Smutno je jí, a žádné porno to nezachrání
Americkou minisérii Paní Fletcherová označuje HBO za komedii, ale k smíchu je toho na ní hodně málo, respektive smát se u ní lze jen hořce. Nejde o dílo v čemkoliv zásadní, nicméně určitá část publika téměř jistě zjistí, že Paní Fletcherová ukazuje něco, co sami dobře znají nebo co kolem sebe od druhých lidí slyšeli.
Americký spisovatel a scenárista Tom Perrotta (*1961) publikoval v roce 2017 svůj zatím poslední román Mrs. Fletcher a dva roky poté byl hlavním tvůrcem stejnojmenné minisérie. Už předtím se pro HBO podílel na adaptaci svého mysteriózního sci-fi románu Pozůstalí (ten jako jediný z autorovy bibliografie vyšel i česky, v roce 2016). Paní Fletcherová má k mysterióznosti i sci-fi nekonečně daleko. Je to příběh realisticky usazený v současných USA; respektive: vyskytuje-li se v něm něco, co může být považováno za nerealistické, za nadsazené, tak jeden dva sexuální motivy, a to jen kdoví jestli.
Titulní postava, křestním jménem Eve, je pětačtyřicátnice, deset let rozvedená, pracující v sociálních službách a žijící v obyčejném domku s téměř dospělým synem, který právě odchází na univerzitu. Eve zažívá klasický syndrom prázdného hnízda. Při brouzdání po internetu nijak cíleně narazí na porno, k němuž si najde vstřícný vztah… Motiv sebeuspokojování za pomoci pornografických portálů je ovšem pojat cudně a dá se dokonce říct, že trochu i nudně, tedy s ohledem na to, že hlavním zdrojem humoru chtěli tvůrci učinit právě sexuální úhor paní Eve a (nejen) sexuální tupost jejího syna Brendana. Rozhodně to není něco, na čem by tato minisérie stála a čím se do diváka zapíše.
Trailer seriálu Paní Fletcherová, foto: HBO Daleko zajímavější jsou kultura a jazyk prostředí, v nichž se odvíjejí trampoty čtyřicátnice Fletcherové, kterou s nemalým espritem ztvárňuje stejně stará Kathryn Hahnová, a několika dalších postav. Syn Brendan (výborný Jackson White) odmítá dospět, na univerzitě mu rychle začíná ujíždět vlak, ale on nemá vůli a možná ani schopnosti s tím něco dělat, dobře míněné rady mentora přes studijní záležitosti poslouchá bez zájmu. Co Brendan může, to zmotá. V sérii není dořečené, zda se na školu ještě vrátí a zda ji absolvuje. A také není jednoznačné, zda je Brendanova marnost dočasná, zda mu zatím jen nedošlo, že musí zapnout na vyšší obrátky, anebo zda na univerzitu prostě nemá kapacitu, ovšem společenský tlak velící získat stůj co stůj vysokoškolské vzdělání na ni přivádí i velmi nestudijní typy. Brendanovo zíváctví rovněž neakceptuje korektní mluvu akademického prostředí, v němž se pro kdeco usilovně hledají co nejvíce neutrální slova, která však, jak seriál jen tak na okraj naznačuje, znamenají určitý únik před pojmenováváním věcí pravými jmény. Brendan dostane i nezaviněnou ťafku: těší se na návštěvu otce, který mu pak při setkání sice kultivovaně, ale citelně dá najevo, že na prvním místě stojí jeho nová rodina a na nějaké důvěrné hovory a delší čas strávený s dospělým synem už nemá chuť.
Eve Fletcherová dost dobře neví, co v soukromém životě se sebou. Zapíše se tedy na kurzy tvůrčího psaní, kde potkává obdobně znejistělé ženy i muže včetně učitelky Margo, jež bývala mužem (výtečná kreace Jen Richardsové). Existenciální vratkost – třeba i navzdory suverénnímu vnějšímu projevu – leží, jak se postupně vyjevuje, jako základní a jediná „jistota“ životů těchto docela obyčejných Američanů. Gendery jsou tekuté, korektnost ošemetná a adekvátní slovník náročný na používání. Dotknout se druhého lze rychle a nečekaně, ale současně dotknout se druhého (ve fyzickém slova smyslu) není jen tak.
Česká pobočka HBO Europe před několika lety vyprodukovala Janem Hřebejkem režírovaný seriál Až po uši; respektive jde o dvě série (2014, 2017), přičemž první výrazně převyšuje druhou. Jde o vcelku inteligentní zábavu především pro (velko)městské třicátníky a čtyřicátníky a jakoby mimochodem o této tuzemské vrstvě podává uvolněnou a nikoliv zbytečnou zprávu. Paní Fletcherová rovněž náleží ke svého druhu generačním sériím sestávajícím z půlhodinových epizod (za reprezentativní v této kategorii lze mít kupříkladu šest sezón seriálu Girls); určena je především čtyřicátníkům a padesátníkům – ostatně z těchto věkových skupin se rekrutuje jak tvůrce předlohy Perrotta, tak režisérské kvarteto minisérie. Určitou komunikační marnost, kterou zažívá především titulní postava, mohou procítit a docenit asi jen diváci této věkové kategorie. Nejen v Americe.
Paní Fletcherová (USA, 2019, sedm dílů, celková stopáž 3 hodiny 25 minut)
Tvůrce: Tom Perrotta, scénář: Jessi Klein, Tom Perrotta, Eric Ledgin, Elle McLeland, režie: Gillian Robespierre, Nicole Holofcener, Liesl Tommy, Carrie Brownstein, kamera: Jeffrey Waldron, hudba: Craig Wedren, střih: Jennifer Lilly, Mark Sadlek, Debra F. Simone. Hrají: Kathryn Hahn, Owen Teague, Jackson White, Casey Wilson, Domenick Lombardozzi, Jasmine Cephas Jones, Cameron Boyce, Brian J. Carter, Jordan Loew, Josh Pais, Kelly Lamor Wilson a další.
