Slabikář vizuální kultury: X jako X („o sobě“)
Náš cyklus se pozvolna blíží ke svému závěru. Dnes došla řada na obzvlášť zapeklité písmeno – X. Ale když je uchopíme skrze zkřížení, které v sobě nese, a to vztáhneme k vizuální kultuře, zjistíme, že tento tvar obsahuje značně neklasické kvality a zřejmé významy.
X má mezi jinými písmeny poněkud zvláštní postavení. Nepodílí se pouze na tvorbě slov jako ostatní souhlásky a samohlásky, nýbrž funguje občas samo o sobě jako svébytný znak či symbol. X-kem se tradičně označuje neznámá veličina v matematických rovnicích a v obdobném duchu se jeho význam přenesl i do širšího kulturního rámce. Když mluvíme o panu X, o „aktech X“ nebo o paprsku X, chceme tím naznačit, že skutečnou totožnost, příčiny a povahu daných jevů neznáme.
Dané fenomény jsou pro nás poněkud tajemné, anonymní, vymykající se všednosti, takřka mysteriózní. S těmito náznaky tajemna prostřednictvím symbolu X (které vyhlíží jako přeškrtnutí, překřížení) se dá dobře pracovat v populární kultuře – využívají jej filmy a seriály jako kupříkladu X-Men či Akta X.
Michail Larionov: Rayonismus v červené a modré, 1911, zdroj: Wikimedia / Museum Ludwig
X-ko taktéž před časem označovalo filmy přístupné pouze dospělým (nejen kvůli tomu, že se v nich vyskytují erotické scény, nýbrž proto, že by tak nějak celkově „kazily mládež“). X-ko tedy dává najevo, že se za ním jako za jakousi zatlučenou bránou nebo za zkříženými halapartnami nachází a tají cosi, co je potřeba skrývat, k čemu je potřeba omezit a ztížit přístup.
Bytelná konstrukce
X-ko symbolizuje různé zákazy: zákaz zastavení pro automobily, zákaz vstupu nezvaným hostům v předsálí vladařských komnat – tam stráže zkřížily zmíněné halapartny či jiné zbraně. Zkřížení vidličky a nože na talíři s nedojedeným jídlem naznačuje číšníkovi, že to zatím nemá odnášet, protože se do bašty ještě pustíme, jen co nám trochu vytráví. Tento motiv, který má tvar „Ondřejského kříže“ či římské desítky, tedy tvoří bariéru, hranici, oddělení a říká nám přibližně: „Necpi se tam, kde je to označeno X-kem (a pokud je X navíc červené, tak to opravdu raději ani nezkoušej).“
Dokonce i protitankové zátarasy mají přibližně tvar X-ka, tady ovšem převládají praktické a konstrukční důvody pro uplatnění této formy. X-ko se vůbec často objevuje jako součást různých konstrukcí, neboť jde o velmi funkční a bytelné uspořádání nosných prvků. Do tvaru X-ka se křížily dřevěné trámy v hrázděné architektuře, dnes vídáme toto zkřížení diagonál na kovových kostrách stožárů vysokého napětí, v průmyslové i high-tech architektuře. Zkřížené trámy, fošny, trubky či kovová lanka drží lépe než rovnoběžné prvky. Když o tomto motivu uvažujeme z hlediska vizuální kultury (tedy z hlediska toho, jak daný motiv vypadá, jak se nám jeví při smyslovém vnímání a co nás při tom napadne za asociace a vysvětlení), dospějeme k závěru, že se jedná o poměrně „ne-klasický“ útvar.
Isa Genzken: X, 1994, Mnichov, zdroj: Wikimedia
Klasické tvarosloví – ať už v architektuře, v obrazových kompozicích či v předmětech užitého umění – užívalo vesměs pravoúhlých forem kolmých k základně (k zemi): sloupy stály vertikálně na podestě či na stupních schodiště a nesly horizontální hmotu římsy; pravé úhly jakožto výraz klasické stability rovněž vidíme na malbách raně renesančních a vrcholně renesančních autorů (Piero della Francesca, Raffael Santi a další) nebo v dílech neoklasicistního malíře Jacquese-Louise Davida.
Naproti tomu manýristické, romantické nebo expresionistické artefakty jsou plné dynamických diagonál, šikmých linií (u malířů Tintoretta, Caspara Davida Friedricha či Ernsta Ludwiga Kirchnera), které jakoby přeškrtávají pozorovanou plochu a vytvářejí z ní excentrický, extravagantní, expresivní a existenciální útvar. Jak vidno, i v těchto použitých slovech se uplatňuje X-ko, aby vyjádřilo a posílilo významy termínů, které odkazují k pohybu, k proměnlivosti, což jsou právě značně neklasické kvality.
