George R. R. Martin vypráví ve Snu Ockerwee uhrančivý příběh o naději, svobodě a o řece krve

Začneme na konci. Americký spisovatel George R. R. Martin (* 1948) v epilogu svého slavného románu Sen Ockerwee popisuje Mississippi. Je to popis jako z nějaké „zatracené básničky“, řekl by jeden z hrdinů knihy. Protože řeka má tisíce tváří. „O jasné noci je valící se voda tmavá a čistá jako černý samet, pod lesknoucí se hladinou jsou hvězdy a pohádkový měsíc, který se chvěje a poskakuje a je o trochu větší a hezčí než ten na nebi.“ Kdysi ji mohl člověk sledovat celé hodiny, pokračuje Martin, a spatřit jen tu a tam indiána v kánoi z březové kůry. Dnes zase má štěstí, když na ní zahlédne dlouhé procesí říčních nákladních lodí s kontejnery, které vleče jediný maličký remorkér s naftovým pohonem.

Ale mezi tím, jak se dočteme, mezi tou dávnou dobou a dneškem, tu byla éra, kdy řeka jen kypěla životem, kdy všude byl samý kouř a samá pára a hvízdání a oheň… Byla to doba kolesových parníků, honosných jako gotické chrámy položené na vodu, ověšené mramorem a stříbrem a vzácnými dřevy. Právě v této éře se setkává kapitán Abner Marsh, jemuž zrovna led vzal čtyři lodě a tím pádem i živnost, s podivuhodným, a především bohatým chlapíkem jménem Joshua York. Společně nechají postavit nejkrásnější a nejrychlejší parník, jaký kdy Mississippi viděla. Sen Ockerwee. Touží, aby se jejich loď proslavila. Jenže někdy je splněný sen prokletím…

Upíři na řece

George R. R. Martin se začal jako profesionální spisovatel prosazovat v sedmdesátých letech. Nejprve coby autor povídek, v nichž zdařile střídal všechny fantastické žánry a jejichž spojnicí byla především melancholická atmosféra a všeobjímající smutek. Taková byla slavná Píseň pro Lyu o rozpadu vztahu dvou telepatů i opomíjená postapokalyptická Za jediný včerejšek, nesmrtelný pomník lásce a písni Me and Bobby McGee, nebo až bradburyovská Mlha padá k ránu o hrůze, jíž se může pro člověka stát ztráta tajemna. Melancholické byly i jeho první romány, z nichž za nejlepší je všeobecně považovaný právě Sen Ockerwee z roku 1982. 

Martin sám v některých rozhovorech popisuje toto dílo coby výsledek spojení Brama Stokera s Markem Twainem – čímž je jasně dáno, že se jedná o román upíří. Na rozdíl kupříkladu od Stephena Kinga, který svou inspiraci legendárním Stokerovým románem přetavil v jakýsi remake z novoanglického maloměsta stiženého hospodářskou krizí (Prokletí Salemu) bez větší invence stran samotných ústředních monster, Martin šel na věc jinak. Jeho upíři toto slovo nepoužívají. A není na nich nic moc nadpřirozeného. Jedná se o jakési bratrance lidstva. Živí se krví, mohou žít i tisíce let a sluneční svit je pro ně smrtící (byť ne okamžitě), jinak však můžete zapomenout na všechny pověry. Odráží se v zrcadlech, česnek jim maximálně nechutná, žádné přeměny v jiné tvory nejsou schopni a rozhodně nešíří svou „nákazu“. Naopak, jejich počet se neustále snižuje – kromě jiného proto, že matky takřka nemají šanci přežít porod. 

Související článek

Snové písně staví krásné zámky pomíjivosti

• Boris Hokr

Především však nemají v Martinově podání budoucnost ze dvou jiných důvodů. Za prvé nic netvoří. Vyjma jedné vágní pověsti o bledém králi a jakémsi ztraceném městě mají jen ústně předávanou historii, jinak prostě kořistí na svých obětech. Nestaví, netkají, neskládají hudbu. Jen loví. Protože jejich největším omezením je „rudá žízeň“, která je pravidelně sráží do pozice zvěře řízené pudy. Tento pojem mimochodem přešel ze Snu Ockerwee do upířího kánonu – o což se zasloužil o pár let později britský spisovatel Kim Newman ve svém opusu magnum Anno Dracula, jenž slouží jako svého druhu kompendium vampýřích postav a motivů. 

