Starý mořský vlk na plavbě do státu Pernambuco

Ivan Wernisch
Poslední soud

 Zlí nalevo, dobří napravo
a všichni do sprch.

 Bůh je spravedlivý.

Vlastně nevím, co přesně bych chtěl, ale něco bych chtěl. Nebo bych si to představoval trochu jinak. Samozřejmě, poezie je pro konzumenta kultury nejhůř stravitelné sousto, pokud zrovna nenarazíte na tu vaši pochutinu, ale většina lidí se stejně restauraci, kde se podávají smažené kobylky, raději vyhne. A jde vedle na pivo a svíčkovou.

Přesto bych si přál, když vydá novou básnickou sbírku tak významná žijící postava současné české poezie, jakou Ivan Wernisch prostě je, aby z toho byla kulturní událost. Tedy alespoň pro tu část národa, která rozumí složitějším slovesným útvarům, než je holá věta. A emoce zakódovaná do slov v ní vyvolá i jinou reakci než jen klik na tlačítko „sdílet“ na sociálních sítích.

Obálka nové sbírky Ivana Wernische, repro: Druhé město

Ivan Wernisch vydal první sbírku básní v roce 1961, jmenovala se Kam letí nebe a vyšla v nakladatelství Mladá fronta. Jeho doposud poslední kniha se jmenuje Pernambuco a vydalo ji v minulých dnech Druhé město. Mezi tím lze napočítat jedenatřicet většinou (ale nejen) samostatných knih poezie. Je to hodně, jen spočítat to je únavné a na řádcích přeskakuje zrak. Třeba taková Wikipedie sledování tvorby Ivana Wernische zabalila u titulu Jakápak prdel z roku 2015, přitom ještě následovaly sbírka Tiché město v roce 2016 a současná novinka. Nemluvě o Wernischově výboru z básní Jaroslava Vrchlického nazvaném Kabinet mistra Vrchlického. Nepíšu to zde proto, abych hnidopišsky hledal chyby či nedostatky na internetové encyklopedii, nýbrž proto, abych ukázal produktivitu a činorodost autora, který v červnu oslaví 76 let. Takto aktivních literátů tohoto věku nemá česká kultura mnoho. Poezie už vůbec ne. A postav, které ji ovlivnily takovým způsobem jako Wernisch, už vůbec ne! Přičemž nemusíme mluvit pouze o Wernischovi-básníkovi. I Wernisch-editor má za sebou ohromný kus práce na řadě výborů a antologií, kde znovuoživil polozapomenuté klasiky, ale třebas i na chviličku vzkřísil naprosté outsidery.

Současný kulturní provoz je posedlý mládím a objevováním nových tváří. Mám dojem, že kvůli rychlosti změn, ale i rychlosti sdělování a sdílení je to výraznější než v předešlých dekádách. S touto posedlostí, které se dá rozumět, jde bohužel ruku v ruce i menší zájem o ty starší a staré. Když se s tím spojí i to, že starší umělci – pokud mají ještě sílu tvořit – se více soustředí pouze na vlastní tvorbu a nerozumí tolik aktuálnímu rozprostření sil či nejmodernějším prostředkům komunikace, vyjde nám mnohdy, že „stojí u břehu“, zatímco dravé mládí a zkušení a efektivní příslušníci středního věku okupují hlavní proud. Jistě, je to metafora, generalizace a zjednodušení, ale zkuste si vzpomenout, které dílo autora po sedmdesátce v posledních letech rozpoutalo nějakou širší debatu. Tedy pokud zrovna neumřel.

Nic proti mladé krvi. Například změny ve vysílání rozhlasové stanice Vltava, kdy do jejího proudu přibyly mladé vlny Rádia Wave, mě v poslední době také k této stanici přitáhly. Ovšem myslím si, že o tvořících umělcích seniorech, ale i o umělcích seniorech potřebujících pomoc a péči by se mělo více mluvit. Mnozí starší umělci například pro svůj konflikt s minulým komunistickým režimem nemají či neměli slušný důchod ani jiné zajištění. Ivana Martina Jirouse zachraňoval Karel Schwarzenberg, Milana Kozelku pár kamarádů, pokud mám uvést ty, které už zachránit nejde. Každý příběh je jiný, avšak podobnosti lze najít. Podobné jsou – a další jistě budou – třeba v tom, že lidé umění mnohdy právě pro svoji posedlost tvorbou neměli sílu a možnosti pro tvorbu zázemí. Tolik potřebného na stará kolena.

