Urbanistka Milota Sidorová: Nájemní bydlení ztrácí stigma „bydlení chudých“

Blíží se léto, což znamená vlny veder ve městech. To je tematika, kterou nelze obsáhnout v jednom rozhovoru. Přesto: Jsou kroky, které se z veřejného pohledu mohou podniknout, přičemž se v českých a slovenských městech nezavádějí dostatečně?

Pokud bychom chtěli jednoduché a rychlé řešení, je asi i neodborníkovi jasné, kde vězí problém. Kde je nám nejtepleji? Na parkovišti, v industriálních zónách, na místech, kde je asfalt, kamenný povrch… Takže, co s tím? Možná, že parkoviště nemusí být z asfaltu, ale ze zatravňovacích dlaždic – to je starý recept. Měli bychom také více pracovat se zelenými plochami, jde zkrátka o to, abychom zamezili městu dál kumulovat teplo.

V současnosti působím na Úřadu pro územní plánování a výstavbu Slovenské republiky. Proto mě hodně zajímá, odkud vychází prapodstata problému a jeho legislativního řešení. Máme množství zastaralých norem, které nám tvrdí, že musíme mít spoustu parkovacích míst a že se musí zvětšovat, protože lidé kupují větší auta. To je naprostá antiteze k problematice klimatické změny! Říkali jsme si, že automobil zvládne všechno. Dnes víme, že právě to vytváří neprodyšnou infrastrukturu, která dělá problémy.

Druhou věcí je zadržování vody. Co s vodou udělat, když už naprší? Zrovna včera jsem šla večer po ulici a některé z kanálů byly tak zacpané, že už vodu nevsakovaly. Ideální je mít přirozený terén a prostředí s co největší biodiverzitou, tedy nejen trávník, ale i květiny nebo stromy, které zvyšují propustnost vody mnohonásobně více. Spoustu kroků může ve městě podniknout krajinářský architekt. Může plánovat ulice se zelenými koridory, se zelenými alejemi a zelené střechy – to všechno napomůže oddrenážování vody.

Je to tedy čistě systémový problém? Nebo se na zlepšení situace může určitým způsobem podílet i každý jednotlivý obyvatel města?

Preventivně se na tom určitě může podílet každý. Můžeme zvážit, zda  opravdu musíme všude jezdit autem. A jak říká můj kolega Osamu Okamura, každý se nemusí stěhovat hned na venkov, někam za město. Život ve městě je v podstatě ekologičtější, protože město má přeci jen lepší dopravní vybavenost a člověk nemusí pokaždé sedat do auta. Můžeme rovněž působit na politiky a zajímat se o dění a o prostor kolem nás, angažovat se. Samozřejmě trochu pomůže třeba i to, když si zazelenáte balkon, ale nutnější jsou spíše systémovější změny.

Říkáte, že města jsou uzpůsobená hlavně bílým bohatým mužům. Co městům chybí, aby byla vhodná i pro ženy, menšiny, seniory nebo třeba LGBTQ+ komunitu? U žen nebo seniorů si dovedu představit, jaké na městský prostor mají požadavky, ale jaké specifické potřeby mají LGBTQ+ lidé?

To je parafráze českého webu Refresher, já jsem to takhle neřekla. Nicméně faktem je, že když se podíváme, kdo tvořil architekturu a kdo tvořil politiku, kdo má v tomto průmyslu finance, drtivě převažují muži z našeho prostředí, tedy muži bílí a dobře zabezpečení. To je prostě fakt, a právě proto potřebujeme diverzitu. Současně je dobré mít na paměti, že žádné architektonické řešení nemá sílu smazat existující sociální problémy. Pokud je společnost nastavená nevraživě proti LGBTQ+ lidem nebo podporuje rape culture, nikomu asi nepomůže, že osvítím chodník.

Co je však společné ženám, seniorům, dětem a možná i některým lidem z LGBTQ+ komunity? Mají nižší ekonomické příjmy, nejspíš i méně příležitostí angažovat se a někteří z nich se necítí ve veřejném prostoru úplně bezpečně. Ženy jsou od dětství vytrénované vnímat bezpečnost mnohem silněji než muži. Čím více žen nebo zranitelných skupin obyvatel ve veřejném prostoru je, tím daný prostor působí bezpečněji. Pokud jde žena večer sama po ulici, cítí se lépe, jestliže potká skupinku lidí, v níž se nacházejí i nějaké ženy. U LGBTQ+ lidí se bezpečnost překlápí ještě do kulturní roviny, tedy – chtějí mít místa, kde se mohou svobodně projevovat, kde se cítí bezpečně.

