Tolkienovo poslední spočinutí na lesní pasece porostlé bolehlavem…
Po několikaletém čekání zaviněném náročností překladu vyšla nedávno kniha Beren a Lúthien. Jde o příběh, který byl pro tvůrce Středozemě Johna R. R. Tolkiena zdaleka nejosobnější… Aby to bylo pochopeno, je třeba to vzít trochu zeširoka.
John R. R. Tolkien (1894–1973) je znám především díky příběhům o hobitech z Kraje, kteří vyrazili z různých příčin do světa velkých lidí, činů a dějin… a věru se tam neztratili. Román Hobit i pozdější trilogie Pán prstenů si získaly desítky milionů čtenářů a čtenářek a dodnes mají zásadní vliv na vnímání žánru fantasy – nebo minimálně na její epickou podobu. Sám Tolkien ovšem považoval za stěžejní svůj soubor mýtů a legend, které ději známých knih předcházejí často o celá tisíciletí. Pracoval na nich v podstatě celý svůj dospělý život, ovšem jejich vydání nakonec musel dotáhnout až jeho syn Christopher v podobě knihy Silmarillion. A právě Christopher Tolkien je podepsán jako editor i pod knihou Beren a Lúthien.
Tvůrce a první zahradník Středozemě
Silmarillion může být pro ty, kteří očekávají dalšího Pána prstenů (případně znají pouze filmové adaptace Tolkienových děl), složitý oříšek. Jedná se totiž o mytologické texty, v nichž Tolkien naplno popustil uzdu svému obdivu pro staré severské báje a eposy (včetně finské Kalevaly) a zároveň jisté „malé neřesti“. Tak označoval svou posedlost tajnými a umělými jazyky. K těm jej přivedly jako jedenáctiletého jeho sestřenice. Netrvalo pak dlouho a budoucí stvořitel Středozemě vytvářel jazyky vlastní, ale také si osvojil esperanto a popsal v něm celé sešity. Styl a řekněme nezvyklost použitého jazyka a výraziva je ovšem pouze jednou z výzev, které Silmarillion na své publikum klade. A to ještě tou menší.
Zásadnější je, že se jednotlivé pověsti neustále vyvíjely, doplňovaly, prolínaly, vysílaly vlny změn napříč vším již napsaným materiálem. A právě zde je nutné zdůraznit roli Christophera Tolkiena (1924–2020). Již jako dítě poslouchal otcovy příběhy a dle vlastních slov pro něj byla města elfů jako slavný Gondolin nebo Nargothrond stejně reálná jako třeba starověký Babylon či Ninive. Později si Christopher vybudoval po otcově vzoru úspěšnou vědeckou kariéru… a po jejím konci všechen nabytý um a zkušenosti přetavil do správy otcovy pozůstalosti. Po řadu let třídil, katalogizoval a luštil poznámky, fragmenty i obsáhlé kusy vyprávění… Výsledný Silmarillion je jakousi ultimátní verzí nejstarší středozemské mytologie od vzniku světa po pád Saurona.
Ovšem i v jeho rámci se vydělilo několik příběhů, které se vzpíraly jednoduše přijmout zestručněnou verzi. Zhuštěné vyprávění neoplývá mnoha detaily, není v něm prostor pro psychologii, ale každé slovo nese mnoho významů a je doslova nabito podobenstvím a symbolikou. V dopise svému nakladateli, siru Stanleyi Unwinovi, po dopsání Pána prstenů Tolkien připomíná, že sám sir se přece o těchto příbězích vyjádřil v tom smyslu, že spíše než je vydávat, mělo by se z nich čerpat.
Tři z ilustrací anglického výtvarníka Alana Leeho (* 1947) ke knize Beren a Lúthien, repro: ČT art
Otec i syn pak považovali za zásadní tři z těchto příběhů, které by nicméně mohly být publikovány i samostatně, jakkoliv pro jejich plné pochopení je znalost Silmarillionu (a mnoha dalších knih, které Christopher po otcově smrti připravil k publikaci) nezbytná. Jedná se o Húrinovy děti (ty nejvíce připomínají cosi, co bychom mohli nazvat krátkým románem), Pád Gondolinu (jehož fragmenty jsou dost možná nejstarším uceleným výletem do Středozemě, datované do roku 1917) a právě Beren a Lúthien.
Všechny tyto příběhy se odehrávají v Prvním věku Středozemě, kdy vznešení elfové a jejich spojenci čelili prvnímu temnému pánovi Morgothovi a jeho děsivým kapitánům (z nichž jedním z nejmocnějších byl Sauron) a osou jejich soupeření byly tři nejkrásnější a nejvzácnější klenoty všech dob – silmarily. Jsou to příběhy epické, nabízející kosmologické základy Středozemě, a vesměs i tragické. První věk nakonec skončil Morgothovou porážkou, ovšem až po mnoha obětech a za přispění božských bytostí Valar – cenou za to bylo zničení celého jednoho kontinentu. Nedílnou součástí těchto příběhů je tudíž nejen epické vyprávění, nýbrž také patos, jaký v moderní literatuře už nenajdeme.
Zmíněné tři „velké příběhy“ připravil Christopher Tolkien k vydání v podstatě tak, že porovnal jednotlivé existující varianty a čtenářům nabídl jakýsi přehled jejich evoluce, který poté doplnil o obsáhlý poznámkový aparát. Takhle to možná zní složitě, ale v posledku přinesou tyto knihy i těm, kteří se jinak netetelí blahem při scéně, v níž Ian McKellen coby Gandalf listuje kdesi v Minas Tirith prastarými folianty. Stále v nich totiž ožívá všemi milovaná Středozemě a zároveň se jedná o knihy až překvapivě naplněné emocemi. A platí to zejména pro Berena a Lúthien.
