Veřejnoprávní televize a indoktrinované děti

Česká televize vysílá na Déčku vzdělávací pořad Bankovkovi pro děti od 8 do 12 let. Zábavnou formou vysvětluje dětem základní pojmy ze světa financí, například co to jsou peníze, jak spořit, co je to osobní rozpočet, úvěr a k čemu jsou daně. Ze zorného úhlu dramaturga a podle sledovanosti i z pohledu dětí jde o pořad vydařený. Scénky s postavami z českých bankovek jsou vtipné, doplňující vlogy s animacemi Pavla Koutského přehledně shrnují obsah a dávají informace do kontextu. Jako dramaturgyně jsem čas od času měla za úkol nějaký ten pořad o finanční gramotnosti připravit. Není to zrovna jednoduché téma. Takže klobouk dolů před každým, komu se něco takového podaří zpracovat srozumitelnou a zábavnou formou. Přesto se Bankovkovi, konkrétně díl o daních, stali terčem kritiky, vedené ovšem nikoliv z hlediska uměleckého či řekněme pedagogického.

Martin Urza, propagátor anarchokapitalismu, tedy myšlenky, která zdůrazňuje svobodu a soukromé vlastnictví a zcela odmítá úlohu státu, napsal stížnost radě ČT, protože díl Daně podle něj vyzdvihuje stát oproti volnému trhu. Autor proto žádá Českou televizi, aby vyhradila ve svém vysílání prostor i pro opačný názor; ideálně tvorbou dalšího dílu pořadu, který by ukazoval, které veřejné služby může bez státu zajišťovat trh.

K Urzovi se následně připojil i Luboš Zálom ze Strany svobodných občanů, který na svém blogu ještě militantněji rozebírá to, jak Česká televize indoktrinuje děti, když se dle jeho názoru snaží občanům již od útlého věku namluvit, že silný stát je důležitý, protože vybírá daně na věci prospěšné pro celou společnost (hasiči, silnice, zoo, parky, zdravotnictví atd.). Tohle navádění k etatismu a kolektivismu údajně děti povede k tomu, aby nenáviděly svobodu, trh a kapitalismus. Luboš Zálom pak dochází k tomu, že Česká televize vytváří svou vlastní politickou agendu a je tedy fašistickou institucí. Člen Strany svobodných občanů uzavírá svůj blog tím, že zestátnění České televize by bylo o něco lepší než současná „veřejnoprávní mlha“, protože ČT by se dostala pod politický dohled, ačkoliv jako ideální řešení se mu jeví privatizace televize veřejné služby.

Nepřekvapuje mě, když diskusi o vyváženosti a nezávislosti České televize vyvolávají primárně zpravodajské a publicistické pořady. Ale bouřlivá reakce na vysílání zábavného vzdělávání pro děti je přece jen určité novum…

Zestátnění médií veřejné služby by bylo návratem před druhou světovou válku, kdy jejich koncept vznikl. Podle mě by tedy bylo krokem zpět, ale umím si představit, že by i v tomto rámci veřejnoprávní, respektive státní média mohla stále ještě (snad) naplňovat poslání, které má nyní, jako je například: poskytování nestranného a nezávislého zpravodajství, informací a komentářů, zajištění integrace jednotlivců, skupin a společenství, poskytování prostoru pro veřejné diskuse, rozvíjení pluralistických, novátorských a různorodých typů programů s vysokým etickým a kvalitativním standardem, rozvíjení služeb, které jsou v centru zájmu širokých vrstev publika, vstřícnost a vnímavost k potřebám menšinových skupin, reflexe nejrůznějších filozofických myšlenek a náboženských proudů ve společnosti, jakož i přispívání k většímu porozumění a rozšiřování různorodostí národního a kulturního dědictví a zajištění toho, aby nabízené programy obsahovaly podstatné množství původních produkcí.

Nutno ovšem připomenout, že právě během druhé světové války a po ní se stala státní média nástrojem totalitní propagandy, což také bylo důvodem k zavedení nového systému médií veřejné služby v podobě, v jaké ho z většiny evropských zemí známe dnes.

Pokud jde o privatizaci médií veřejné služby, nesetkala jsem se dosud nikde s fundovanou argumentací, která by konkrétně popsala, jak by bylo po privatizaci zajištěno plnění výše zmíněných úkolů médií veřejné služby. Vzpomínám si dobře na projekt, na jehož základě byla udělena licence společnosti CET 21 a který byl mnohem „veřejnoprávnější“ než jakákoliv televize veřejné služby. Vznikla tak televize Nova a z původního ambiciózního plánu brzo nezbylo nic.

Jakmile dojde na konkretizování obsahu médií veřejné služby, začnou ji lidé brát ryze osobně a každý prosazuje svou individuální představu, jak by měla veřejnoprávní televize plnit své povinnosti. Pokud nějaký program nevyhovuje jeho vkusu nebo mu neporozumí, má pocit, že televize neplní službu a není důvod si ji platit.

Jestliže a pokud v naší společnosti stále ještě panuje obecná shoda, že veřejnoprávní službu potřebujeme, bude tato potřeba stále znovu a znovu konfrontována s jednotlivými tématy a náměty a s konkrétním zpracováním jednotlivých pořadů. A logicky bude vyvolávat diskusi. Jako se to stalo v případě čtrnáctiminutového vzdělávacího pořadu pro děti.