Záhadné a neviditelné povolání dramaturg(yně)

Když syn ještě chodil do školky, ptali se tam jednou dětiček, čím jsou jejich rodiče. „Můj táta je zedník a máma prodavačka,“ tvrdil náš kluk. Ptali jsme se ho, co to mělo znamenat. Vysvětlil nám, proč nemohl přiznat, že jeho táta je kritik a maminka dramaturgyně. „Kritik je dost divný zaměstnání a co dělá dramaturgyně, to nikdo ve školce neví.“ Uvědomili jsme si, že hoch má pravdu. Od té doby uplynulo dvacet let a platí to stále. Jak je to s kritiky, nechci posuzovat, ale práci dramaturga si stále málokdo dokáže představit, nejen v mateřské škole.

I pro mě je docela těžké popsat, co dělám, přestože jsem vystudovala katedru scenáristiky a dramaturgie a filmovému a televiznímu „dramaturgování“ se věnuji po celý pracovní život. Na FAMU jsme se učili především psát scénáře, což je řemeslo, které má obecné postupy a pravidla a každý si umí alespoň zhruba představit, co scenárista dělá. Školení v dramaturgii spočívalo jen v tom, že jsme si se spolužáky navzájem četli a připomínkovali naše první scenáristické pokusy. Kromě toho nám ve škole promítali hodně filmů z naší i světové kinematografie a chodili jsme na přednášky z dějin umění, abychom měli rozhled. Dramaturgie jako speciální předmět se nikdy nevyučovala. Dnes na katedře scenáristiky a dramaturgie přednáším a studenti mi potvrdili, že situace se v tomto ohledu zvlášť nezměnila. Na seminářích i praktických cvičeních se učí scenáristika, dramaturgie je nenápadně přítomna v pozadí jako vedlejší produkt. Většina studentů se chce živit psaním a ještě nikdy mi žádný z nich na semináři neřekl: Já se chci stát dobrým dramaturgem (dramaturgyní).

Při premiéře filmu, kdy na úvod přichází na jeviště tvůrčí delegace, mohou diváci kromě známých herců spatřit na vlastní oči zástupce skoro všech filmových profesí včetně maskérů, kostýmní návrhářky nebo jinak též upozaďovaného scenáristy. Dramaturg (pokud není zároveň producentem) se objevuje na veřejnosti naprosto výjimečně. Většinou to bývá bytost plachá, se kterou se většina členů filmového štábu nikdy nepotká a v premiérovém hledišti, kde nenápadně sedí vzadu, ji nikdo nepozná. Dramaturg se účastní vývoje filmu v jeho počátcích a při literární přípravě, bez možnosti ovlivnit samotné natáčení, a pak až na konci, kdy ve střižně pomáhá dostat z materiálu to nejlepší, případně zachránit, co se dá.

Dramaturgická profese se však pravidelně objevuje ve filmových recenzích, kde je často zmíněno, že filmu chyběla dramaturgie. Mimochodem, přestože povolání kritika a dramaturga se zdá na první pohled podobné, jde o zcela odlišné činnosti. Zatímco kritik by měl být objektivní a nekompromisní a může si brousit na méně povedených (někdy i na povedených) dílech svůj vtip a elegantní formulace, aby se čtenář na úkor tvůrců pobavil, dramaturg by měl být empatický, snažit se napojit s autory projektu na stejnou vlnu a pomáhat jim najít nejlepší způsob, jak vyjádřit tvůrčí záměr. Bývá také jakýmsi laickým terapeutem, který například pomáhá psychicky křehké scenáristce, aby se během psaní desáté verze scénáře nezhroutila, nebo šikovnou manipulací a lichocením přesvědčuje režiséra o tom, že bude o něco lepší, když konečná stopáž filmu nebude 140, ale pouhých 75 minut.

V poslední době se poptávka po dramaturzích a dramaturgyních zvyšuje a jejich status mírně stoupá. Státní fond kinematografie si vyžádal u žádostí o grant vyjádření dramaturga, v rozpočtech filmů a televizních pořadů se již pro tuto profesi počítá s (nevelkým) honorářem. Producenti začínají oslovovat zahraniční dramaturgy, kteří si říkají o honoráře řádově vyšší, takže si najednou všichni všimnou, že po jejich zásahu, kdy dramaturg dejme tomu zkrátí expozici, škrtne pár obrazů a přehodí je mezi sebou, scénář nesmírně prokoukne.

A jak tedy srozumitelně popsat práci dramaturga, aby širší veřejnost konečně pochopila jeho užitečnost a váhu? Wikipedie nám moc nepomůže, ale když už jsem začala mateřskou školou, budu citovat web rozhlasu pro děti:

„Dramaturg hodně čte – scénáře v televizi, divadelní hry v divadle, musí vidět všechny filmy a znát všechny hudební kapely, aby ze všeho vybral to, co by se vám mohlo líbit. Chodí za ním autoři, kteří něco píšou, když potřebují poradit. Určitě to sami znáte – píšete třeba sloh do školy a najednou nevíte, jak dál. Jaké slovo použít nebo naopak jak vůbec začít. Jdete za mamkou nebo taťkou a poradíte se s nimi. V té chvíli jsou vaši rodiče takoví vaši osobní dramaturgové (Rádio Junior – Kdo je dramaturg a co má na starosti).