Je pojem „férové město“ něco, co společnost už dostatečně chápe?

Slovu „férový“ veřejnost určitě rozumí víc, než kdybychom řekli „rodově citlivý“ nebo „vyvážený“. Já ovšem férovost vnímám i v tom smyslu, že se nezohlední výhradně životní prostředí, nýbrž i zájmy ekonomiky. Jde zkrátka o balancování možností, hledání toho, co je dobré pro všechny.

Musíte tento princip stále ještě vysvětlovat a obhajovat?

Musím, ale často jej vysvětluji přes svou profesi. Co je to urbanismus? Poslouchat názory lidí, kteří mají určité požadavky. Musíte být otevřená, nehledat pouze jednu pravdu, nýbrž ze všech požadavků, které se sejdou, vytvořit něco, co bude sloužit pokud možno všem. Když jste ve společnosti, která je otevřená lidským právům a citlivá na společenské problémy, nemusíte argumentovat technokratickými názory. Ale zrovna Slovensko je na tom dost špatně s akceptováním například LGBTQ+ lidí, takže spravedlivost musím obhajovat i poněkud neoliberálním přístupem. Vysvětluji: „Platí daně, jsou to stejní voliči, jako všichni ostatní. Mají svoje práva.“ Argumenty zkrátka volíte pokaždé různě – buď věc obhajujete na bázi lidských práv, anebo na bázi ekonomiky.

Jak se vy sama v Bratislavě cítíte?

Výborně. Mám ráda středomořské podnebí a v Bratislavě je oproti Praze mnohem více slunce. Cítíte se skoro tak, jako byste byla u moře. Je to krajina, která mě učarovala. Co se ale týká výstavby, kultury jednotlivých institucí a administrativy, je to tu mnohem divočejší, Česká republika je v tom všem tak o deset let napřed, takže je pro nás v tomto smyslu inspirativní.

Co se v českých a slovenských městech už teď daří zavádět, aby se v nich žilo lépe?

Česko a Slovensko jsou zatíženy tím, že každý chce něco vlastnit. Panují v obou státech předsudky, že když někdo začne stavět nájemní domy, je to ekvivalent vyloučené lokality na úrovni ghetta. Jenže kvůli zvýšení cen a celkové nedostupnosti bydlení už řada lidí na hypotéku nedosáhne, takže vezmou zavděk bydlením v nájmu. Nevím, zda jsme na to museli přijít až takhle brutálním způsobem, kdy je bydlení opravdu nedostupné, nicméně stigma, že nájemní bydlení je synonymem chudoby, konečně odpadává. I díky tomu se daly do pohybu některé procesy. Například na Slovensku začala fungovat Agentura na podporu státního nájemního bydlení, ačkoliv dosud se zdálo být nemyslitelné, že by tento problém začal řešit stát.

K lepšímu se změnilo i myšlení lidí. Potkávám více starostů a starostek otevřených transparentnosti, novým tématům, klimatické změně, inkluzi… Neboli i lidé, kteří působí v samosprávách, mají větší zápal tvořit lepší města. Ale nic to nemění na tom, že je potřeba tak tří generací, aby se cokoliv stalo normou, a právě naše generace je tou na bodu lomu.

Publikace Jak navrhnout férově sdílené město? vznikla v autorském kolektivu Miloty Sidorové, Alevitiny Bainakové, Veroniky Fajmonové, Zdeňky Lammelové, Miha Mazzini a Kristýny Staré. Přináší příběhy z každodenního života, které jsou založené na férovém urbanismu, zdroj: WPS Prague, CC BY-NC-ND 4.0

Jakou podle vás budou mít budoucnost lidé, kteří teď dospívají? Bude pro ně vůbec ještě možné dosáhnout na vlastní bydlení, pokud ho nezdědí nebo se z nich nestanou milionáři? Není právě ta lidská potřeba vlastnit nějakou půdu nebo nemovitost nakonec na obtíž?

Asi je. Samozřejmě, velmi záleží na tom, kde chtějí bydlet. V městech jako je Praha nebo Bratislava, kde je poptávka vysoká, asi nebude možné získat vlastní bydlení, pokud člověk už nemá kapitál. Spousta mých přátel nedosáhne na hypotéku v Praze, takže kupují byty v Kladně nebo v dalších satelitech. A ten model pak obvykle vypadá takhle: V satelitu koupí byt, pronajmou ho a z těchto peněz dotují pronájem v Praze.