John Ronald Reuel Tolkien (1892–1973) – anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor na snímku z roku 1968, foto: Profimedia
Konvencím navzdory
Důvod je zřejmý každému, kdo navštívil autorův hrob v Oxfordu – nebo alespoň viděl jeho fotografii. Kromě jmen Tolkiena a jeho manželky se zde totiž skví i slova „Beren“ a „Lúthien“. Jinými slovy, dle Tolkiena se v příběhu první velké lásky mezi smrtelníkem a elfkou odrážela jeho vlastní láska k milované Edith.
Seznámili se roku 1909. Edith byla stejně jako John sirotek, potřebovala někoho blízkého a bylo zcela jedno, že je o tři roky starší. Navštěvovali spolu čajovny, vyznali si lásku. A narazili na odpor svých opatrovníků. Ten Tolkienův byl katolický kněz a těžce nesl, že Edith je protestantka. Rodící se vztah prostě zakázal s tím, že Tolkien se má soustředit na studia a nemá co koho milovat, dokud mu nebude jednadvacet. Svěřenec ho vzal za slovo: Jakmile mu bylo jednadvacet, Edith napsal a nabídl jí sňatek. Dopis přišel na poslední chvíli – Edith byla totiž v tu dobu již zasnoubená. Navzdory konvencím však zásnuby zrušila, nabídku tehdy chudého studenta přijala, nadto konvertovala ke katolictví.
Právě manželčinu odvahu jít proti tlakům společnosti Tolkien opakovaně zdůrazňoval v dopisech svým synům. V jednom takovém písmu zmínil i scénu z malé paseky v yorkshirském hrabství, kde se zotavoval ze zranění utržených v první světové válce a kde mu Edith tančila tak čarovně, že se celá scéna stala klíčovým stavebním kamenem příběhu o Berenovi a Lúthien…
Tři z ilustrací anglického výtvarníka Alana Leeho (* 1947) ke knize Beren a Lúthien, repro: ČT art
Gnómové, tanec a kočičí kníže
V původní verzi jejich příběhu, která je ze čtenářského hlediska nejuspokojivější částí knihy Beren a Lúthien, přitom není Beren člověk, nýbrž elf. Ovšem z jiného plemene než Lúthien. Dnes bychom řekli, že patřil k Noldor – tedy k těm, kteří nejvíc milovali vědění, byli nejzručnější, ovšem ve své pýše vyzvali Morgotha a spáchali strašlivé činy, jež nemohly být nikdy plně odpuštěny (právě proto o mnoho tisíc let později bude muset Galadriel v Pánovi prstenů „podstoupit zkoušku“, než jí bude dovoleno vrátit se na bájný Západ do zemí Valar).
Jenže v nejstarších textech je Tolkien označoval ještě jako gnómy. Už na tom je vidět, jak pracoval. Jeho gnómové totiž neodkazují na řekněme trpaslíky, nýbrž k řeckému slovu gnómé, což značí myšlenku a moudrost (což se tedy k našemu výše uvedenému zhodnocení Noldor hodí).
I jiné prvky jsou odlišné. Zatímco v pozdějších verzích do příběhu vstupuje jako jeden z protivníků i Sauron, původně jeho roli zastával kočičí kníže Tevildo. „Jeho dlouhé šedivé vousky byly pevné a ostré jako jehly. Jeho předení znělo jako víření bubnu a vrčení jako hrom. Když však zlostně zavřískl, člověku tuhla krev v žilách a malá zvířata a ptáci vskutku jako by se při tom zvuku poměnili v kámen nebo padali na zem mrtví…“ Tolkien obecně nebyl přítelem koček a zde dává všem jejich milovníkům dost důvodů přehodnotit své fanouškovství. Výslovně totiž říká, že kočky jsou Melkovými (Morgothovými) tvory a nepřátelství mezi nimi a elfy přežilo i pád temného pána. (Ovšem jakkoliv je Tevildo padouchem, jeho popis je prostě krásný a osobně nemám problém jej citovat před svým kocourkem s jistou hrdostí.)
Další části příběhu jsou tesány doslova do kamene. Především ty, v nichž sličná Lúthien tančí. Právě tancem nejprve okouzlí Berena a posléze do svého tance vplete kouzlo, jímž uspí i samotného Morgotha, takže pak mohou s Berenem uloupit jeden ze slavných silmarilů, které má temný pán zakuty v koruně. Jsou to scény v nejlepším slova smyslu čarokrásné a navzdory desítkám let, které uběhly od jejich napsání, z nich stále vystupuje onen až hrozivý cit, který Tolkien k Edith choval.
Četba Berena a Lúthien není pouze zážitkem prohlubujícím znalosti Středozemě. Umožní pochopit smutek obsažený v Tolkienově konstatování na sklonku života: „Ale ten příběh se zvrtnul a zůstal jsem tu já a já nemohu orodovat před neoblomným Mandosem.“ Je přitom symbolické, že právě nejosobnější a nejprocítěnější příběh ze Středozemě k nám přichází nyní, když je dílo jak Johna R. R. Tolkiena, tak jeho nejmladšího syna Christophera Tolkiena definitivně završeno.
Obal českého vydání příběhu Beren a Lúthien, repro: Argo
John Ronald Reuel Tolkien: Beren a Lúthien
Editor Christopher Tolkien. Ilustroval Alan Lee. Přeložili Martin Světlík, Filip Krajník a Vít Penkala. Argo, Praha 2023, 232 stran, doporučená cena 498 korun.