Mimochodem: Český název románu  považuji za jeden z největších a nedoceněných překladatelských počinů Richarda Podaného. V originále nesou román a loď název Fevre Dream, pojmenovány jsou po řece Fever a s různými významy tohoto slova se v knize opakovaně pracuje. Počeštěné „Ockerwee“ je prostě a jednoduše kongeniální. Zapadlý přítok Mississippi toho jména si není problém představit a zároveň v něm rezonuje jakási hrůza, rudý stín krvežíznivosti a násilí. Není náhodou, že když Abner Marsh trvá na tom, aby se nový parník jmenoval Sen Ockerwee, jeho obchodní partner Joshua prohlásí: „Ke mně jako by (to jméno) mluvilo o nemoci, krvi a divokých vidinách. Sen o… sen, jaký by si člověk neměl dávat nikdy zdát.“ Ostatně horečnaté sny o naději, svobodě, slávě, ale i o nesmrtelnosti a moci se v Martinově podání opakovaně mění v noční můry. 

Za což může především vize, kterou má Joshua. Ten, jak je nám vzhledem k jeho „nočnímu“ životu brzy jasné, patří k „lidu noci“. Je ovšem jiný. Podařilo se mu vytvořit nápoj, díky němuž lze rudou žízeň porazit. Nyní se snaží najít ostatní příslušníky svého druhu a zbavit je jejich zvířecího prokletí, tedy postavit most mezi svým druhem a lidmi. Nejprve se ovšem bude muset utkat s pradávným „krevním pánem“ Julianem, který na lidi hledí pouze jako na dobytek a nehodlá se zatěžovat jakoukoliv morálkou či sny o lepší budoucnosti pro všechny…

Sláva parníkům, hrůza otroctví

Střet mezi oběma upíry začíná v roce 1857. Martin nejprve bravurně vykreslí život na řece a téměř romantický étos tehdejších lidí od řeky, s jejich okouzlením vznešenými parníky i posedlostí tím, která loď je nejrychlejší. Ovšem je to i doba, kdy se pomalu blíží zánik celého tohoto mikrosvěta, podobně jako se postupně v jiných částech Spojených států brzy nachýlí časy Divokého západu. Stále je to ovšem také éra otrokářství. A život Julianových upířích podaných na upadající plantáži kdesi u New Orleans, kam si z nedalekých trhů nechávají pravidelně posílat krásné černošské dívky, bohužel skvěle zapadá do koloritu všech krutostí a tragédií, k nimž tehdy dennodenně docházelo. 

Jednou z linií Snu Ockerwee tak je i postupné prozření kapitána Abnera Marshe. Ten sice neváhá dát svobodu nějakému tomu „negrovi“, zvlášť když se jedná o schopného kuchaře, a najmout ho na svůj parník… jenže zároveň proti otrokářství nijak aktivně neprotestuje a svůj odpor k obchodu s otroky si zdůvodňuje tím, že by mu to zašpinilo jeho krásnou a vznešenou loď. Jenže poučení je nakonec takové, že na Mississippi v padesátých letech devatenáctého století se nelze neušpinit. A střet s upíry tohle poznání jen akceleruje.

Obálka k nynější české edici Martinova románu, repro: Argo

V jedné z nejděsivějších scén převezme kontrolu nad Snem Ockerwee Billy, Julianův lidský poskok. Ten je posedlý představou, že jeho pán jej za odměnu „přemění“ – což je, jak čtenáři již vědí, nemožné, nicméně se jedná v románu o pověru, které upíři zdařile využívají ve svůj prospěch. A zatímco kapitán Marsh má pro případy, kdy je třeba zrychlit a získat extra páru, náklad kvalitního špeku, Billymu stačí „tlustej negr“. Jeho vláda nad parníkem je krutým zneuctěním lidskosti a všech Marshových i Yorkových snů. Chvíle, kdy se stárnoucí kapitán prochází po letech opět po svém parníku, je esencí všech hrůz jižanského paroplavectví: „Došel k topeništi. Uvnitř byl starý, vychladlý popel a ještě něco jiného, hnědého a žlutého a tu a tam začernalého. Sáhl dovnitř a vytáhl kost. ‚Kosti v topeništi,‘ prohlásil. ‚Prohnilý paluby. Všude na podlaze ty mizerný železa pro otroky. Rez. Kurva. Kur-va!‘ Otočil se. ‚Už jsem toho viděl dost.‘“

Právě propojení lidské krutosti a romantických představ spojených s érou velkých parníků se skvěle odráží v upíří lince. A stejně působivé je i překlopení upíří atmosféry budované kdysi v obrazech z Transylvánie či viktoriánského Londýna do povodí Mississippi a New Orleans. Tamní dekadence a jižanská gotika nikdy nebyly hororovější. 

Dnes Sen Ockerwee pochopitelně stojí v Martinově díle poněkud ve stínu fantasy ságy Píseň ledu a ohně. Ovšem není náhodou, že se nyní v Argu odvážili k druhému vydání, a dokonce připravili i působivou limitovanou edici (jakkoliv bych někdy na českém vydání moc rád viděl původní americkou obálku). Jedná se totiž o jeden z Martinových tvůrčích vrcholů. A ano, také o jeden z mála jeho dokončených projektů…