Zatraceně zábavné pátrání pana McBridea po tom, co vlastně dělá jáhen

Jednoho pošmourného zářijového odpoledne roku 1969 se z jáhna Cuffyho Lambkina z baptistické církve Pěti koutů stal mrtvý muž. Stařík, jemuž nikdo neřekne jinak než Sačmen, si to tehdy takhle nakráčel na rušném náměstíčku přímo k místnímu drogovému dealerovi číslo jedna, devatenáctiletému Deemsi Clemensovi, a napálil mu to osmatřicítkou do obličeje. Výsledek? Deems přišel o ucho a Sačmen se podle soudu celého sousedství stal chodící mrtvolou. Jenže jáhen, věčně nalitý a neustále se dohadující s přízrakem své mrtvé ženy Hettie, kde jsou sakra peníze z vánoční sbírky, kterou měla před svou smrtí na starosti, sousedské soudy ignoruje. Svůj čin si nepamatuje a jako hovádko boží se toulá Brooklynem, zatímco jeho čin spustil vlnu nečekaných následků od snahy různých gangů o převzetí malého Deemsova království přes pokus vyrovnat se s pravidelnou invazí jihoamerických mravenců až po pátrání zkušeného italského pašeráka po pokladu, který kdesi na sídlišti ukryl jeho bohužel již zesnulý tatík…

Super historky pro všechen boží lid

Newyorský rodák James McBride (* 1957) je proslulým romanopiscem, který kromě jiných poct obdržel Národní medaili za humanitní vědy, „protože zlidšťuje složitou diskuzi o rasové problematice“. Kromě toho je nadaným hudebníkem; hrál i v Rock Bottom Remainders – kapele složené z publikujících autorů od Stephena Kinga po Davea Barryho, k nimž se ovšem občas připojil i sám Bruce Springsteen. A je rovněž scenáristou (viz snímek režiséra Spikea Leeho z roku 2012 Red Hook Summer).

Ačkoliv knižně publikuje od devadesátých let, je Jáhen King Kong (originál 2020) autorovou první knihou, která vyšla v češtině. Ovšem třeba na Slovensku je k dostání jeho debut z roku 1995, memoárový text The Color of Water: A Black´s Man Tribute to His White Mother (jako Farba vody), který se bez nadsázky stal bestsellerem. Vzdává v něm hold matce, původně ortodoxní židovce, která se po sňatku s McBrideovým afroamerickým otcem stala zapálenou křesťankou a vychovávala syna stejně jako jedenáct dalších dětí v brooklynském Red Hooku.

Což je zkušenost, která se propsala do nejednoho McBrideova románu, včetně Jáhena. V něm ostatně narazíme na nádherně pábitelský – podprahově však naplněný vztekem a vzdorem – popis komunity Cause Houses, v níž se odehrává děj románu. Tedy „na sídlišti, kde se tři a půl tisíce černých a hispánských obyvatel tísnilo se svými sny, nočními můrami, psy, kočkami, želvami, morčaty, velikonočními kuřátky, dětmi, rodiči a bratranci a sestřenicemi se dvěma bradami z Portorika, Birminghamu a Barbadosu v 256 mrňavých bytech, a všechny je měl pod palcem báječně zkorumpovaný newyorský úřad pro bydlení, kterému bylo za měsíční nájemné ve výši 43 dolarů šumafuk, jestli žijí, zemřeli, cedí krev nebo chodí bosky, hlavně když nevolali do brooklynské kanceláře se stížnostmi“.

Úvodní popis nejvýraznějších místních figurek a vztahů mezi nimi s největší pravděpodobností vyvolá na tváři čtenářstva spokojený úsměv svým vtipem i nádherně lenivým, přesto vášnivým řazením slov a krásně vypointovaných dohadů či postřehů. Jako třeba při popisu pastora Geeho, který „byl pohledný, dobrosrdečný muž a rád vtipkoval, i když zrovna v té době měl za sebou skandál, když ho nedávno v Silkyho baru na Van Marl Street zahlédli, jak se snažil obrátit na víru průvodčí z podzemky, co měla kozy jako Milwaukee“. Jenže postupně se všechny ty historky, epické odysey mravenců, kteří se do Brooklynu dostali jako pomsta za nevěru, zázraky ve stylu pravidelně se zjevující dodávky epesního bělošského sýra a popisy hádek, které ve skutečnosti začaly před více jak dvaceti lety, halí do depresivního hávu.

