Útěk z Nemříže a pátrání po chybějícím mozku. Z Lobotomíka se čtenářům zatočí hlava

Pavel Bušta, prozaik, básník a rovněž literární recenzent, patří k nejmladší generaci autorů – narodil se v roce 1991 –, ale za těch pár let, během nichž se pohybuje na literární scéně, už toho stihl poměrně dost. V roce 2011 publikoval povídkový debut Expres Praha Radotín, o dva roky později básnickou sbírku Dvojtváří, roku 2015 povídkový soubor Sigmundovy můry a v roce 2016 básnickou sbírku Jednadvacátý století.

Se Sigmundovými můrami se Bušta – k překvapení mnohých – dostal mezi šestici nominovaných na Magnesii Literu v kategorii próza. Cenu nezískal; nejspíš nejen proto, že povídky to mají v rámci literárních ocenění vždy trochu těžší, ale také proto, že Sigmundovy můry trpěly kvalitativní nevyvážeností jednotlivých textů. Autor zde akcentoval všemožné (nejen psychologické) odchylky, úchylky a bizarnosti. Námětem k tomu nemá daleko autorova novinka Lobotomík. Novela, kterou doprovázejí ilustrace Davida Cajthamla, čítá skromnou stovku stran, od níž je navíc potřeba odečíst právě ilustrace a nutno vzít v potaz „nafouknutou“ sazbu; dle rozsahu je tedy možné hovořit i o delší povídce. Vypravěči Lobotomíkovi chybí část mozku a z díry v hlavě mu vyrůstá pampeliška. Jeho nejbližším přítelem je svéhlavý pavouk Reginalda. Lobotomíkova vyvolená Darja v pravidelných cyklech pláče a z očí jí vytéká všechno možné, jen ne slzy – třeba petrolej, sójová omáčka či perly. Těmto třem bytostem přeroste útlak, jemuž jsou vystaveni v ústavu s názvem Nemříž, přes hlavu a během nejvýznamnějšího dne v roce, svátku Pohřbívání, společně utečou. Jejich zprvu nahodilé putování, za jehož nejvýraznější bod lze považovat krátký, ale intenzivní pobyt v útrobách psychovelryby, se brzy promění v Lobotomíkovo pátrání po ztracené části mozku.

Dvě z ilustrací Davida Cajthamla k próze Lobotomík, repro: Argo

Buštova novinka, při jejímž popisu je možné užívat adjektiva jako psychedelický, naivistický či absurdní, je v anotaci vcelku pochopitelně připodobněna k dílu Lewise Carrolla. Trochu méně přesné je nakladatelské srovnání Buštovy novely s racionálně budovanými prózami J. R. R. Tolkiena. A to i přesto, že při jedné z finálních scén Lobotomíkova pátrání, kdy dojde na soutěž v hádankách, srdce nejednoho oddaného fanouška Hobita zaplesá. Pokud bychom měli ke Carrollovi jako referenčnímu bodu Buštovy knihy někoho přiřadit, je lépe vytáhnout jména jako Richard Brautigan či Boris Vian. Bušta sice zbudoval svět vykloubený z reality, ale dostatečně sugestivní na to, aby se mu čtenář podvolil. Z velké části díky humoru – situačnímu i jazykovému. Dějovému spádu napomáhají častá ozvláštnění. Próza například na několik stran přejde v dramatickou formu, mnohokrát jsou do vyprávění vloženy verše; jindy je použit výrazně archaizovaný styl, jelikož Lobotomík si představuje, že jednu „událost popisuje nějaký starý pán s dramatickým hlasem a zvláštní slovní zásobou“.

Je evidentní, že Pavel Bušta je jazykově vynalézavý, jeho nápady a smysl pro absurditu jsou až obdivuhodné, ale současně si ponechává smysl pro míru, nenechá text samoplodivě bujet. A vyprávění završuje pointou; ta sice, vzhledem k tomu, že opouští psychedelický prostor, v němž se odehrává většina příběhu, trochu pokulhává, přesto je výrazem tvárné, kompoziční snahy nenechat onen rozbujelý svět jen tak najednou zhasnout. V zásadě však platí, že určujícím rysem Lobotomíka je vypravěčská a jazyková hravost, byť v putování ústřední trojice lze při troše čtenářské vůle některé partie interpretovat coby specifické glosy k současnému světu (například psychovelrybu si je možné spojit s fenoménem psychofarmak, který postupně polyká svět). V době, kdy se tolik klade důraz na angažovanost spisovatelů, Buštova novinka zdárně připomíná, že i „bohapustá“ hravost má v literatuře své místo.

Obálka Buštovy prózy, repro: Argo

Autor je literární recenzent.

Pavel Bušta: Lobotomík. Ilustrace David Cajthaml. Argo, Praha 2019, 104 stran, doporučená cena 228 korun.