Martin Reiner udělal toho pro českou poezii dost a dost, foto: archiv nakl. Větrné mlýny

Když jsme jednou v devadesátých letech dělali s kolegou Daliborem Maňasem pro regionální přílohu MF DNES rozhovor s Milanem Uhdem, ptal jsem se ho po skončení interview, mimo záznam, co na ty naše – tehdy hlavně jihomoravské – noviny říká. V té době jsem už na jejich podobu měl docela vliv a myslel jsem si, jak to děláme skvěle a poctivě. Milan Uhde odpověděl pozitivně, ale dodal, že zapomínáme na jeho generaci. Tehdy jsem byl překvapen a od té doby se snažím nezapomínat na žádnou generaci. Předtím jsem si myslel, že je potřeba hlavně podporovat to nové a mladé.

Ale zpět k současnosti. Nechci vytloukat klín klínem, ale když je někde sešlost (živých či tištěných) umělců (třeba v antologii), vždy se najde někdo (většinou nějaká), kdo (která) spočítá, kolik v ní najdeme mužů, kolik žen, a hned z toho něco vyvozuje či alespoň někoho na tomto výpočtu kritizuje. Ale zda jsou stejně nebo spravedlivě zastoupeny různé generace, to se moc neřeší.

Ivan Wernisch si nezaslouží, aby jeho nová sbírka byla odrazovým můstkem pro mezigenerační stesky. Je to svébytné dílo. Kdybyste neznali autora ani český literární kontext, moc momentů, z nichž se dá vystopovat, že jde o staršího autora, v knize není. Obsahuje totiž jak vzpomínky, tak až dětské či klukovské pasáže plné dobrodružství či snění o něm. A je v ní i touha. Ale tohle není recenze na Pernambuco; recenze nepíšu.

Ivan Wernisch (úryvek z textu Pernambuco)

Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco.

Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.

Nakladatel Ivana Wernische, sám také básník Martin Reiner, býval organizátorem legendárních setkání literátů na Bítově a také pořadatelem olomouckého festivalu Poezie bez hranic. Dneska je různých festivalů plno, ale setkání, které by mělo ambici být jakýmsi aktuálním průřezem napříč žánry, kraji i generacemi, se podle mě nekoná. Během jedné z cest z Prahy do Brna jsem k obnově něčeho podobného Martina Reinera přemlouval. Právě kvůli nejstarší generaci básníků. Aby právě autoři jako Ivan Wernisch (a samozřejmě nejen on) i ve svém pokročilém věku viděli a slyšeli od mladších kolegů a následovníků, jak jsou pro ně důležití. Aby to viděli a slyšeli ještě ve stadiu, kdy mají síly. V nekrolozích si to pak už nepřečtou, i když to tam mnohdy bývá. Martin nevypadal, že by něco takového měl chuť obnovovat, a ani se mu nedivím, on už toho udělal pro druhé v literatuře dost. Ale třeba se najdou jiní a třeba to zastihne ještě současnou generaci sedmdesátníků a starších. Myslím, že by o to alespoň někteří stáli. A pár jejich následovníků také.

Možná si to jenom idealizuji. Možná už nikdo na nikoho není zvědavý. Mladí nejsou zvědaví na staré, a staří nemají náladu dívat se na mladé. Možná v naší rozhádané a žlučí kypící zemi už dnes ani nejde něco zorganizovat tak, aby za tím třeba ti nepozvaní nebo klidně i nějací jiní nehledali nějakou křivárnu. Pro autentického umělce by bezprostřední reakce z okolí vlastně ani neměly být zase tak moc důležité. Tak si alespoň Pernambuco přečtěte. Psal to svěží duch.

Ivan Wernisch
Á

Á, mladej pán se uráčil
a přišel nás navštívit
To se tedy podívejme

Tak my teď všeho necháme
a poslechneme si, co nám poví

 Ale kdepak, co by se s náma bavil
za to mu nestojíme
že jo

Pocem!
Kdes byl!?
Já tě přerazím, spratku!