Slabikář vizuální kultury: V jako vosk

Být, respektive nebýt vosk souvisí nejspíš s tím, že již od dávných dob se vosk využívá coby snadno zpracovatelný, poddajný materiál pro vytváření velmi iluzivních maket a nápodob lidských i zvířecích těl, tělesných částí i jiných předmětů. Voskové makety byly mnohdy tak přesvědčivé, že se daly poplést s originálem (tento zážitek známe kupříkladu z výstav voskových figurín). Když se tedy někdo popuzeně ptá, jestli je snad vosk, naznačuje tak, že si ho asi pleteme s maketou či co. Ale on není maketa, připomíná, právě naopak: má stejné potřeby jako všichni ostatní a zaslouží si podíl na tom, co se právě rozdává!

Léčení srkze voskovou maketu

Voskové nápodoby a předlohy se intenzivně využívaly už ve starověku. Jemné a křehké detaily voskových předloh bývaly zafixovány po odlití těchto matric do bronzu. Technika odlévání „na ztracený vosk“ a další technologické výdobytky starověkého sochařství a uměleckého řemesla vnesly do vizuální tvorby pozoruhodný vnitřní rozpor. Totiž: Sochy, obrazy, architektonická díla a další artefakty vesměs usilovaly o jakous takous stálost, trvanlivost a podle toho se volily používané materiály: kámen, bronz, dřevo a podobně. Avšak vosk? Při střídání teplot se snadno deformuje, je křehký a měkký, příkladně nestabilní na rozdíl od mramoru, kovu a mnohých dalších materiálů, jež se mohly tvářit, že tu budou věčně. Vosk si mohl nechat o věčnosti jen zdát. Nicméně fakt, že z vosku lze vytvořit podoby lidí a předmětů „jako živé“, vedl k jeho využívání při tvorbě náboženských, vědeckých, portrétních a zábavních děl.

Z vosku vznikaly v renesanci a baroku podoby světců, které působily dojmem reálné, tělesné přítomnosti. Zároveň mohly voskové naturalistické postavy zvěčnělých mučedníků vypadat morbidně. I jejich vyobrazená smrt působila paradoxně „jako živá“. Také různé „votivní“ předměty se zhotovovaly právě z vosku. Šlo například o modely částí těla, které se zavěšovaly do blízkosti „zázračných“ obrazů. Třeba když měl někdo nemocnou ruku, umístila se její vosková maketa vedle takového obrazu a mohlo začít zázračné léčení.

A pak přišla madame Tussaud…

V období novověku i v moderní epoše se z vosku vyráběly detailní anatomické modely těl, orgánů, tělesných fragmentů či sloužily při výuce mediků. V 18. století byly oblíbené drobné, kolorované voskové podobizny (zvané ceroplastiky), jejichž realističnost byla překonána teprve portrétní fotografií. A vzápětí přišla madame Tussaud se  svým panoptikem, v němž se mohl návštěvník setkat s oblíbenými velikány či vrahy vyvedenými ve vosku, kteří jakoby sami sobě z oka vypadli.

K „živosti“ voskových nápodob přispívalo to, že tento materiál má specifické smyslové kvality způsobující, že z voskového znázornění máme pocit někdy až nepříjemné tělesné blízkosti s její procesualitou, proměnlivostí i s nebezpečím fáze rozkladu (všechno tohle umí vosková iluze vykouzlit).

„Procesualita“ vosku se uplatnila v impresionistickém sochařství, hlavně u italského autora Medarda Rossa, jenž se pokoušel o zvláštní věc: chtěl do sochařství, které se tradičně zaměřovalo na výraz stability a stálosti, vnést moment neklidu, pohybu a proměny. Jeho voskové a sádrové postavy i sousoší měly evokovat podobné efekty jako impresionistické malby – proměnlivost atmosféry a světla, absenci jednoznačných pevných tvarů a uzavřených obrysů. Rossovy plastiky připomínají momentkové nebo „piktorialistické“ fotografie. Ostatně tento sochař používal fotografie jako studie a skici, díky nimž se mu dařilo plastiky stále více rozostřovat, znejasňovat. Jako bychom jeho figury viděli v mlze či přes clonu kouře. K tomuto účelu se měkký vosk hodil mnohem více než „věčný“ mramor a podobné materiály.

Medardo Rosso: Zlatý věk, 1884–85, zdroj: Wikimedia

Proměnlivý okamžik zachytil také český sochař Jan Štursa ve své voskové plastice Utopené kočky (1904). Pro vyjádření „imprese“ rozkladu mrtvého zvířecího těla je vláčný a „morbidně“ naturalistický vosk jako stvořený.

Je na něho spolehnutí

Jak již bylo řečeno, nestabilitu a pomíjivost voskových tvarů využívali lidé již od antiky. Kupříkladu psací destičky potažené voskem, do nichž se rylo „stylem“ (slovo „stylus“ původně znamenalo rydlo či pero a je od něj odvozen i pojem styl v estetickém smyslu) a které sloužily třeba k psaní dopisů, se daly snadno znovu vyhladit a vznikla tak „tabula rasa“ připravená pro zaznamenávání dalších nápadů. Podle Aristotela i jiných myslitelů se lidské vědomí a vnímání podobají voskové destičce, do níž se otiskují „pečetítka“ vnějších vjemů. Filozof 17. století Descartes uvažoval při pozorování hořící voskové svíce o tom, že skupenství a formy věcí se mění (vosk taje apod.), avšak „esence“ zůstává stejná (pevný i roztátý vosk je pořád voskem).

Měkkost a poddajnost vosku ovšem fungovala i coby záruka „pravdivosti“ určitého sdělení. Vosk přesně, detailně a bez reptání tlumočí formu, která mu byla vtisknuta. To se hodí při pečetění dopisů a jiných listin. Pečeť je stvrzením a zárukou toho, že její majitel souhlasí s obsahem listiny a ručí za to svým jménem, erbem, postavením. Jedná se o jakousi silnější verzi podpisu. Pečeť jakožto „podpis“ společenské elity se v západní tradici zhotovovala často z červeně zbarveného vosku (i barva tu měla symbolické významy). Pečetní vosk nesl znamení („signum“ – od tohoto slova se v různých jazycích odvozují termíny pro podpis, pečeť apod.), aniž by na něm byl schopen něco změnit či zfalšovat, neboť byl zcela poddajný, trpný, pasivní a nikoli činný, tvořící či přetvářející. Vosku se tedy dalo důvěřovat jako spolehlivému tlumočníkovi důležitého a závazného „znamení“.

Jakýsi „étos“ vosku se tradičně odvozoval i od pověsti, které se těšily včely, jež byly ctěny jako pilná a starostlivá stvoření. Není divu, že se včela ocitla například i ve výzdobě budov záložen a spořitelen z 19. století.

Vosk je zkrátka pružný, proměnlivý, iluzivní a „jako živý“. Při vší své poddajnosti vždy referuje i sám o sobě, o své povaze, o svých zvláštních a jedinečných kvalitách a o svém nezaměnitelném místě mezi jinými uměleckými i řemeslnými materiály.