Je tedy otázkou, co s tím udělá regionální plánování. Bylo by nanejvýš vhodné ve městech kolem metropolí zlepšovat infrastrukturu, protože ne každý bude chtít nebo moci bydlet v metropoli. A kromě toho: Například v Praze je nyní špatná situace s umisťováním dětí na střední školy. Pokud chce člověk vychovávat děti, často se stěhuje za město. A pro nás je výzva, aby se z takových předměstí nestala místa, kde není nic kromě rodinných domů.

Urbanistka Milota Sidorová, foto: Úrad pre územné plánovanie a výstavbu Slovenskej republiky

Jak tedy zabezpečit, aby město rostlo „zdravě“, aby předměstí nezatěžovala okolní krajinu?

Základem všeho je kompaktnost města. Tedy nemít jednotlivé budovy tak daleko od sebe. Naše aktuální stavební normy zakazují tvořit prostory podobné centrům měst, které jsou přitom jednou z nejhodnotnějších lokalit k bydlení. Kompaktní města jsme tu měli do padesátých let minulého století. Nebyla orientovaná na automobily, člověk mohl skoro všude dojít pěšky nebo dojet na kole. Takovým příkladem jsou pražské Vinohrady – ve spodních podlažích domů jsou obchody, v horních bydlí lidé. Spousta takovýchto historických, dnes nanejvýš žádaných čtvrtí přitom nesplňuje soudobé předpisy – například světlotechnickou normu nebo požadavek na množství míst pro parkování. Z dnešního pohledu jsou ony kompaktní lokality nelegální, zároveň však jsou reálně nejkvalitnějšími, nejžádanějšími místy k bydlení, protože v nich funguje veřejný prostor.

Rozvolněná sídliště začala vznikat v šedesátých letech. Jejich součástí byly obrovské veřejné plochy, které sice původně byly zamýšleny coby záplava zeleně, nakonec se z nich ovšem stala parkoviště a zóny nikoho. Je dokázané, že se člověk orientuje a cítí lidské měřítko pouze v prostoru, který má maximálně osmnáct metrů na šířku. Takže velká docházková vzdálenost na psychiku člověka působí tak, že se cítí ztracený.

Po výstavbě sídlišť přišla demokracie a začala se masivně rozvíjet předměstí. I ta jsou postavena na normách, které podporují rozvolněné město. Ta situace navíc vede k tomu, že lidé ze suburbií dojíždí do velkých měst, jejich nemovitosti zabírají kvalitní hospodářskou půdu, jezdí tam vlastně jenom přespat, není tam žádná vybavenost, žádný veřejný prostor, často ani zavedená městská hromadná doprava, protože se to prostě nevyplatí. A to všechno je naprosto legální.

Co brání tomu, aby byla města znovu kompaktnější?

Už jsem to naznačila: zákony. Například světlotechnická norma nám nedovolí zastavět nevyužívané, zároveň však nejlépe vybavené parcely ve městech. Z mého pohledu je to nefér. Povolujeme předměstí, ale centrum měst dostavět nemůžeme… Náš úřad tedy v současnosti pracuje na změně této normy, vám v Praze se ji změnit už podařilo.

Jak nahlížíte na budoucnost své profese? Začne do městského plánování výrazněji promlouvat umělá inteligence?

Ano. Stejně jako v Česku, tak i u nás na Slovensku se mění zákony po čtyřiceti sedmi letech. V rámci toho musíme mít za deset let pokryté celé Slovensko digitálními územními plány, což dnes asi čtyřicet procent obcí ještě nemá. Takže zvu všechny urbanisty na Slovensko, protože v následujících letech tu po nich bude velká poptávka.

Jak ten digitální územní plán vypadá?

Je to model, který data zanáší v různých vrstvách. Náš úřad má vytvořit systém, který by tato data sdružoval, ale zároveň vytvořil sken Slovenska, jenž nebude zkoumat výhradně povrch, nýbrž půjde i pod něj. To je dnes velký problém, protože nevíme, co pod zemí je, často to nevědí ani síťaři; ostatně do roku 1993 sítě nebyly zaměřené…

S Technickou univerzitou v Košicích vytváříme pokusné skeny a snažíme se umělou inteligenci natrénovat na to, aby nám dokázala říct, co se pod zemí nachází. Když navíc územní plán naučíme nejrůznější vztahy mezi jednotlivými parametry, bude mnohem jednodušší a rychlejší zjistit, nakolik je nová stavba splňuje. Ale nemyslím si, že by umělá inteligence sebrala urbanistům a architektům práci. Spíš jim ji ulehčí.