McBride totiž skrze humor, vtip a melancholii časů, kdy každý znal každého a všichni se starali o své bližní, přirozeně proniká do mikrokosmu lidiček, z nichž někteří žijí v New Yorku celý život a jiní se tam přistěhovali v různých etapách svého pohnutého bytí, jen aby do jednoho dříve či později zjistili, že hra je zfixlovaná a policii nejde o to místní ohlídat, nýbrž dohlížet na ně. Dříve či později zde skoro každý skončí ve vězení a nemá smysl se ptát proč, prostě tam skončí, tak to chodí. Autor ani nepotřebuje nasadit na stránky své knihy nějaké kované rasisty, vystačí si s unavenými lidmi z Cause Houses i okolních čtvrtí nebo s irským poldou těsně před důchodem. Všichni si uvědomují, že v zásadě jsou v tom spolu, ale že bohužel s tou špínou nic moc nezvládnou, protože je přesahuje. A tak se snaží aspoň o malá vítězství a chvilky radosti. Zažívají však spíš chvíle zklamání – ostatně třeba takový Sačmen původně Deemse trénoval baseball a všichni v okolí věřili, že se zázračný kluk díky sportu dostane pryč a bude mít dobrý život.

Pátrání po pokladech v Brooklynu

Jáhen King Kong je ovšem víc než jen sonda do oněch 256 titěrných kvartýrů. Po Sačmenovi začnou prahnout gangsterští ranaři (přičemž jednoho pronásleduje doslova biblická smůla) a pašerák s janovskými kořeny Thomas Elefante alias Slon spouští pátrání po vzácném artefaktu, jehož prodej mu umožní zavřít krám… a věnovat se s nově objevenou láskou svého života výrobě a prodeji bagelů. Chvílemi tak román připomíná dadaistickou verzi historek Eda McBaina z 87. okrsku (nebo modernější a krutější příběhy Dona Winslowa nebo Dennise Lehanea) a chvílemi komorní verzi dobrodružství Indiana Jonese – pokud by to byl věčně nalitý černošský důchodce, co kolem sebe nepráská bičem, nýbrž flaškou nejlepší místní samohonky (která se dostala i do názvu románu).

McBride zároveň krásně prochází zdánlivě neprostupná homogenní prostředí „barevných“ a „italských“ sousedství. Slonova stará matka například využívá Sačmenova citu pro zahradničení, aniž by jejímu synovi došlo, že se díky tomu i on sám potkává s mužem, který vyvolal ve čtvrti všechen ten poprask. Protože prostě je to černý důchodce, neškodný, nehodný bližšího pohledu. A naopak, málokdo z Cause Houses se pokouší navázat jakýkoliv kontakt s někým z vnějšku. Přesto se cesty a stezky Páně i všech jeho dítek nejrůznějšími způsoby potkávají a kříží a vysílají jednotlivé postavy nečekanými směry. Když se Sačmen konečně vzchopí a vypraví se završit svůj závěrečný životní úkol, dorazí „zpocený, v deliriu, s motající se hlavou a slabý“ do pokoje číslo 153 v pečovatelském domě, kde se má setkat s jednou ze zakládajících členek své církve. Očekává, že najde lidskou bytost, ale „místo toho narazil na kondora krocanovitého, který seděl v kolečkové židli v rohu, otočený ke zdi, a držel cosi, co vypadalo jako košík s pletením“.

Nedorozumění se sice brzy vyjasní, ale v tu chvíli jsme už díky McBrideovu mistrovství v jeho světě ponořeni tak hluboko, až prostě a jednoduše víme, že v tomhle městě je možné cokoliv, a na kratičký okamžik věříme i v kondory krocanovité, hlasitě se dožadující svého sýra. A doufáme, že se na tomhle sídlišti nakonec podařilo převážit misku vah ze zklamání a tragédií k drobným zázrakům a radostem. Byť víme, že ta naděje je mizivá, díky Jamesu McBrideovi si ji můžeme uchovat a hledět s trochou optimismu i k nedávno oznámeným záměrům newyorského starosty stran nové bytové politiky. Ta by snad konečně mohla nahradit systém, který měl za cíl udržet – slovy Stephana Kinga z románu To – vrabčáky s vrabčáky a vrány s vránami. Systém, v němž musel žít jeden bláznivý jáhen, co se nám stal na nějakých čtyři sta stran nejen průvodcem dobovým Brooklynem, ale i dokladem toho, že každý může dojít svého vykoupení a dílku toho nejlepšího sýra pod sluncem, co ho distribuuje sám Ježíš.

Obálka českého vydání knihy Jáhen King Kong, repro: Paseka