X-ko, které tu zvýrazňuje dojem časových kvalit a nestability, nám znovu říká, že se zde vlastně máme čeho obávat (podobně jako když X-ko zobrazuje nějaký zákaz nebo varování). I nestabilita, rychlá časová proměnlivost je něčím, čeho se lidé běžně spíše bojí, než že by si to užívali. Ale na obrazech vypadá taková dynamická, temperamentní a rozmáchlá podívaná vesměs mnohem zajímavěji, než klasická uměřenost a harmonie.
Leonardův muž
Je pozoruhodné, že s jednou z nejznámějších obrazových kompozic, v níž téměř základní strukturu představuje X-ko, přišel Leonardo da Vinci, tento vrcholně renesanční tvůrce, který by teoreticky měl zapadat do klasického ducha doby. Ale Leonardo nezapadal nikdy nikam. Na jeho kresbě Vitruviánského muže z doby kolem roku 1490 vidíme figuru, jejíž končetiny jsou v jednom ze zachycených stavů rozmístěny po diagonálních osách, tvoří v obrazové ploše šikmé linie připomínající trochu deformované X-ko. Okraje výjevu sice představují velmi klasické, vyvážené a centralizované formy čtverce a kruhu, ale to jsou jen okraje, že. Hlavní část výjevu zabírá zmíněná mužská postava, která díky rozpřaženým rukám a roztaženým nohám vypadá z určitého pohledu jako živé X. Jde o velmi dynamickou figuru, plnou vitality, sebevědomí a chuti expandovat do vnějšího světa.
Zkřížení paží na hrudi může naproti tomu vyjadřovat pravý opak. Tam toto X-ko složené z končetin značí noření se do sebe, do svých vnitřních sfér, ztišení, meditaci apod (viz třeba malba od Jana Zrzavého Meditace z roku 1915). Jako kdyby taková postava říkala: „Nelezte mi do soukromí, tam je teď obsazeno. A laskavě po mě teď nic nechtějte.“ Zkřížení rukou na hrudi vhodně doplňuje motiv zavřených očí, což se vyskytuje i na náhrobcích. Zkřížené ruce má někdy i archanděl Gabriel v obrazovém tématu Zvěstování Panně Marii. Ten má ovšem oči otevřené.
Co to znamená?
Vraťme se na chvíli k tématu tajemna, neznáma ve vizuální kultuře, které by se dalo označit výmluvným symbolem X-ka (stejně jako jiné „mysteriózní“ kulturní produkty). Povšimněme si, že období, v nichž se zájem o tajemno projevuje výrazněji, se často překrývají s epochami výtvarného umění či vizuální kultury, v nichž se více vyskytují dynamické, diagonální, expresivní formy (není to však úplné pravidlo). Větší zájem o tajemno měl bezesporu manýrismus, romantismus, symbolismus apod. než třeba klasická antika, vrcholná renesance nebo realismus. Z hlediska forem jsou právě manýrismu & spol. bezpochyby bližší temperamentní škrtání v obraze, diagonální kompozice, rychlé tahy štětcem a podobné prvky než klasická stabilita, jasnost a pevnost tvarů.
V historii vizuální kultury narazíme však i na řadu dodnes nevysvětlených, poněkud záhadných obrazů nejrůznějších stylů a podob, které představují jakási „akta X“ dějin umění. Ať už jde o Botticelliho Primaveru z doby kolem 1486, o Poussinovu Říši Flory z roku 1631 nebo o Duchampovo Je-li dáno z let 1946–1966, kunsthistorici a teoretici ne a ne se shodnout, co tyto výjevy vlastně znamenají, k čemu odkazují, jak je interpretovat, co je v nich zašifrováno. Avšak jedná se o natolik pozoruhodná díla i na první pohled, že zkoumavého druhého pohledu interpretačního snad ani netřeba.
Jedno je však jisté: že v díle mistra Leonarda žádná šifra není ☺.
Nicolas Poussin: Říše Flory, 1631, zdroj: Wikimedia / Gemäldegalerie Alte Meister
Doporučená literatura:
Lisa D. Freiman (ed.): Type A, Ostfildern 2010. Jak název napovídá, tato knížka bohužel nepojednává o X, ale o A. Avšak uvažuje o problematice jednotlivého písmenka podobným způsobem, jaký jsme načrtli v našem fejetonu. Tak snad se časem dostanou v Ostfildernu i k dalším písmenům.
