbudil a zjistil jsem, že jsem se přes noc proměnil v obrovského brouka…“

Edvard Munch: Výkřik, 1910, zdroj: Wikimedia / Munch Museum

Doporučená literatura:

Omar Kholeif (ed.): Art in the Age of Anxiety, MIT Press 2021.  Úplně čerstvá reflexe toho, jak se dnes nejen digitálně děsíme a na co se můžeme těšit v době „post-covidové“, „post-digitální“ apod.